IV.ÚS 2802/22 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2802/22 ze dne 7. 8. 2024   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy, soudce Zdeňka Kühna a soudce zpravodaje Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti Select Automotive s.r.o., sídlem K Novému dvoru 66, Praha 4 - Lhotka, zastoupené JUDr. Adamem Batunou, advokátem, sídlem Václavské náměstí 846/1, Praha 1 - Nové Město, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 9. srpna 2022 č. j. 9 Afs 60/2020-60 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. února 2020 č. j. 3 Af 32/2017-86, za účasti Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Odvolacího finančního ředitelství, sídlem Masarykova 427/31, Brno, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo odepřeno právo stěžovatelky na řádný proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ("Listina") a došlo k porušení na ochranu majetku podle čl. 11 Listiny, dále čl. 4 odst. 1 Listiny a práva na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 2 Listiny. 2. Finanční úřad pro hlavní město Prahu, Územní pracoviště pro Prahu 4 (dále též "správce daně"), platebním výměrem ze dne 17. 5. 2016 namísto uplatňovaného nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty (dále "DPH") podle § 72 a § 73 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o DPH") za zdaňovací období měsíc listopad 2012, vyměřil stěžovatelce za toto zdaňovací období daň ve výši 28 884 Kč. Správce daně totiž stěžovatelce neuznal nárok na odpočet daně ve výši 1 104 117 Kč za nákup vozidla Ferrari F12 Berlinetta. 3. Odvolací finanční ředitelství (vedlejší účastník) se ztotožnilo se závěry správce daně, že stěžovatelka mohla vědět, že se účastní transakce zatížená podvodem, a napadený platební výměr svým rozhodnutím ze dne 27. 7. 2017 potvrdilo. 4. Stěžovatelka se poté obrátila na správní soudy. Městský soud v Praze přisvědčil závěru, že se stěžovatelka svým plněním účastnila řetězce, který byl zasažen podvodem na DPH, o kterém věděla (vědět měla a mohla). Městský soud především přisvědčil správci daně, že zjištěné okolnosti prokazují vědomost stěžovatelky o účasti na řádně identifikovaném podvodu a potvrdil, že jednání stěžovatelky nebylo nikterak obezřetné. K zahájení daňové kontroly, a tudíž i k přerušení prekluzivní lhůty pro stanovení daně, došlo dne 24. 2. 2014, nikoli dne 4. 2. 2013. Daň tak byla vyměřena včas. Výzva k odstranění pochybností byla vydána dne 21. 1. 2013 a daňová kontrola byla zahájena dne 24. 2. 2014. Uzavření postupu k odstranění pochybností až po 13 měsících sice nebylo obvyklé, neodůvodněné či nepřiměřené průtahy (a tudíž nezákonnost) však městský soud v posuzované věci neshledal. 5. Nejvyšší správní soud kasační stížnost stěžovatelky zamítl. Soudní dvůr Evropské unie (dále "SDEU") v rámci ustálené judikatury týkající se nároku na odpočet DPH dovodil, že vnitrostátní správní orgány a soudy musí odmítnout přiznat nárok na odpočet daně, je-li na základě objektivních okolností prokázáno, že k uplatnění tohoto nároku došlo podvodně nebo zneužívajícím způsobem. To platí nejen v případě, kdy se daňového podvodu dopustí sama osoba povinná k dani, ale i když osoba povinná k dani věděla nebo měla a mohla vědět, že se plněním uplatňovaným ke vzniku daného nároku podílela na podvodu na DPH, který byl spáchán v rámci dodavatelského řetězce. To se stalo právě v případě stěžovatelky. Zároveň podle judikatury platí, že zpochybní-li daňový subjekt (třeba i nikoli nepatrnou část) dílčích skutkových zjištění správců daně o existenci řetězce zasaženého podvodem na DPH nebo o své vědomé účasti v něm, není potřeba se každým jednotlivým argumentem detailně zabývat. Městský soud proti dílčím námitkám (v souladu s judikaturou SDEU i správních soudů) vystavěl jasný, srozumitelný a ucelený soubor zjištěných a prokázaných skutkových okolností, z nichž jednotlivě i v jejich spojitosti rozumně plyne, že řetězec byl zasažen podvodem na DPH a daňový subjekt (stěžovatelka) se jej vědomě účastnil. Nejvyšší správní soud neshledal žádné procesní pochybení správce daně, a to ani při postupu k odstranění pochybností. Nepřisvědčil, že došlo k uplynutí prekluzivní lhůty pro stanovení daně. Z pohledu stěžovatelky nepřiměřené trvání postupu k odstranění pochybností nebylo vadou, která by mohla mít vliv na zákonnost žalobou napadeného rozhodnutí. II. Ústavní stížnost 6. Ve své ústavní stížnosti stěžovatelka setrvala na své dosavadní argumentaci uplatněné před správními soudy. Podstatu její argumentace lze stručně shrnout zejména tak, že stěžovatelce nárok na odpočet DPH vznikl. Správní soudy rozhodly v rozporu se svou ustálenou judikaturou. Pokud chtěly dospět k odlišnému závěru, měly tak učinit cestou rozšířeného senátu. Protože se tak nestalo, došlo k porušení práva stěžovatelky na zákonného soudce. 7. Ústavně nesouladný výklad předpisů podústavního práva shledává stěžovatelka zejména v tom, že soudy interpretovaly § 87 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů, čistě formalisticky a v rozporu s rozhodovací praxí Nejvyššího správního soudu. Opačný postup by umožnil ochranu ústavně zaručených základních práv stěžovatelky. Stěžovatelka namítala uplynutí prekluzivní lhůty pro stanovení daně z důvodu zahájení daňové kontroly již při místním šetření dne 4. 2. 2013, a nikoliv až dne 24. 2. 2014. Soudy tak měly přihlédnout k námitce prekluze. Samotný postup k odstranění pochybností trval nepřiměřeně dlouho, a proto byl nezákonný. Nedostatečná rozhodnutí vedlejšího účastníka správní soudy bez dalšího pokryly jako zákonné. Podle stěžovatelky žádná ze soudem uvedených skutečností nezakládá pochybnosti o legitimitě obchodní transakce, jíž se účastnila. Napadená rozhodnutí soudů považuje stěžovatelka za nepřezkoumatelná. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 8. Ústavní soud nejprve zkoumal splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána oprávněnou osobou, která byla účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny přípustné zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). IV. Průběh řízení před Ústavním soudem 9. Ústavní soud si vyžádal vyjádření účastníků a vedlejšího účastníka, která následně zaslal stěžovatelce na vědomí a poskytl jí možnost repliky. 10. Nejvyšší správní soud ve svém vyjádření uvedl, že odlišný právní názor stěžovatelky na zákonnost přezkoumávaného soudního rozhodnutí sám o sobě nesvědčí o porušení práva na spravedlivý proces. Napadený rozsudek Nejvyššího správního soudu není nepřezkoumatelný. Se všemi argumenty, tedy i s námitkou prekluze, se Nejvyšší správní soud vypořádal. Rozhodující senát se ani neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe. Stěžovatelkou namítaná judikatura je podle něj nepřípadná. Ze skutkových okolností a průběhu daňového řízení je patrné, že na místním šetření dne 4. 2. 2013 stěžovatelka pouze vyhověla bezprostředně předcházející výzvě k odstranění pochybností, a to předložením požadovaných dokladů. Nešlo o úkony prováděné v rámci daňové kontroly. Ani ostatní námitky nelze považovat za relevantní z pohledu ústavně zaručených práv. 11. Městský soud odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí a stručně konstatoval, že se všemi podstatnými argumenty stěžovatelky zabýval. 12. Vedlejší účastník ve svém vyjádření uvedl, že daňová kontrola nemohla být zahájena dne 4. 2. 2013, ale až dne 24. 2. 2014, přičemž tento závěr byl vystavěn na ústavně souladné interpretaci předpisů podústavního práva. Závěr Nejvyššího správního soudu nelze z uvedených důvodů označit za ústavně nekonformní či vystavěný na "extrémní interpretaci § 87 daňového řádu", jak stěžovatelka namítá. Právo na spravedlivý proces negarantuje úspěch v řízení, jak se stěžovatelka domnívá. Napadená rozhodnutí vedlejší účastník považoval za přezkoumatelná a rovněž k vypořádání se s předchozí judikaturou došlo ústavně souladným způsobem. 13. V replice stěžovatelka zejména blíže rozvedla argumentaci v ústavní stížnosti. Nesouhlasila s tím, že rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 12. 2015, sp. zn. 2 Afs 32/2015 nesvědčí její argumentaci, ani že na danou věc nedopadá rozsudek ze dne 19. 1. 2017, sp. zn. 1 Afs 87/2016. Setrvala na námitce formalistického výkladu daňových předpisů a na argumentaci nepřezkoumatelností napadených rozhodnutí. V. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížno