IV.ÚS 2810/22 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2810/22 ze dne 1. 11. 2022   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele M. Z., zastoupeného Mgr. Ing. Zdeňkem Stanovským, advokátem, sídlem Na Hutích 661/9, Praha 6 - Bubeneč, proti usnesení Městského soudu v Brně ze dne 27. července 2022 č. j. 64 EXE 1882/2019-290 a příkazům JUDr. Marcela Smékala, soudního exekutora, Exekutorský úřad Praha-východ, ze dne 1. července 2022 č. j. 081 EX 01312/19-200 a 81 EX 01312/19-201, za účasti Městského soudu v Brně a JUDr. Marcela Smékala, soudního exekutora, Exekutorský úřad Praha-východ, jako účastníků řízení, a nezletilé A. E. Z., jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi došlo k porušení jeho základního práva na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny. 2. Současně stěžovatel navrhuje, aby mu Ústavní soudu "přiznal" náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem. 3. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že soudní exekutor JUDr. Marcel Smékal (dále jen "soudní exekutor") napadeným příkazem k úhradě nákladů exekuce č. j. 081 EX 01312/19-200 uložil stěžovateli (jako povinnému) uhradit vedlejší účastnici (jako oprávněné) náhradu paušálně určených hotových výdajů včetně 21% daně z přidané hodnoty ve výši 4 235 Kč a napadeným příkazem k úhradě nákladů exekuce č. j. 081 EX 01312/19-201 uložil stěžovateli povinnost uhradit odměnu soudního exekutora včetně 21% daně z přidané hodnoty ve výši 170 610 Kč s tím, že záloha na náklady exekuce jím nebyla požadována. 4. K námitkám stěžovatele Městský soud v Brně (dále jen "městský soud") výše označeným usnesením napadené příkazy soudního exekutora potvrdil. Dospěl k závěru, že náhrada hotových výdajů soudního exekutora i jeho odměna byly stanoveny v souladu s § 5 odst. 1, § 6 odst. 1 a § 13 odst. 1 vyhlášky č. 330/2001 Sb., o odměně a náhradách soudního exekutora, správce obchodního závodu, správce nemovité věci a plátce mzdy nebo jiného příjmu a o podmínkách pojištění odpovědnosti za újmu způsobenou soudním exekutorem (exekutorský tarif), ve znění pozdějších předpisů. Ke stěžovatelově námitce neoprávněnosti odměny uvedl, že soudní exekutor v průběhu exekuce vymohl pro vedlejší účastnici plnění, jehož výši uvedl do odůvodnění napadeného příkazu k úhradě nákladů exekuce, a výši své odměny vypočetl v souladu s exekutorským tarifem. Stěžovatelovu námitku, že na vymáhanou pohledávku zaplatil vyšší částku a že dluh je již uhrazen, městský soud nepovažoval za relevantní, neboť výší dluhu a toho, zda má exekuční řízení pokračovat, se soud zabývá v řízení o zastavení exekuce; stěžovatel již tento návrh podal, ale dosud o něm nebylo rozhodnuto. II. Stěžovatelova argumentace 5. V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdí, že se městský soud s jeho námitkami dostatečně nevypořádal. Nesporoval totiž, že by náklady exekuce byly chybně vypočteny či stanoveny podle nesprávného předpisu, ale to, že při rozhodování o nich nebyly zohledněny podstatné okolnosti, a městský soud neuvedl, proč náklady exekuce považuje s ohledem na způsob jejího provádění soudním exekutorem za přiměřené, přestože ve svých námitkách poukázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2018 sp. zn. 20 Cdo 3401/2017. 6. Stěžovatel se v této souvislosti dovolává i judikatury Ústavního soudu, podle níž se při výpočtu nákladů exekuce nelze omezit na kritéria stanovená exekutorským tarifem a rezignovat na požadavek dodržení všech kautel řádného procesu [nález ze dne 1. 3. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 8/06 (N 39/44 SbNU 479; 94/2007 Sb.)], kdy soudy mají povinnost poskytovat povinnému ochranu proti svévolnému postupu soudního exekutora [nález ze dne 19. 10. 2021 sp. zn. III. ÚS 2208/21 (všechna rozhodnutí jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz)], a rozhodování o nákladech nesmí být "mechanické", ale musí klást důraz na souvislost mezi skutečnou exekuční činností a vymožením pohledávky, a to při zohlednění aktivity povinného [nález ze dne 10. 3. 2020 sp. zn. I. ÚS 3302/19 (N 48/99 SbNU 106)], přičemž vytýká městskému soudu, že soudnímu exekutorovi "posvětil" jeho postup, kterým si přiznal odměnu v plné výši, avšak že zcela rezignoval na odůvodnění nákladů exekuce a přiměřenost jejich výše s ohledem na jeho postup a posouzení jeho skutečné činnosti. Z tohoto důvodu má stěžovatel za to, že městským soudem vydané usnesení nese známky libovůle. 7. S odkazem na judikaturu Ústavního soudu týkající se ústavněprávních požadavků na obsah odůvodnění soudních rozhodnutí pak stěžovatel uzavírá, že městský soud své rozhodnutí de facto neodůvodnil, čímž porušil jeho právo na řádný proces. Dále tvrdí, že vzhledem k nesprávnému vyčíslení nákladů exekučního řízení městský soud nepřípustně zasáhl i do jeho práva vlastnit majetek. Kromě toho stěžovatel městskému soudu vytýká, že se nevypořádal s tím, proč soudní exekutor vydal dva exekuční příkazy k úhradě nákladů exekuce, a zda tudíž nedochází k "rozmělnění" nákladů exekuce, a v důsledku toho i k jejich nadhodnocení, a doplňuje, že vydání více exekučních příkazů přichází v úvahu jen při změně výše těchto nákladů. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 8. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Nutno proto vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. 10. V ústavní stížnosti stěžovatel vytýká městskému soudu, že své usnesení odůvodnil nikoli řádně, resp. že se nezabýval skutečnostmi významnými pro stanovení nákladů exekuce a nevypořádal se s námitkami, které vůči napadeným příkazům k úhradě nákladů exekuce uplatnil. Přes obsáhlost ústavní stížnosti však není zcela zřejmé, o jaké konkrétní skutečnosti, které měl vzít městský soud v úvahu, ale nevzal, by mělo jít. Vzhledem k tomu, že stěžovatel přiložil k ústavní stížnosti námitky proti příkazům k úhradě nákladů exekuce, zabýval se Ústavní soud tím, zda městský soud náležitě reagoval na to, co stěžovatel učinil předmětem svých výhrad. 11. V bodu 3 až 6 stěžovatel poukázal na chybné, resp. zavádějící údaje, které byly uvedeny v záhlaví napadených příkazů, včetně toho, že exekuční titul byl změněn, když nabyl právní moci rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 9. 12. 2021 č. j. 13 Co 132/2021-2653, kterým byla výše exekučně vymáhaného výživného snížena, s tím, že uvedl-li soudní exekutor, že vymáhá pohledávku v původní výši, jde o exces. Městský soud uvedení chybných a zmatečných údajů soudnímu exekutorovi vytkl a doporučil mu, aby záhlaví svých příkazů k úhradě nákladů exekuce upravil, nicméně tyto nedostatky za důvod ke zrušení napadených rozhodnutí nepovažoval. V bodech 7 a 8 stěžovatel poukázal na to, že ke dni 6. 5. 2022 již celé výživné uhradil a že přesto soudní exekutor je vymáhá dál, na což městský soud reagoval tak, že v tomto řízení nejde o relevantní námitku (viz sub 4). 12. V bodě 3 stěžovatel rovněž vytkl soudnímu exekutorovi, že vydáním příkazů k úhradě nákladů exekuce "drobí" jednotlivé náklady, čímž vrší podání