IV.ÚS 2811/17 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2811/17 ze dne 12. 12. 2017   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudce Jaromíra Jirsy a soudce zpravodaje Pavla Rychetského o ústavní stížnosti stěžovatelky S. H., zastoupené Mgr. Martinou Poláškovou, advokátkou, sídlem Pekařská 12, Brno, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27. června 2017 č. j. 37 Co 173/2017-497, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, a M. F. a Statutárního města Brna, Městské části Brno-Židenice, Úřadu městské části, Odboru sociálních věcí, sídlem Gajdošova 7, Brno, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Vymezení věci 1. Stěžovatelka v ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 5. 9. 2017, navrhovala dle § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí ve věci rodičovské péče o nezletilého M. F. Stěžovatelka má za to, že v řízení byla porušena její práva rodiče a dítěte a práva na spravedlivý proces garantovaná v čl. 32 odst. 1 a 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Stěžovatelka se domáhala změny úpravy rodičovské odpovědnosti (střídavé péče) k nezletilému synovi, ale Krajský soud v Brně v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozhodnutí Městského soudu v Brně ze dne 16. 3. 2017 č. j. 121 P 66/2016-453 a stručně zamítl její návrh, aniž by rozhodnutí přesvědčivě zdůvodnil. Rozhodnutí je nepřezkoumatelné, nevzalo v úvahu nejlepší zájem dítěte a je v rozporu s judikaturou Ústavního soudu (nález sp. zn. I. ÚS 2482/13). 3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítala podstatné vady řízení, především to, že soud I. i II. stupně se vůbec nezabýval rozhodnými skutečnostmi tvrzenými stěžovatelkou, deklarující podstatnou změnu poměrů u nezletilého po zahájení střídavé péče. Soudy neprovedly další předložené a navrhované důkazy (znalecký posudek, kamerové záznamy chování nezletilého při předávání a jeho odpor k přechodu k otci) a nevzaly v úvahu změnu chování nezletilého, výpověď matky, psychologické zprávy, nástup nočních děsů, ani pracovní vytížení otce. Zcela absentuje hodnocení provedených důkazů a jejich obsahu, prokazující tvrzenou podstatnou změnu poměrů, zejména výpovědí matky, psychologických zpráv týkajících se nezletilého. Poukázala na únosnost dopadů daného modelu péče o dítě na jeho psychiku (viz k tomu nález sp. zn. II. ÚS 169/16). 4. Stěžovatelka má za to, že v řízení byla porušena její práva rodiče a dítěte a práva na spravedlivý proces, proto navrhla, aby Ústavní soud nálezem rozhodnutí zrušil. Stěžovatelka požádala o přednostní projednání této věci především s ohledem na věk nezletilého a další specifikované skutečnosti svědčící o nevhodnosti střídavé péče. II. Řízení před Ústavním soudem 5. Procesně bezvadná ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou osobou, která je řádně zastoupena. K jejímu projednání je Ústavní soud příslušný a jde zároveň o návrh přípustný, pokud směřuje proti rozsudku odvolacího soudu. 6. Ústavní soud vyzval podle § 42 odst. 4 a § 76 odst. 1, 2 zákona o Ústavním soudu k vyjádření vedlejšího účastníka M. F., otce nezletilého dítěte. Vedlejší účastník v podání Ústavnímu soudu podrobně sdělil přesvědčení, že odvolací soud se všemi okolnostmi řádně a podrobně zabýval, při rozhodování vycházel z provedeného dokazování a vypořádal se s okolnostmi podstatnými pro rozhodnutí ve věci. Dále vyslovil názor, že k namítanému porušení práv nedošlo a je v nejlepším zájmu dítěte ponechat dosavadní úpravu výkonu rodičovské zodpovědnosti a navrhl, aby ústavní stížnost byla odmítnuta. 7. Uvedené vyjádření vedlejšího účastníka bylo zasláno stěžovatelce k replice, která využila svého práva a ve stanovené lhůtě na ně obšírně reagovala a setrvala na svém návrhu na zrušení napadeného rozhodnutí odvolacího soudu. 8. K ústavní stížnosti se na žádost stěžovatelky dne 11. 9. 2017 vyjádřilo Statutární město Brno, Městská část Brno-Židenice, Úřad městské části, Odbor sociálních věcí, Gajdošova 7, Brno, který uvedl, že nikdy nebyla zpochybněna výchovná způsobilost rodičů, oba mají vytvořeny i materiální podmínky pro výchovu nezletilého M. Názory rodičů na vhodnost střídavé péče nejsou jednotné, rodiče navštívili Manželskou a rodinnou poradnu Bethesda, otec ale nesouhlasil se zařazením do programu Dítě v centru v organizaci Spondea o.p.s. Dále uvedl, že nezletilý M. je útlého věku, v jeho zájmu je, aby měl pevné zázemí. Stěžovatelka je na další rodičovské dovolené a je schopna o syna celodenně pečovat, vytvořit harmonické stabilní prostředí, a proto se jeví ústavní stížnost jako důvodná. 9. Ústavní soud nemohl přihlédnout k vyjádření prarodičů nezletilého dítěte J. F. a M. F. doručené dne 23. 11. 2017 Ústavnímu soudu, neboť jejich podání bylo v rozporu se zákonem o Ústavním soudu. 10. Dle § 44 zákona o Ústavním soudu rozhodl Ústavní soud ve věci bez konání ústního jednání, neboť od něj nebylo možno očekávat další objasnění věci. III. Vlastní posouzení 11. Ústavní soud konstatuje, že podstatou nyní projednávané ústavní stížnosti je polemika stěžovatelky s právními závěry odvolacího soudu v rámci řízení o úpravě výchovných poměrů k jejímu nezletilému synovi, v nichž odvolací soud neshledal předpoklady pro změnu stanovené střídavé péče a její odvolání neshledal důvodným. 12. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že je dle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není však součástí soustavy soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, je záležitostí obecných soudů. Pravomoc Ústavního soudu je oproti tomu založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. toho, zda v řízení (a posléze rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva účastníků, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé. 13. Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelkou předložená tvrzení, zvážil obsah ústavní stížností napadeného rozhodnutí, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným - viz § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. 14. Svěření nezletilého dítěte do péče jednoho z rodičů či do jejich střídavé péče, úprava styku toho z rodičů, kterému nezletilé dítě do péče nebylo svěřeno, nebo stanovení výše výživného, je výsledkem hodnocení důkazů provedených obecnými soudy a spadá tak do jejich nezávislé pravomoci. Při rozhodování ve věcech práva rodinného je proto především na obecných soudech, aby vyšly z individuálních okolností každého případu a z nich vyplývajícího zájmu dítěte (srov. čl. 3 Úmluvy o právech dítěte), který musí být vždy prioritním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí, a pečlivě uvážily, jaký výchovný model je pro dítě nejvhodnější, zda jsou splněny podmínky umožňující svěření dítěte do střídavé péče rodičů, případně jak co nejcitlivěji a nejvhodněji upravit styk nezletilého dítěte s tím rodičem, kterému do péče svěřeno nebylo. Úkolem soudu zároveň je snažit se nalézt takové řešení, které nebude omezovat ani právo rodiče zaručené v čl. 32 odst. 4 Listiny. 15. Obecně je přitom možno říci, že primárním zájmem dítěte je, aby, jsou-li pro to splněny podmínky, bylo především v péči obou rodičů [viz např. nález ze dne 23. 2. 2010 sp. zn. III. ÚS 1206/09 (N 32/56 SbNU 363); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou v elektronické podobě dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Střídavou péči je tak třeba chápat jako snahu o co nejúplnější naplnění práva dítěte na oba rodiče, pokud spolu nežijí, neboť tato forma výchovy umožňuje dítěti nejen zachování fungujících vztahů s oběma rodiči, ale rovněž mu umožňuje zůstat součástí jejich běžného každodenního života (viz usnesení ze dne 18. 3. 2014 sp. zn. II. ÚS 437/14) a zabezpečuje participaci obou rodičů na jeho výchově a postupně se vyvíjející životní orientaci [srov. nález ze dne 11. 5. 2005 sp. zn. II. ÚS 554/04 (N 106/37 SbNU 397)]. 16. Přesto, že se Ústavní soud k myšlence střídavé péče ve své judikatuře staví v zásadě pozitivně, nečiní tak paušálně. Soustavně a velmi důrazně upozorňuje také na to, že vhodnost střídavé péče je třeba posuzovat vždy s ohledem na specifické podmínky každého případu. Důležitou roli přitom hraje nejen to, zda jsou naplněna kritéria umožňující svěření dítěte do střídavé péče rodičů [ke kritériím pro svěřování dětí do péče viz např. nález ze dne 26. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 2482/13 (N 105/73 SbNU 683)], ale především to, zda je právě takový výchovný model v danou chvíli v