IV.ÚS 2813/20 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2813/20 ze dne 27. 10. 2020   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelů 1) dipl. Ing. Zdeňka Veselého a 2) Ing. Vítězslava Veselého, zastoupených JUDr. Ivanou Sittkovou, advokátkou, sídlem Medkova 913/48, Praha 11 - Chodov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. července 2020 č. j. 30 Cdo 1735/2020-516, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. listopadu 2019 č. j. 17 Co 248/2019-497 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 21. prosince 2018 č. j. 12 C 316/2006-445, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatelé se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jejich ústavně zaručených práv podle čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a 3 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že právnímu předchůdci stěžovatelů byl podle znárodňovacích výměrů z let 1949 a 1952 státem znárodněn dům a pozemek v jeho vlastnictví. Právní předchůdce stěžovatelů se v roce 1999 domáhal u Okresního soudu v Táboře (dále jen "okresní soud") určení svého vlastnického práva k uvedeným nemovitostem proti nynějšímu vlastníkovi, který je od státu po znárodnění nabyl. Okresní soud zprvu rozsudkem ze dne 2. 6. 1999 žalobu zamítl. Ústavní soud nálezem ze dne 31. 1. 2003 sp. zn. IV. ÚS 208/2000 (N 16/29 SbNU 123) uvedený rozsudek, vč. navazujícího rozhodnutí odvolacího soudu, zrušil, neboť nepovažoval přechod vlastnických práv na stát při znárodnění za "perfektně završený" pro vady uvedených znárodňovacích výměrů. Současně však nevyloučil eventuální ochranu jiných dobrověrných nabyvatelů. Okresní soud žalobu právního předchůdce stěžovatelů znovu zamítl rozsudkem ze dne 23. 4. 2004 č. j. 9 C 15/2003-111, neboť došlo k nabytí vlastnického práva nynějším vlastníkem vydržením. Uvedený rozsudek byl potvrzen v odvolacím řízení, dovolání proti tomuto rozhodnutí Nejvyšší soud odmítl usnesením ze dne 25. 1. 2006 č. j. 22 Cdo 1202/2005-206 a Ústavní soud ústavní stížnost proti těmto rozhodnutím odmítl jako zjevně neopodstatněnou usnesením ze dne 17. 7. 2007 sp. zn. III. ÚS 634/06. 3. Právní předchůdce stěžovatelů dne 7. 12. 2006 podal proti vedlejší účastnici žalobu k Obvodnímu soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") na zaplacení 5 000 000 Kč s příslušenstvím jako náhradu škody způsobenou nezákonným postupem ve shora uvedeném řízení před okresním soudem sp. zn. 9 C 15/2003. V roce 2010 bylo po smrti právního předchůdce stěžovatelů pokračováno se stěžovateli v řízení. Stěžovatelé v průběhu řízení výslovně uvedli, že v jejich věci nejde o restituční nárok, ale domáhají se po státu náhrady škody, která jim měla vzniknout v důsledku zamítnutí žaloby jejich právního předchůdce v řízení před okresním soudem, neboť okresní soud mu ve skutečnosti odňal vlastnické právo bez náhrady. Jelikož i po několika vyjádřeních stěžovatelů a dvou jednáních obvodnímu soudu nebylo jasné, čeho konkrétně se stěžovatelé domáhají, resp. v jakém jednání a jakého subjektu spatřují škodu, vyzval je podle § 118a odst. 1 a 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, k doplnění jejich tvrzení. Stěžovatelé znovu uvedli, že uplatňují nárok na náhradu škody z titulu rozhodnutí okresního soudu, kterým byla zamítnuta žaloba jejich právního předchůdce. 4. Obvodní soud žalobu stěžovatelů zamítl v záhlaví uvedeným rozsudkem. Neboť stěžovatelé vznik škody spojují s nezákonným jednáním státu, nezbývá podle obvodního soudu než ve věci použít zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."), který rozeznává toliko dva odpovědnostní tituly - nezákonné rozhodnutí a nesprávný úřední postup. Avšak rozhodnutí, se kterým stěžovatelé spojují vznik škody, nikdy nebylo pro nezákonnost zrušeno či změněno. Stěžovatelé se ve skutečnosti domáhají věcného přezkumu rozhodnutí vydaných ve shora uvedeném řízení o jejich vlastnickém právu, k tomu však žaloba o náhradu škody neslouží. Obvodní soud také uvedl, že nejde ani o bezdůvodné obohacení, neboť rozsudek okresního soudu, kterým zamítl žalobu právního předchůdce stěžovatelů, je deklaratorní povahy, a sám o sobě změnu ve vlastnických právech stěžovatelů nezaložil. 5. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") k odvolání stěžovatelů napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek obvodního soudu. Podle městského soudu se stěžovatelé žalobou domáhají náhrady za nemovité věci, která jim má podle jejich tvrzení náležet po vydání shora uvedeného nálezu sp. zn. IV. ÚS 208/2000. Jejich restituční nárok na vydání nemovitých věcí byl v minulosti zamítnut, avšak o finanční náhradu již nežádali. V řízení před okresním soudem bylo deklarováno, že nynější vlastník nabyl nemovité věci vydržením, což není v rozporu s uvedeným nálezem Ústavního soudu. Tato rozhodnutí nebyla jako nezákonná zrušena ani změněna. 6. Dovolání stěžovatelů proti rozsudku městského soudu Nejvyšší soud odmítl v záhlaví uvedeným usnesením, neboť nebylo přípustné. Podle Nejvyššího soudu se stěžovatelé domáhají přezkumu již pravomocných rozhodnutí, k čemuž však žaloba na náhradu škody podle zákona č. 82/1998 Sb. neslouží. Nejvyšší soud rovněž odmítl námitku stěžovatelů, že rozhodnutí nižších soudů jsou nepřezkoumatelná. II. Argumentace stěžovatelů 7. Stěžovatelé zaprvé tvrdí, že pro úspěšné uplatnění práva na náhradu škody způsobené při výkonu veřejné moci podle čl. 36 odst. 3 Listiny není rozhodné, zda jde o procesní či meritorní rozhodnutí soudu. Není ani rozhodné, zda je rozhodnutí nezákonné či nikoli. Rozhodné je pouze to, zda zasahuje "do práv účastníka řízení". 8. Stěžovatelé namítají zadruhé, že napadená rozhodnutí jsou nepřezkoumatelná. Obecné soudy se podle stěžovatelů nevypořádaly s námitkou, že jejich právnímu předchůdci svědčila vlastnická práva k nemovitým věcem až do rozhodnutí okresního soudu ve věci sp. zn. 9 C 15/2003. Stát nemohl nikdy mít vlastnická práva k uvedeným nemovitým věcem, a proto je nemohl nikdy nabýt ani současný vlastník. Obecné soudy proto založily majetkovou křivdu - neodůvodněný zásah do vlastnických práv právního předchůdce stěžovatelů bez náhrady. Žádný z obecných soudů v nyní posuzované věci nevysvětlil, jak mohla být práva právního předchůdce stěžovatelů popřena, aniž by byl stát shledán odpovědným. Stěžovatelé odkazují za závazné právní názory Ústavního soudu ze dne 31. 1. 2003 sp. zn. IV. ÚS 208/2000 (N 16/29 SbNU 123), vydaného ve věci jejich právního předchůdce. 9. Konečně stěžovatelé namítají, že je nutné postupovat podle "obecné úpravy náhrady škody", neboť zákon č. 82/1998 Sb. neobsahuje jako jednu z podmínek pro úspěšné uplatnění nároku "majetkovou křivdu". III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva, resp. další k dispozici neměli, a ústavní stížnost je proto přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 11. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně na přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústav