IV.ÚS 2813/21 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2813/21 ze dne 16. 11. 2021   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelů 1. Kateřiny Vitouškové, 2. Ing. Ivoje Růžičky, 3. Petry Vitouškové, 4. Karla Vitouška, 5. Ing. Libuše Vitouškové, 6. Ing. Jiřího Vydržela, 7. Petry Novákové, 8. Markéty Stanislavové a 9. Irmy Junkové, všech zastoupených JUDr. Martinem Kölblem, advokátem, sídlem Štěpánská 643/39, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. srpna 2021 č. j. 28 Cdo 2024/2021-294 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. května 2020 č. j. 16 Co 10/2020-264, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva financí, sídlem Letenská 525/15, Praha 1 - Malá Strana, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí s tvrzením, že postupem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") a Nejvyššího soudu byla porušena jejich základní práva a svobody podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 90 Ústavy. 2. Z ústavní stížnosti a vyžádaného soudního spisu se podává, že Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 26. 2. 2019 č. j. 18 C 43/2014-211 zamítl žalobu, kterou se stěžovatelé domáhali finanční náhrady za nevydané nemovitosti podle § 13 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o mimosoudních rehabilitacích"), a uložil jim zaplatit vedlejší účastnici (jako žalované) společně a nerozdílně náhradu nákladů řízení ve výši 6 000 Kč. Uvedený soud dospěl k závěru, že námitka promlčení vznesená vedlejší účastnicí je důvodná. Stěžovatelé podali dvě žádosti. Jde-li o nárok (scil. právo) podle první žádosti uplatněné dne 18. 9. 1991, ten byl promlčen v obecné (tj. tříleté) promlčecí době, která počala běžet dne 9. 6. 1997 a uplynula dne 9. 6. 2000 (sc. 8. 6. 2000). Druhá žádost ze dne 16. 2. 2004 byla podána po pravomocném zamítnutí žaloby o vydání příslušných nemovitostí, které nemohly být vydány nikoliv (jen) pro překážku podle § 8 zákona o mimosoudních rehabilitacích, ale pro prekluzi nároku, a tato skutečnost musí mít dopad i na finanční náhradu za tyto nemovitosti. 3. K odvolání stěžovatelů městský soud napadeným rozsudkem rozsudek obvodního soudu potvrdil a rozhodl, že stěžovatelé jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit vedlejší účastnici náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 900 Kč. 4. Proti tomuto rozsudku brojili stěžovatelé dovoláním, to však Nejvyšší soud odmítl podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), když dospěl k závěru, že dovolání neobsahuje uvedení toho (viz též podrobněji sub 14 a násl.), v čem stěžovatelé spatřují předpoklady přípustnosti dovolání (§ 241a odst. 2 ve spojení s § 237 o. s. ř.), a absence této obligatorní náležitosti představuje vadu řízení, pro kterou nelze v dovolacím řízení pokračovat, a i v případě, že by vyhovělo zákonem stanoveným požadavkům, nebylo by možné je považovat za přípustné podle § 237 a § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. Současně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. II. Argumentace stěžovatelů 5. V ústavní stížnosti stěžovatelé vyjadřují přesvědčení, že došlo především k porušení principu "spravedlivého procesu" a rovnosti účastníků před zákonem a že bylo užito přespřílišného formalismu, který odporuje smyslu spravedlnosti i účelu restitučního zákonodárství. Tvrdí, že uplatnili svůj nárok nejlepším možným způsobem, odpovídajícím jejich právnímu vědomí a představě účelu restitučního zákonodárství (tj. vydáním odňatého majetku in natura), přičemž mají za to, že skutečnost, že v předcházejícím řízení dospěly obecné soudy k závěru, že naturální restituce není možná, nemůže způsobit nezachování lhůt pro jiný způsob odškodnění u povinné osoby, kterým je poskytnutí finanční náhrady. 6. Svůj nárok, jak stěžovatelé dále tvrdí, uplatnili řádně a včas u vedlejší účastnice, a to dne 18. 9. 1991, vedlejší účastnice je vyzvala, aby sdělili výši a formu vyplacení náhrady, která byla posléze stanovena podle znaleckého posudku, vyplacena však nebyla s odůvodněním, že došlo k promlčení jejich práva z důvodu neposkytnutí součinnosti, spočívající v neuvedení toho, jakým poměrem má být náhrada mezi nimi rozdělena, ačkoliv v jiných parciálních nárocích je uspokojila, a tedy jí byl přinejmenším znám poměr, jakým dílem je uspokojit. Jsou přesvědčeni, že vedlejší účastnice svůj dluh uznala a že měla plnit kterémukoliv ze solidárních věřitelů, případně toto plnění složit do soudní úschovy nebo je vyzvat k součinnosti. Časovou prodlevu mezi lety 2009-2014 nelze vykládat jen k jejich tíži, a dospět tak k promlčení nároku a současně k závěru, že námitka promlčení není proti dobrým mravům, neboť k nevyřízení věci došlo z důvodu na straně vedlejší účastnice, kdy v mezidobí byl zpracováván znalecký posudek na cenu předmětných nemovitostí a jí bylo známo, jakou formou nároky mezi ně dělit. 7. Stěžovatelé v této souvislosti upozorňují, že obecné soudy vykládají jednání vedlejší účastnice jako výzvu ke splnění dalších povinností, aby o jejich nároku mohlo být rozhodnuto. To však z ničeho nevyplývá a není zde ani řádné poučení pro případ nesplnění této výzvy, ani o možném/nutném uplatnění nároku ve lhůtě u soudu anebo jinak, ač obecně se taková poučení poskytují, je-li nárok oprávněných osob sporný, resp. nedošlo-li k jeho uznání. Kdyby vedlejší účastnice považovala jejich nárok za neoprávněný, neměla by žádný důvod uznat nárok z 18. 9. 1991 za řádně uplatněný co do poskytnutí finanční náhrady a nevyzvala by je ke sdělení výše nároku a způsobu jeho vypořádání. Vzhledem k tomu legitimně považovali dopis vedlejší účastnice z 12. 3. 2009 za úkon orgánu státu, kterým byl jejich nárok uznán. Tím byl dovršen procesní postup, jde-li o uplatnění jejich nároku, kdy není třeba jakéhokoliv dalšího postupu nežli nárok ocenit a vydat. Uplatnění námitky promlčení je proti účelu restitučního zákonodárství a legitimnímu očekávání jich jako oprávněných osob. 8. K tomu stěžovatelé doplňují (a dílem opakují), že v jejich případě nebylo možné na počátku vybrat jediný správný postup pro uplatnění jejich nároku, když záleželo toliko na právním posouzení odnětí nemovitostí v rozhodném období, tj. zda byly odňaty v souladu nebo v rozporu s tehdejším zákonodárstvím, což nemohli sami posoudit, nemohli ani uplatňovat svůj nárok vícero způsoby, teprve po zamítnutí jejich nároku na vydání mohli uplatnit nárok na finanční kompenzaci, což také učinili, a vedlejší účastnice jej uznala. 9. Za porušení ústavních práv stěžovatelé považují i postup Nejvyššího soudu, neboť v dovolání podrobně vylíčili dovolací důvody a označili judikaturu Nejvyššího soudu, s níž je rozsudek městského soudu v rozporu, především pak co do důrazu na hodnocení důkazů ve vzájemných souvislostech, postup hodnocení důkazů a jejich vnitřní logiku. Nejvyšší soud se však touto argumentací nezabýval a označil ji pro nesplnění dovolacích důvodů za bezcennou. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 10. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost, směřuje-li proti usnesení Nejvyššího soudu, byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, ve kterém bylo toto rozhodnutí vydáno. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Jejich ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpali všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva, resp. proti napadenému usnesení žádné takové prostředky k dispozici neměli. 11. K přípustnosti ústavní stížnosti směřující proti rozsudku městského soudu se Ústavní soud vyjádří níže (sub 18). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 12. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy); vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo