IV.ÚS 2819/09 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2819/09 ze dne 19. 4. 2012   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl dne 19. dubna 2012 v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické v právní věci stěžovatelky Mgr. D. K., zastoupené Mgr. Andreou Žatkovou, advokátkou se sídlem Teslova 1125, Ostrava - Přívoz, o ústavní stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Ostravě č. j. 10 Co 620/2009-58 ze dne 30. 7. 2009, usnesení Okresního soudu v Karviné, pobočky v Havířově, č. j. 125 Nc 1684/2008-53 ze dne 23. 4. 2009 a příkazu k úhradě nákladů exekuce vydaného Mgr. Ivem Nedbálkem, soudním exekutorem Exekutorského úřadu Ostrava č. j. 053 Ex 1591/08/3 ze dne 24. 11. 2008 a o návrhu na zrušení § 13 odst. 1, věty první, a § 13 odst. 2, věty první, vyhlášky č. 330/2001 Sb., o odměně a náhradách soudního exekutora, o odměně a náhradě hotových výdajů správce podniku a o podmínkách pojištění odpovědnosti za škody způsobené exekutorem, ve znění pozdějších předpisů, takto: I. Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají. II. Stěžovatelce se nepřiznává náhrada nákladů řízení před Ústavním soudem. Odůvodnění: I. Ústavnímu soudu byl dne 2. 11. 2009 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví označených rozhodnutí orgánů veřejné moci. Stěžovatelka společně s ústavní stížností vznesla návrh na zrušení § 13 odst. 1, věty první, a § 13 odst. 2, věty první, vyhlášky č. 330/2001 Sb., o odměně a náhradách soudního exekutora, o odměně a náhradě hotových výdajů správce podniku a o podmínkách pojištění odpovědnosti za škody způsobené exekutorem, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "vyhlášky 330/2001 Sb."). Z obsahu ústavní stížnosti a ze spisu Okresního soudu v Karviné, pobočky v Havířově (dále jen "okresní soud"), sp. zn. 125 Nc 1684/2008 Ústavní soud zjistil, že usnesením tohoto soudu č. j. 125 Nc 1684/2008-13 ze dne 6. 5. 2008 byla nařízena exekuce na majetek stěžovatelky za účelem vymožení pohledávky ve výši 7.408,- Kč, představující náklady řízení, k jejichž úhradě byla stěžovatelka zavázána usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 č. j. 30 C 73/2004-92 ze dne 19. 12. 2006, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze č. j. 13 Co 265/2007-131 ze dne 21. 12. 2007. Provedením exekuce byl pověřen soudní exekutor Exekutorského úřadu Ostrava Mgr. Ivo Nedbálek (dále jen "soudní exekutor"), který dne 9. 6. 2008 vyzval stěžovatelku k dobrovolnému splnění závazku a k úhradě nákladů exekuce v souhrnné výši 21.212,- Kč. Jelikož stěžovatelka dne 18. 6. 2008 uhradila částku 7.408,- Kč, vzala oprávněná návrh na nařízení exekuce částečně zpět, v důsledku čehož okresní soud usnesením č. j. 125 Nc 1684/2008-33 ze dne 12. 11. 2008 exekuční řízení v příslušném rozsahu zastavil; řízení však pokračovalo dále, neboť nebyly uhrazeny náklady exekuce. Následně byla stěžovatelce příkazem k úhradě nákladů exekuce č. j. 053 Ex 1591/08/3 ze dne 24. 11. 2008 uložena povinnost uhradit částku 13.804,- Kč, sestávající z nákladů oprávněného na právní zastoupení v exekučním řízení (6.069,- Kč), náhrady hotových výdajů (4.165,- Kč) a odměny exekutora (3.570,- Kč). Proti příkazu k úhradě nákladů exekuce podala stěžovatelka námitky, nicméně okresní soud usnesením č. j. 125 Nc 1684/2008-53 ze dne 23. 4. 2009 příkaz k úhradě nákladů exekuce potvrdil. Odvolání stěžovatelky proti rozhodnutí okresního soudu bylo usnesením Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") č. j. 10 Co 620/2009-58 ze dne 30. 7. 2009 jako nepřípustné odmítnuto. Posledně uvedené rozhodnutí krajského a okresního soudu, jakož i příkaz k úhradě nákladů exekuce, napadla stěžovatelka svou ústavní stížností s odůvodněním, že jimi došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv plynoucích z čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 1, čl. 11, čl. 36 a čl. 37 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 odst. 1, čl. 95 a čl. 96 Ústavy České republiky. Stěžovatelka nejprve vyjádřila přesvědčení, že její ústavní stížnost byla podána včas, resp. že Ústavní soud bude odvozovat počátek běhu šedesátidenní lhůty k jejímu podání od data doručení usnesení krajského soudu č. j. 10 Co 620/2009-58 ze dne 30. 7. 2009, neboť stěžovatelka byla v usnesení okresního soudu č. j. 125 Nc 1684/2008-53 ze dne 23. 4. 2009 nesprávně poučena, že proti tomuto rozhodnutí je přípustné odvolání. Jsa právně nezastoupena, postupovala stěžovatelka v souladu s tímto poučením, což by jí nemělo být v řízení o ústavní stížnosti kladeno k tíži, jak již ostatně Ústavní soud judikoval v nálezu sp. zn. II. ÚS 343/2002. Dále stěžovatelka podrobně popsala okolnosti vzniku pohledávky, která byla předmětem exekučního řízení, přičemž vyslovila názor, že jí tato povinnost neměla vůbec vzniknout, neboť obecné soudy měly v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 30 C 73/2004 důsledně aplikovat ustanovení § 150 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád"). Pokud jde o napadená rozhodnutí obecných soudů, stěžovatelka podotkla, že sice byla prostřednictvím výzvy k dobrovolnému splnění povinnosti ze dne 9. 6. 2008 seznámena s možností, že uhradí-li do tří dnů exekučně vymáhanou částku, bude od exekuce upuštěno, nicméně již nebyla informována o tom, že v takovém případě má soudní exekutor nárok jen na 50 % odměny určené dle § 6 vyhlášky č. 330/2001 Sb. Pro dosažení tohoto beneficia jí ostatně byla stanovena nesplnitelná podmínka, neboť jedním z předpokladů upuštění od exekuce a potažmo i snížení odměny exekutora bylo uhrazení nákladů exekuce a nákladů oprávněného, přičemž ve výzvě ze dne 9. 6. 2008 bylo výslovně uvedeno, že výše těchto nákladů bude specifikována teprve v příkazu k úhradě nákladů exekuce, který bude stěžovatelce v budoucnu doručen. Kromě toho, jak se stalo později zřejmým, zahrnovala částka, k jejímuž zaplacení byla stěžovatelka vyzvána, odměnu exekutora v neredukované výši, což znamenalo, že stěžovatelka by paradoxně musela soudnímu exekutorovi nejprve uhradit plnou odměnu a teprve poté by jí mohla být část této sumy vrácena. Stěžovatelka dále označila třídenní lhůtu k plnění za nepřiměřenou a odkázala na novelizované ustanovení § 11 odst. 2 vyhlášky č. 330/2001 Sb., dle nějž činí přiměřená lhůta 15 dnů. Porušení svých ústavně zaručených práv spatřovala stěžovatelka rovněž v tom, že při následném stanovení nákladů exekuce a nákladů oprávněného v příkazu soudního exekutora č. j. 053 Ex 1591/08/3 ze dne 24. 11. 2008 nebyla nijak "oceněna" úhrada vymáhané pohledávky ve výši 7.408,- Kč, k níž došlo dobrovolně a bez přímé účasti soudního exekutora, byť v poslední možný okamžik. Další pochybení spočívalo dle stěžovatelky v tom, že okresní soud dostatečně nezdůvodnil, proč odměnu exekutora učil dle § 11 odst. 3 vyhlášky č. 330/2001 Sb., když se v projednávané věci nejednalo o žádný z případů v tomto ustanovení vyjmenovaných. Stěžovatelka celkově shrnula svou argumentaci tak, že soudní exekutor měl, za účelem šetření jejích ústavně zaručených práv, ve výzvě k dobrovolnému splnění ze dne 9. 6. 2008 stanovit přesně výši jednotlivých položek (vymáhané pohledávky, nákladů exekuce a nákladů oprávněné), a to i s přihlédnutím ke snížení své odměny v důsledku dobrovolného plnění. Ke splnění takto stanovené povinnosti pak měl stěžovatelce poskytnout přiměřenou lhůtu v trvání nejméně 15 dnů. Pokud takto soudní exekutor nepostupoval, nemůže to být přičítáno stěžovatelce k tíži, a výše jeho odměny proto měla být redukována na 50 % i přesto, že stěžovatelka dosud fakticky náklady exekuce neuhradila. Příkazem soudního exekutora č. j. 053 Ex 1591/08/3 ze dne 24. 11. 2008 tak měla být správně odměna soudního exekutora stanovena ve výši 556,- Kč + DPH určené jako 50% odměny z částky 7.408,- Kč, bez přihlédnutí k minimální výši odměny zakotvené v § 6 odst. 3 vyhlášky č. 330/2001 Sb. Jestliže se tak nestalo, došlo k neoprávněnému zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelky, jak plyne mimo jiné i z nálezů Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 233/09, Pl. ÚS 8/06, I. ÚS 639/04, III. ÚS 1226/07 a I. ÚS 684/07. Stěžovatelka dále vyjádřila názor, že dobrovolné uhrazení vymáhané částky mělo být obdobně "oceněno" i při stanovení výše náhrady hotových výdajů exekutora. Není-li totiž soudní exekutor nucen přistoupit k přímé exekuci, nemusí vynaložit téměř žádné hotové výdaje, neboť toliko založí nový spis a zašle povinnému výzvu k dobrovolnému splnění povinnosti. Takto vynaložené výdaje přitom zcela zjevně nedosahují částky 3.500,- Kč, kterou si soudní exekutor může dle § 13 odst. 1 a § 13 odst. 2, věty první, vyhlášky č. 330/2001 Sb. účtovat, a to aniž by byl povinen vznik nákladů jakkoliv prokazovat. D