IV.ÚS 2821/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2821/24 ze dne 12. 11. 2025   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna a soudců Josefa Fialy a Milana Hulmáka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele spolku Tělocvičná jednota Sokol Nový Bydžov, sídlem Revoluční třída 774, Nový Bydžov, zastoupeného Mgr. Kateřinou Maternovou Švajcrovou, advokátkou, sídlem Holečkova 332/5, Praha 5 - Smíchov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2024 č. j. 27 Cdo 1498/2024-261, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 6. února 2024 č. j. 6 Cmo 292/2021-236 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. července 2021 č. j. 80 Cm 206/2015-180, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a spolku Česká obec sokolská, sídlem Újezd 450/40, Praha 1 - Malá Strana, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho práva podle čl. 11 odst. 1, čl. 20 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"); dále namítá porušení čl. 1 odst. 1, čl. 2 odst. 1 a 4 a čl. 95 odst. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 3 Listiny. 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným rozsudkem (ve věci samé již druhým) vyslovil neplatnost usnesení valné hromady stěžovatele ze dne 4. 9. 2014, kterým bylo rozhodnuto, že stěžovatel jako pobočný spolek vystupuje z vedlejšího účastníka jako hlavního spolku (výrok I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II). Vázán závazným právním názorem Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2020 č. j. 27 Cdo 2801/2020-160 městský soud uzavřel, že stěžovatel jako pobočný spolek s tzv. odvozenou právní osobností nemůže svým jednostranným jednáním vystoupit z hlavního spolku. 3. K odvolání stěžovatele Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") napadeným usnesením (v pořadí již třetím) změnil usnesení městského soudu tak, že příslušné usnesení valné hromady stěžovatele není usnesením valné hromady stěžovatele (výrok I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II). Vrchní soud vyšel z právního názoru, že pobočný spolek nemůže vystoupit z hlavního spolku jednostranným právním jednáním (např. rozhodnutím členské schůze), ledaže stanovy hlavního spolku určují jinak. Jelikož stanovy vedlejšího účastníka ke dni přijetí usnesení neupravovaly konkrétní podmínky a pravidla, za jakých se takové ukončení mohlo uskutečnit, zejména neurčovaly, který orgán o něm mohl rozhodnout, nemůže mít rozhodnutí valné hromady stěžovatele právní účinky. Jelikož valná hromada rozhodla o záležitosti, o které neměla působnost rozhodnout, je na usnesení třeba pohlížet, jako by nebylo přijato. 4. Proti usnesení vrchního soudu podal stěžovatel dovolání, které odmítl Nejvyšší soud napadeným usnesením jako nepřípustné, protože otázka, zda může pobočný spolek vystoupit z hlavního spolku, aniž by to stanovy hlavního spolku umožňovaly, již byla Nejvyšším soudem vyřešena. II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel namítá, že napadená rozhodnutí mu znemožnila vystoupit z vedlejšího účastníka, a tím jej nutí setrvat ve spolku proti jeho vůli. Takový stav podle něj popírá dobrovolnost členství, která je podstatou negativní složky sdružovací svobody podle čl. 20 odst. 1 Listiny, i základním principem spolkového práva vyjádřeným v § 215 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Nejvyššímu soudu vytýká, že zvolil čistě jazykový výklad bez zohlednění historických, systematických a teleologických souvislostí, čímž rezignoval na povinnost ústavně konformní interpretace. Odkaz Nejvyššího soudu (navíc téhož senátu) na rozhodnutí, která se týkala jej a jiné Tělocvičné jednoty Sokol, nepředstavuje ustálenou judikaturu. Předchozí rozhodnutí soudů nižších stupňů vyznívala v jeho prospěch, a proto pro něj bylo rozhodnutí Nejvyššího soudu nepředvídatelné a překvapivé. 6. Dále stěžovatel namítá porušení zásady legální licence. Podle ní nelze dovozovat zákaz vystoupení ze spolku z pouhé absence této možnosti ve stanovách, neboť podle čl. 2 odst. 3 Listiny a čl. 2 odst. 4 Ústavy může každý činit vše, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen k tomu, co zákon neukládá. Výklad Nejvyššího soudu proto považuje za přepjatě formalistický a odporující ústavním principům svobody a autonomie vůle. V jeho důsledku byla navíc nepřímo zavedena pravá retroaktivita, jejíž zákaz je zdůrazněn v čl. 40 odst. 6 Listiny. 7. Stěžovatel upozorňuje také na porušení principu legitimního očekávání a právní jistoty. Spoléhal se na dosavadní judikaturu, která uznávala právo samostatných právnických osob opustit zastřešující entitu (např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2009 sp. zn. 28 Cdo 5099/2007 či ze dne 6. 1. 2010 sp. zn. 28 Cdo 3716/2009). Ve světle předchozí právní úpravy (zákona č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů) důvodně předvídal, že jeho právo ze sdružení vystoupit nebude ani budoucí úpravou omezeno. Konečně stěžovatel namítá, že Nejvyšší soud nezohlednil individuální okolnosti - zejména historii a vznik Tělocvičných jednot Sokol, specifika sokolské otázky, vznik a vývoje členských a majetkových základen. Zdůrazňuje, že vedlejší účastník vznikl pouze jako zastřešující organizace v roce 1889, a to iniciativou sokolských jednot zdola na základě jejich dobrovolného sdružení. Stěžovatel se neztotožňuje se současným směřováním vedlejšího účastníka, který si mimo jiné neprávem osobuje do svého vlastnictví hodnotný nemovitý majetek, čímž je zasahováno také do práva stěžovatele na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 8. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). 9. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný, vyjma proti výroku I usnesení městského soudu, který byl změněn výrokem I usnesení vrchního soudu. Ústavní soud totiž není oprávněn rušit rozhodnutí (nebo jeho část), které bylo změněno (nahrazeno). Z tohoto důvodu není Ústavní soud příslušný ani ve vztahu k nákladovému výroku II usnesení městského soudu, protože byl nahrazen výrokem II usnesení vrchního soudu, který postupem podle § 224 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, rozhodoval o nákladech řízení před soudy obou stupňů. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 10. Ústavní soud zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci, neboť je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Proto je vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ v zásadě věcí obecných soudů. Ústavní soud zasáhne do jejich rozhodovací činnosti pouze tehdy, je-li jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti [srov. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)]. Žádné takové vady v projednávané věci neshledal. 11. Ústavní soud předesílá, že se již v usnesení ze dne 23. 5. 2023 sp. zn. I. ÚS 705/23 na podkladě ústavní stížnosti jiné Tělocvičné jednoty Sokol zabýval ústavní konformitou právního názoru Nejvyššího soudu, podle něhož pobočný spolek nemůže jednostranně vystoupit z hlavního spolku, pokud stanovy hlavního spolku takovou možnost výslovně nepřipouštějí. Přestože Ústavní soud není závěry svých usnesení vázán (srov. čl. 89 odst. 2 Ústavy a § 23 zákona o Ústavním soudu a contrario), neshledal dostatečný důvod se nyní od nich odchylovat. Ústavní soud proto dále závěry z odkazovaného usnesení rekapituluje, případně je v návaznosti na některé stěžovatelovy námitky doplňuje. 12. Stěžovatel předně namítá zásah do negativní složky sdružovacího práva podle čl. 20 odst. 1 Listiny. Toto právo, stejně jako související princip dobrovolnosti členství, se však vztahuje pouze na členy spolku - ať již fyzické nebo právnické osoby. Pokud Nejvyšší soud dospěl za použití relevantních výkladových metod (již v usnesení ze dne 16. 3. 2020 sp. zn. 27 Cdo 1644/2018) k závěru, že pobočný spolek členem hlavního spolku není, nemůže se stěžovatel zásahu do uvedeného práva dovolávat. Ústavní soud přitom nepovažuje výklad Nejvyššího soudu za formalistický, nýbrž za přesvědčivě zdůvodněný a v souladu s právní povahou pobočného spolku, jenž má sice právní osobnost, ale je existenčn