IV.ÚS 2822/15 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2822/15 ze dne 28. 1. 2016   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudce Vladimíra Sládečka a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele L. G., zastoupeného Mgr. Liborem Michalcem, advokátem se sídlem Bezručova 29, Plzeň, směřující proti rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 12. 12. 2013, č.j. 5 T 73/2011-1094, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 10. 9. 2014, č.j. 8 To 297/2014-1181, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2015, č.j. 5 Tdo 386/2015-54, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 12. 12. 2013, č.j. 5 T 73/2011-1094, byl stěžovatel uznán vinným přečinem pletichy při zadání veřejné zakázky a při veřejné soutěži dle § 257 odst. 1 písm. c), odst. 2 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), za což byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání patnácti měsíců, jehož výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Současně soud stěžovateli uložil peněžitý trest ve výměře 200 denních sazeb po 1.000,-Kč, tedy v celkové výši 200.000,-Kč. Pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, byl stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání čtyř měsíců. Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 10. 9. 2014, sp. zn. 8 To 297/2014-1181, rozhodl tak, že napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. d), písm. e) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), v celém rozsahu zrušil a podle § 259 odst. 3 trestního řádu znovu rozhodl tak, že stěžovatele uznal vinným trestným činem pletichy při zadání veřejné zakázky a při veřejné soutěži podle § 257 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku. Stěžovatele odsoudil podle § 257 odst. 1 trestního zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu jednoho roku. Stěžovateli byl opět uložen peněžitý trest ve výměře 200 denních sazeb po 1.000,-Kč, tedy v celkové výši 200.000,-Kč a pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, byl stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání čtyř měsíců. Dovolání stěžovatele odmítl Nejvyšší soud usnesením ze dne 24. 6. 2015, č.j. 5 Tdo 386/2015-54, podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu. II. Napadenými rozhodnutími obecných soudů byla podle stěžovatele porušena jeho ústavně zaručená základní práva, především práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), v čl. 39 Listiny a v čl. 40 odst. 3 Listiny. Stěžovatel je přesvědčen, že došlo také k porušení jeho práv garantovaných v čl. 8 odst. 2 Listiny, v čl. 11 Listiny, v čl. 37 odst. 2 Listiny a v čl. 7 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. V obsáhlé ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že se odvolací soud patřičně nevypořádal s jeho odvoláním, když pouze odkázal na rozhodnutí nalézacího soudu. Nejvyšší soud měl na toto pochybení navázat, když ve svém rozhodnutí odkázal na rozsudek soudu odvolacího. Námitky stěžovatele se tak dle jeho mínění ocitly mimo přezkumnou činnost jak v rámci řádného, tak mimořádného opravného prostředku. Nejvyšší soud přitom podle stěžovatele také rozhodl nepředvídatelně, když nezohlednil vlastní rozhodovací praxi a ve svém rozhodnutí vyšel ze skutkového děje, který se nestal a nebyl nijak prokázán. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud vyšel ze špatné skutkové verze, nemohl ani vhodně aplikovat vlastní judikaturu, což se následně negativně projevilo v jeho rozhodnutí. Stěžovatel se dále domnívá, že soudy nesprávně posoudily otázku zakázané policejní provokace, jakož i otázku použitelnosti předstíraného převodu. Podle názoru stěžovatele by se události bez přičinění policie nestaly. Je přesvědčen o tom, že události nastalé od okamžiku, kdy se svědek Štefan poprvé dostavil na policii, byly vyvolány aktivitou policie, která tohoto svědka na další schůzku se stěžovatelem vybavila diktafonem a opatřila mu finanční prostředky pro účely předstíraného převodu. Ve vztahu k předstíranému převodu pak stěžovatel namítá, že se nejedná o prostředek, který by mohl být realizován jinou osobou než policistou, což se však v daném případě stalo, když předstíraný převod fakticky provedl právě svědek Štefan. Proto podle stěžovatele ani důkazy o tomto převodu, ani výslech osoby tento převod provádějící, nelze použít jako důkaz v trestním řízení. Dále má stěžovatel za to, že došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv na obhajobu. Argumentuje tím, že se nemohl včas hájit, když policie po prvním kontaktu se svědkem Štefanem místo včasného prověřování již zjištěných okolností a učinění závěru, zda tyto skutečnosti odůvodňují trestní stíhání stěžovatele, gradovala děj za pomoci tohoto svědka až k předání peněz, přičemž až poté došlo ke sdělení obvinění a až od této chvíle měl stěžovatel obhájce. Stěžovatel je taktéž přesvědčen, že obecné soudy nesprávně podřadily část řízení o veřejné nabídce podle § 11a odst. 9 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen "zákon o půdě"), pod znak veřejná soutěž u skutkové podstaty trestného činu pletichy při zadání veřejné zakázky a při veřejné soutěži dle § 257 trestního zákoníku. Takto široký výklad znaku veřejná soutěž stěžovatel považuje za zjevně nesprávný a ústavně nekonformní a tento svůj názor v ústavní stížnosti také dále podrobně rozvádí. V této souvislosti stěžovatel upozorňuje na obecný požadavek vykládat normy veřejného práva zásadně restriktivně, aby státní orgány nemohly samy rozšiřovat dosah svých pravomocí a aby nemohlo být stíháno jednání, které jinak nevykazuje všechny znaky trestného činu. III. Ústavní soud je dle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není však součástí soustavy soudů (čl. 91 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. toho, zda v řízení (a posléze rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva účastníků, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavní soud si pro posouzení ústavní stížnosti vyžádal předmětný spisový materiál, vzal v úvahu námitky předložené stěžovatelem, zvážil obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí, přezkoumal postup obecných soudů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným - viz § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). IV. Stěžovatel v ústavní stížnosti pokračuje v polemice s obecnými soudy, když opakuje námitky již uplatněné v rámci odvolání a dovolání. Nepřípustně přitom očekává, že Ústavní soud závěry obecných soudů podrobí dalšímu instančnímu přezkumu, přestože je z těchto rozhodnutí patrné, že se soudy námitkami stěžovatele a jeho obhajobou v průběhu řízení řádně zabývaly. Ústavněprávní judikaturou bylo již mnohokrát konstatováno, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a aplikace podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně obecným soudům, nikoli soudu Ústavnímu. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry s nimi nejsou v "extrémním nesouladu", a zda je interpretace použitého práva ústavně konformní. Ústavněprávním požadavkem také je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (blíže viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 621/15 ze dne 26. 3. 2015 a mnohá další, všechna rozhodnutí dostupná na: http://nalus.usoud.cz). Stěžovatel se v ústavní stížnosti snaží také zpochybnit provedené dokazování a způsob hodnocení důkazů ze strany soudů. Ústavní soud však obecně nemá provádět "superrevizi" dokazování a skutkových zjištění vzešlých z trestního řízení (viz usnesení sp. zn. IV. ÚS 2067/13 ze dne 16. 4. 2014), zasahovat do dílčího hodnocení jednotlivých provedených důkazů, ať již jde o jejich obsah, relevanci, vypovídací hodnotu či věrohodnost a takové hodnocení přehodnocovat, byť by se s ním třeba neztotožňoval (srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994, usnesení sp. zn. II. ÚS 1701/11 ze dne 6. 11. 2012 nebo usnesení sp. zn. II. ÚS 443/14 ze dne 29. 4. 2014). Maje na zřeteli výše uvedené zásady ústavně právního přezkumu, dospěl Ústavní soud k závěru, že posuzovaná ústavní stížnost v jejich světle neobstojí. K pochybením, která by byla v tomto směru relevantní, v projednávané věci nedošlo. V. Stěžovatel byl uznán vinným trestným činem pletichy při zadání veřejné zakázky a př