IV.ÚS 2822/20 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2822/20 ze dne 15. 12. 2020   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele Jana Hipmana, zastoupeného Mgr. Milanem Edelmannem, advokátem, sídlem Petržílkova 2707/38, Praha 13 - Stodůlky, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 18. ledna 2019 č. j. 61 Co 365/2016-1042, za účasti Krajského soudu v Plzni, jako účastníka řízení, a obchodní společnosti METAL PRODEX, s. r. o., sídlem Republikánská 153/2, Plzeň, jako vedlejší účastnice řízení, a o návrhu na odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, přičemž tvrdí, že v řízení před Krajským soudem v Plzni (dále jen "krajský soud") byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a že porušen byl i čl. 90 Ústavy. 2. Současně stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost tohoto rozhodnutí, neboť k návrhu vedlejší účastnice je na jeho majetek vedena exekuce, přičemž hrozí, že kdyby bylo ústavní stížnosti vyhověno, nemusel by se s ohledem na ekonomickou situaci vedlejší účastnice domoci vrácení již uhrazených částek. 3. Rozsudkem ze dne 17. 5. 2016 č. j. 35 C 247/2004-866 Okresní soud Plzeň-město (dále jen "okresní soud") uložil stěžovateli (jako žalovanému), aby uhradil vedlejší účastnici (jako žalobkyni) částku 675 800,50 Kč s příslušenstvím (výrok I), co do částky 192 019,40 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (výrok II), stěžovateli uložil zaplatit vedlejší účastnici na náhradě nákladů řízení částku 309 288 Kč (výrok III) a oběma účastníkům uložil zaplatit České republice státem hrazené náklady řízení, o jejich výši bude rozhodnuto samostatným usnesením (výroky IV a V). Okresní soud dospěl k závěru, že stěžovatel (jako objednatel) uzavřel s vedlejší účastnicí (jako zhotovitelkou) jednotlivé smlouvy o díle, jejichž předmětem byly stavební práce na jeho rodinném domě, vedlejší účastnice dílo dokončila a předala stěžovateli, avšak ten jí tzv. přiměřenou cenu díla (§ 634 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník) nezaplatil. Neztotožnil se přitom se stěžovatelovou námitkou, že mu dílo nebylo předáno, a to se zdůvodněním, že dílo lze považovat za předané nejpozději dnem, kdy předmětná stavba byla dokončena, tj. 13. 6. 2005. Současně odmítl jeho argumentaci vadami díla s odůvodněním, že stěžovatel právo na slevu z ceny díla uplatnil předčasně a vůči pohledávce vedlejší účastnice neučinil úkon směřující k započtení pohledávky vzniklé mu z titulu slevy z ceny díla a ani nepodal vzájemný návrh. 4. Usnesením ze dne 11. 7. 2018 č. j. 35 C 247/2004-1005 pak okresní soud uložil vedlejší účastnici zaplatit České republice částku 17 562,72 Kč a stěžovateli uložil zaplatit rovněž České republice částku 42 330,02 Kč. 5. K odvolání stěžovatele krajský soud ústavní stížností napadeným rozsudkem rozsudek okresního soudu v napadených výrocích I, III, IV a V změnil tak, že stěžovatel je povinen zaplatit vedlejší účastnici částku 588 613 Kč s příslušenstvím (výrok I), co do částky 87 187,50 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (výrok II), stěžovateli uložil zaplatit jednak vedlejší účastnici na nákladech řízení před soudem prvního stupně částku 213 629,43 Kč (výrok III) a odvolacího řízení 86 531,45 Kč (výrok VI), jednak České republice na nákladech státu 35 406,56 Kč a 3 3696,63 Kč (výroky V a VIII), dále uložil vedlejší účastnici zaplatit České republice na nákladech řízení státu 24 485,49 Kč a 552,37 Kč (výroky IV a VII). Krajský soud se plně ztotožnil se závěrem okresního soudu, že dílo bylo dokončeno a předáno stěžovateli, to však již ke dni 29. 8. 2003, a také že stěžovatel neučinil platné započtení pohledávek. 6. Proti tomuto rozsudku brojil stěžovatel dovoláním, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 29. 7. 2020 č. j. 33 Cdo 2704/2019-1146 podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), odmítl s tím, že nepředložil žádnou otázku, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. V souvislosti s otázkou, zda účastníci uzavřeli jednotlivé smlouvy o díle a zda předmětná díla byla vedlejší účastnicí dokončena a předána, uvedl, že stěžovatel zde neuplatňuje přípustný dovolací důvod (§ 241 o. s. ř.), neboť předkládá vlastní verzi skutkového stavu, na němž teprve pak staví svou právní argumentaci. U vad díla, určení výše slevy a kompenzační námitky pak podle Nejvyššího soudu stěžovatel nedostál své povinnosti uvést, v čem spočívá splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. a pro tuto vadu se nemohl vytýčenou problematikou zabývat. II. Stěžovatelova argumentace 7. V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdí, že krajský soud vydal tzv. překvapivé rozhodnutí, neboť hodnotil provedené důkazy odlišným způsobem než okresní soud, aniž by jej se změněným názorem seznámil a umožnil mu účinně argumentovat ve vztahu ke všem otázkám, na jejichž řešení napadené rozhodnutí spočívalo. V této souvislosti zmiňuje průběh soudního řízení s tím, že byl pro účastníky řízení nesrozumitelný, poukazuje na konkrétní rozdíly ve skutkových závěrech okresního soudu a krajského soudu, a tvrdí, že na tuto změnu nemohl reagovat, ač šlo o otázky (převzetí díla, uplatnění reklamace), které byly pro posouzení věci zásadní. K tomu dodává, že kdyby nebyl zbaven možnosti argumentace, upozornil by na závěr rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 2. 2012 sp. zn. 23 Cdo 2707/2010, podle něhož je z hlediska vymáhaného nároku podstatné, zda bylo dílo provedeno a předáno a zda tak vzniklo právo na zaplacení ceny díla, příp. vznikla odpovědnost za jeho vady. 8. Podle stěžovatele měl krajský soud dále porušit zásadu ústnosti a přímosti, neboť není přípustné, aby se odvolací soud odchýlil od hodnocení důkazů soudem prvního stupně, aniž by sám příslušné důkazy znovu provedl. Krajský soud přitom změnil rozsudek okresního soudu, ale příslušné důkazy sám neprovedl. V této souvislosti stěžovatel poukazuje na údajně odlišné závěry těchto soudů a upozorňuje, že s ohledem na právní důsledky (například) předání díla na vznik nároku na zaplacení ceny díla je daný závěr pro rozhodnutí věci zásadní. 9. Stěžovatel vytýká rovněž krajskému soudu svévoli při hodnocení důkazů a zmiňuje několik případů, kdy měl vzniknout tzv. extrémní rozpor. Konkrétně tomu mělo být při hodnocení svědecké výpovědi Jaroslava Bouši a Rudolfa Neubauera, kteří se vyjadřovali ke kvalitě provedeného díla. Stěžovatel má za to, že interpretace krajského soudu, že vytýkání vad je projevem převzetí díla, je nelogická, neboť by znemožnila vytýkání vad, které je nezbytné i k případnému odmítnutí převzetí a které je žádoucí, aby nedocházelo k navyšování škod a aby mohlo dojít k řádnému provedení a předání díla. K tomu uvádí, že po opuštění stavby vedlejší účastnicí v září 2003 jí vytkl vady a poskytl součinnost k jejich odstranění. Když se tak ve lhůtě 2 měsíců nestalo, nechal zpracovat znalecký posudek a vady odstranit. Písemná reklamace nebyla podána, protože dílo nebylo předáno, závazkový vztah nezanikl, ostatně mu vedlejší účastnice ani nedoručila žádnou fakturu. Písemnou reklamaci uplatnil poté, co vedlejší účastnice předložila faktury a začala se domáhat jejich proplacení soudní cestou. 10. Stěžovatel upozorňuje i na to, že se krajský soud nepozastavil nad tím, že teprve po zhotovení ústředního vytápění vedlejší účastnice předložila protokol o předání a tlakové zkoušce, kde je uvedeno, že dílo je bez vad a nedodělků, zatímco k dodávce díla, které je předmětem sporu, tak v rozporu s touto předchozí praxí neučinila, pouze předložila neurčitý dokument "zápis o odstranění vad", na který se později odvolala, že jde o doklad o předání díla. Zároveň neplnila svou zákonnou povinnost vystavit záruční list, 6 měsíců byla nečinná, nezvedala telefon a nereagovala na zprávy, načež oznámila, že "tímto nyní" považuje za dílo dokončené a předané, což učinila až poté, co lhůta k uplatnění vad skončila a faktury byly již dva měsíce po splatnosti. Zpochybňuje své prohlášení, že dílo považuje za předané dne 29. 8. 2003, které učinil na jednání 17. 7. 2006, s tím, že se tohoto jednání osobně nezúčastnil, že to prohlásil jeho nový právní zástupce a že ve svém následném vyjádření uvedl, že 29. 8. 2003 proběhl kontrolní den, kde vytýkal vady díla. Krajský soud přitom ignoroval jeho předchozí prohlášení učiněné osobně na jednání dne 11. 1. 2006. Závěr o převzetí díla je proto podle stěžovatele v rozporu s provedeným dokazováním. 11. Totéž platí i pro závěr, že vedlejší účast