IV.ÚS 2827/22 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2827/22 ze dne 15. 11. 2023 N 166/121 SbNU 123 Určování výše finanční náhrady za odňatý a nevydaný pozemek   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Radovana Suchánka (soudce zpravodaj) a soudců Josefa Baxy a Josefa Fialy o ústavní stížnosti stěžovatelky Marie Krejčí, zastoupené JUDr. Zdeňkem Hrouzkem, advokátem, sídlem Pražákova 1008/69, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. září 2022 č. j. 28 Cdo 2373/2022-2373, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. dubna 2022 č. j. 72 Co 13/2022-117 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 27. října 2021 č. j. 17 C 63/2021-92, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 3 jako účastníků řízení a České republiky - Státního pozemkového úřadu, sídlem Husinecká 1024/11a, Praha 3 - Žižkov, zastoupené prof. JUDr. Alešem Gerlochem, CSc., advokátem, sídlem Botičská 1936/4, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto: I. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 6. září 2022 č. j. 28 Cdo 2373/2022-2373 byla porušena základní práva stěžovatelky zaručená v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. II. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. září 2022 č. j. 28 Cdo 2373/2022-2373 se zrušuje. III. Ve zbývající části se ústavní stížnost odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její práva podle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. 2. Z ústavní stížnosti, jejích příloh a vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 3 (dále jen "obvodní soud") sp. zn. 17 C 63/2021 se podává, že se stěžovatelka u obvodního soudu jako osoba oprávněná podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o půdě") domáhala zaplacení 2 304 830 Kč s příslušenstvím jako finanční náhrady za odňatý a nevydaný pozemek, původně označený parc. č. dle PK X, zahrada, o výměře 346 m2, v katastrálním území Dolní a Horní Cejl, B. (dále jen "pozemek"). 3. Obvodní soud v záhlaví označeným rozsudkem uložil vedlejší účastnici zaplatit stěžovatelce 415 200 Kč s příslušenstvím, ve zbytku žalobu zamítl. Obvodní soud zjistil, že vedlejší účastnice rozhodnutím ze dne 16. 9. 2020 č. j. SPU 305821/2020-4 určila, že stěžovatelce náleží finanční náhrada podle zákona o půdě za nevydaný pozemek, odňatý státem (vždy po jedné polovině) v letech 1956 a 1960. Restituční nárok původně uplatnil stěžovatelčin manžel, jehož je stěžovatelka jedinou dědičkou. Vedlejší účastnice stěžovatelku k její žádosti nejdříve vyrozuměla, že cena pozemku, a tedy výše náhrady, činí oceněním podle § 28a zákona o půdě, odkazujícího na oceňovací vyhlášku č. 182/1988 Sb., ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb., (dále jen "vyhláška") celkem 69 200 Kč. Obvodní soud uvážil závěry judikatury Ústavního soudu - především nálezů ze dne 12. 1. 2021 sp. zn. Pl. ÚS 21/19 (N 4/104 SbNU 36; č. 81/2021 Sb.) a ze dne 18. 7. 2017 sp. zn. II. ÚS 4139/16 (N 129/86 SbNU 205) - podle kterých má nad zněním § 28a zákona o půdě převážit nepochybný účel zákona. Výše náhrady nemusí být nutně ekvivalentem aktuální tržní ceny, má však umožnit, aby jejím poskytnutím došlo k odstranění nebo zmírnění křivd způsobených komunistickým režimem srovnatelným způsobem, jako by tomu bylo při vydání věci. Zároveň obvodní soud zohlednil rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2021 č. j. 28 Cdo 3772/2018-161 (dále také jako "rozsudek Nejvyššího soudu"), navazující na příslušné nálezy Ústavního soudu, podle kterého je přiměřenou a rozumnou finanční náhradou podle § 16 odst. 1 zákona o půdě šestinásobek cen odňatých nemovitostí, stanovených v souladu s vyhláškou. Proto obvodní soud rozhodl, jak je uvedeno výše. 4. K odvolání stěžovatelky i vedlejší účastnice Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným rozsudkem změnil rozsudek obvodního soudu jen tak, že zamítl žalobu o úroky z prodlení, ve zbytku rozsudek potvrdil. Obvodní soud si podle městského soudu pro své rozhodnutí opatřil dostatek správných skutkových zjištění, která se stala podkladem i pro rozhodnutí městského soudu. Obvodní soud věc samu také správně právně posoudil a řídil se právními závěry judikatury Ústavního soudu i Nejvyššího soudu. 5. Dovolání stěžovatelky i vedlejší účastnice odmítl Nejvyšší soud v záhlaví uvedeným usnesením pro nepřípustnost (pozn. Ústavního soudu: originál tohoto usnesení je ve spise založen na č. l. 154, ačkoli v jeho záhlaví je uvedeno č. l. 2373; Ústavní soud pouze upozorňuje na tuto nesrovnalost a pro přehlednost nadále označuje napadené usnesení Nejvyššího soudu tak, jak je samo označeno v jeho záhlaví - viz výše). Nejvyšší soud dospěl zejména k závěru, že městský soud se v otázce mimořádného zvýšení šestinásobku ceny zjištěné podle vyhlášky, s přihlédnutím k individuálním poměrům věci, neodchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu a nebyl důvod tuto otázku posoudit jinak. Nejvyšší soud připomněl, že v nálezu sp. zn. II. ÚS 4139/16 Ústavní soud uvážil v kolizi stojící zájmy a konstatoval, že rozsah náhrad by např. neměl být ekonomicky neúnosný a představovat neúměrnou zátěž pro společnost. Podle rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 3772/2018-161, navazujícího na nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 21/19, lze za přiměřenou a rozumnou výši peněžité náhrady obecně považovat šestinásobek ceny určené podle vyhlášky, přičemž specifika konkrétního případu mohou zcela výjimečně odůvodnit odchýlení se od výpočtu. Nejvyšší soud uzavřel, že od rozhodné judikatury se městský soud neodchýlil a ve stěžovatelkou předestřených okolnostech (tržní ceny okolních pozemků) neshledal důvod pro mimořádné zvýšení náhrady. Vývoj tržních cen byl důvodem soudní praxí přijatého řešení o navýšení náhrady, vypočtené podle vyhlášky, pročež, také na podkladě závěrů nálezů Ústavního soudu, nemůže jít o mimořádnou okolnost. II. Argumentace stěžovatelky 6. Stěžovatelka zejména namítá, že přiznaná finanční náhrada není přiměřená a spravedlivá ve smyslu nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 4139/16; jejím poskytnutím nemohla být odstraněna nebo zmírněna křivda srovnatelným způsobem, jako by tomu bylo při vydání věci. V současnosti se podle stěžovatelky prodává 1 m2 v daném místě za 35 000 Kč, čemuž odpovídá tržní cena pozemku 12 180 000 Kč. Přesto se stěžovatelka domáhala částky výrazně nižší. Napadenými rozhodnutími je založena nerovnost, neboť současní vlastníci nevydaných nemovitostí, anebo osoby, jimž byly nemovitosti vydány, získali mnohem vyšší majetkovou hodnotu. Podle stěžovatelky se tak prohlubují majetkové křivdy, k čemuž poukazuje také na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva. Z navazující judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu má plynout, že sice není nezbytné, aby náhrada dosahovala aktuální tržní ceny, mělo by však k ní být přihlédnuto. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 7. Ústavní stížnost byla podána včas, oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona) [viz však níže body 39 a 40]. IV. Vyjádření dalších účastníků a vedlejší účastnice řízení 8. Ústavní soud postupem podle § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu vyzval další účastníky řízení a vedlejší účastnici k vyjádření k ústavní stížnosti. 9. Nejvyšší soud se vyjádřil tak, že ústavní stížnost je pokračující polemikou se závěry obvodního soudu a městského soudu. Do stěžovatelčiných ústavně zaručených práv zasaženo nebylo. Podle Nejvyššího soudu stěžovatelka představila vlastní náhled na věc bez ústavněprávního "akcentu". Nejvyšší soud konstatoval, že ochrana vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny je poskytována již konstituovanému vlastnickému právu, nikoli pouhému restitučnímu nároku. Odůvodnění napadených rozhodnutí jsou řádná a přezkoumatelná. Klauzule změny poměrů vtělená do právní věty rozsudku Nejvyššího soudu implikuje potřebu úpravy koeficientu podle pohybů meziroční míry inflace. Zásadně však platí, že přiměřená a rozumná výše finanční náhrady konstruovaná rozsudkem Nejvyššího soudu se uplatní ve všech případech, v nichž jsou aktuálně splněny předpoklady poskytnutí peněžité náhrady podle zákona o půdě. Mimořádnou okolností pro zvýšení finanční náhrad