IV.ÚS 2833/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2833/24 ze dne 22. 1. 2025   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Milana Hulmáka o ústavní stížnosti stěžovatele R. M., zastoupeného Mgr. Zuzanou Candigliota, advokátkou, sídlem Burešova 615/6, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. července 2024 č. j. 30 Cdo 157/2024-465, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. února 2023 č. j. 36 Co 419, 420/2022-411 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 18. srpna 2022 č. j. 26 C 36/2015-375, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), resp. právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a právo na ochranu soukromého života podle čl. 10 odst. 2 Listiny. 2. Z ústavní stížnosti a obsahu napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatel byl od 25. 12. 2010 ve výkonu trestu odnětí svobody, přičemž před nástupem do výkonu trestu, jakož i v jeho průběhu, držel protestní hladovku. Vězeňská služba předala stěžovatele dne 3. 1. 2011 do zdravotnického zařízení, kde byl hospitalizován. Stěžovatel byl rovněž psychiatricky vyšetřen se závěrem, že není schopen posoudit svůj zdravotní stav a rozhodovat o svém životě v důsledku psychické poruchy. Lékaři posléze podali stěžovateli transfuzi i přes jeho nesouhlas, neboť měli za to, že tak vyžaduje jeho zdraví, na kterém měl být ohrožen, a přitom mu zafixovali horní končetiny. Shora uvedené stěžovatel považoval za nesprávný úřední postup podle § 13 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, a za nepřípustný zásah do osobnostních práv. Žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") se stěžovatel domáhal vůči vedlejší účastnici přiměřeného zadostiučinění nemajetkové újmy v podobě omluvy a peněžité náhrady ve výši 1 500 000 Kč. Obvodní soud napadeným rozsudkem žalobu v plném rozsahu zamítl (I. a II. výrok), stěžovateli uložil povinnost k náhradě nákladů řízení vedlejší účastnici (III. výrok) a rozhodl, že o náhradě nákladů řízení vůči státu bude rozhodnuto samostatně (IV. výrok), k čemuž došlo usnesením ze dne 20. 9. 2022 č. j. 26 C 36/2015-388. Po skutkové stránce obvodní soud zdůraznil, že všichni vyslechnutí lékaři a znalci shodně uvedli, že stěžovatel byl v ohrožení života, který vyžadoval podání transfuze. Ti měli uvést, že stěžovatel by "zcela jistě zemřel", pokud by mu nebyla podána transfuze a současně by pokračoval v hladovce, neboť by došlo k selhání životně důležitých orgánů v těle. Rovněž bylo provedeno psychiatrické vyšetření se závěrem, že stěžovatel není schopen posoudit svůj zdravotní stav pro duševní poruchu, pročež bylo postupováno podle § 24 odst. 4 písm. b) zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, v tehdy účinném znění (dále jen "zákon o péči o zdraví lidu"). Vhledem k tomu, že nedošlo k porušení zákonné povinnosti vězeňské služby ani lékařů, kteří postupovali v souladu se zákonem, nemohla stěžovateli v souvislosti s tímto postupem vzniknout újma. Ze znaleckých posudků podle obvodního soudu jasně vyplývá, že postup byl lege artis. Tvrzení stěžovatele, že mu byly zafixovány všechny čtyři končetiny (a nikoliv pouze horní), nebylo v řízení prokázáno. 3. Na základě stěžovatelova odvolání Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným rozsudkem potvrdil I. až III. výrok rozsudku obvodního soudu (I. výrok), změnil usnesení obvodního soudu ze dne 20. 9. 2022 č. j. 26 C 36/2015-388 tak, že státu se nepřiznává náhrada nákladů řízení (II. výrok) a uložil stěžovateli povinnost zaplatit vedlejší účastnici náhradu nákladů odvolacího řízení (III. výrok). Městský soud přisvědčil stěžovateli v tom, že v době podání krevní transfuze nebyl v bezprostředním ohrožení života, avšak podle stanoviska ošetřujících lékařů i závěrů znalců z odvětví hematologie se tento stav mohl lehce zhoršit, přičemž by šlo o nezvratný stav. Ze znaleckého posudku z odvětví hematologie je zřejmé, že u stěžovatele došlo ze dne 3. 1. 2011 na 4. 1. 2011 k rychlému poklesu hodnoty hemoglobinu z pásma těžké anémie do pásma velmi těžké anémie. Po podání krevní transfuze hodnoty hemoglobinu stouply. Podání transfuze shledal městský soud z medicínského hlediska za postup lege artis. Městský soud uvedl, že nedostatek hemoglobinu vedoucí k hluboké anémii mohl vést ke změně psychického stavu stěžovatele až k projevům imponujícím psychotické známky s narušením rozumových funkcí a uvažování. V době, kdy mu byla podána krevní transfuse nebyl schopen posoudit důsledky svých rozhodnutí týkajících se léčby z důvodu podezření na psychotickou dekompenzaci u těžce narušené schizoidní poruchy osobnosti. To, že nebylo podezření na psychotickou dekompenzaci diagnostikováno při žádném z předchozích ani následujících vyšetření žalobcova duševního stavu kromě vyšetření ze dne 4. 1. 2011, lze vysvětlit vznikem uvedené psychotické dekompenzace, kdy v důsledku anemizace, při které dochází k únavě, letargii a problémům s rovnováhou, se mohou objevit také deprese, zhoršení paměti, problémy s dýcháním, obtížné soustředění, zažívací problémy, deprese, brnění končetin, poruchy paměti či zraku, orientace a řeči a také může dojít ke změně osobnosti, včetně nereálného uvažování a hodnocení aktuální situace, k čemuž podle ambulantního vyšetření MUDr. Kodešové došlo. Městský soud neshledal důvodné ani námitky stěžovatele vůči znaleckému posudku MUDr. Hrona, z něhož je patrné, z jakých podkladů znalec vycházel, a z jakých důvodů ke svým závěrům dospěl. Skutečnost, že v posudku není výslovně uvedena "metoda zpracování", nemůže být na újmu vzhledem k tomu, v jakém oboru byl posudek zpracován. Stěžovatel měl možnost se k posudku vyjádřit a byl přítomen i výslechu znalce, kterému mohl klást otázky. Městský soud uzavřel, že znalecký posudek netrpí vadami, a že znalec si závěry obsažené ve znaleckém posudku obhájil. Na věc stěžovatele dopadal § 24 odst. 4 písm. b) zákona o péči o zdraví lidu, podle kterého k provedení léčebného výkonu bez souhlasu nemocného postačovalo, pokud jevil známky duševní choroby. Městský soud zdůraznil, že se nelze odvolávat na skutečnosti, příp. výsledky vyšetření, které nastaly až po podání transfúze, není tedy možné hodnotit celou záležitost ex post. Za nesprávný úřední postup nelze považovat ani skutečnost, že při podání transfuze byly žalobci fixovány horní končetiny, protože transfuze byla podávána nesouhlasícímu pacientovi, a fixace měla zajistit její zdárný průběh. Použití pout na všechny čtyři končetiny nebylo prokázáno. 4. Proti rozsudku městského soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl. Otázka posouzení přezkoumatelnosti znaleckého posudku nezakládá přípustnost dovolání podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), neboť při jejím řešení se městský soud neodchýlil od judikatury Nejvyššího soudu. Výslovné pojmenování použité metody znaleckého zkoumání (v posudku je nezbytné popsat postup znalce při jeho zpracování, což městský soud také zkoumal) či seznam odborných zdrojů, jejichž uvedení požadoval stěžovatel, však není nezbytnou náležitostí znaleckého posudku. Městský soud se neodchýlil ani od stěžovatelem zmíněných nálezů Ústavního soudu, neboť mechanicky nepřebíral závěry znaleckého posudku a přezkoumatelnost hodnotil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí. Přípustnost dovolání podle Nejvyššího soudu nezakládá ani otázka, za jakých podmínek, resp. jakým způsobem, má být posuzována schopnost pacienta udělit informovaný souhlas s lékaři navrhovaným léčebným úkonem (stěžovatel navrhoval použití uznávaného testu či metody, která objektivně posoudí schopnost rozhodování bez ohledu na názor zdravotnického personálu). Na řešení této otázky totiž nebylo rozhodnutí městského soudu založeno a ani její řešení a odlišné posouzení by stěžovateli nemohlo přinést příznivější rozhodnutí ve věci. Přípustnost dovolání nemohou založit otázky akademické či spekulativní, byť Nejvyšším so