IV.ÚS 2837/21 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2837/21 ze dne 9. 11. 2021   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti MIPL, spol. s r. o., sídlem Šumická 2325, Uherský Brod, zastoupené Mgr. Bc. Lumírem Šindelářem, advokátem, sídlem Jiráskova 495, Rajhrad, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. června 2021 č. j. 29 NSČR 48/2019-B-547, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. ledna 2019 č. j. 4 VSOL 240/2018-B-490 a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 24. ledna 2018 č. j. KSBR (26) 24 INS 4979/2008-B-406, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Mgr. Jiřího Ostravského, insolvenčního správce, sídlem Lešetín VI 671, Zlín, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení rozhodnutí označených v záhlaví s tvrzením, že jimi byla porušena její základní práva zaručená v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 3. 7. 2014 č. j. KSBR 24 INS 4979/2008-B-149 zamítl stěžovatelčin návrh, aby byl vedlejší účastník zproštěn funkce insolvenčního správce v insolvenčním řízení, v němž byl zjištěn její úpadek. Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") usnesením ze dne 16. 4. 2015 č. j. 1 VSOL 871/2015-B-180 usnesení krajského soudu zrušil, věc mu vrátil k dalšímu řízení s výtkou, že neumožnil vedlejšímu účastníkovi vyjádřit se k doplnění návrhu na zproštění funkce, že se nevypořádal se všemi námitkami a že vyšel z tvrzení vedlejšího účastníka, že mu nebylo předáno účetnictví stěžovatelky, aniž by se zabýval opačným tvrzením stěžovatelky, kterou nevyzval k označení důkazů. 3. Krajský soud posléze vydal usnesení ze dne 31. 8. 2015 č. j. KSBR 24 INS 4979/2008-B-230, jímž návrh znovu zamítl. Toto usnesení vrchní soud opět zrušil, a to usnesením ze dne 22. 2. 2017 č. j. 1 VSOL 1207/2015-B-352. Shledal, že u krajského soudu byla věc přidělena do soudního oddělení 24 INS soudkyně Mgr. Evy Krčmářové v rozporu s rozvrhem práce, neboť do jejího přidělení nezákonně zasáhl tehdejší předseda krajského soudu, který věc nechal zapsat do oddělení 24 INS, ačkoliv podle rozvrhu práce náležela do soudního oddělení 26 INS (soudkyni JUDr. Ludmile Hanzlíkové). 4. Následně krajský soud soudkyní JUDr. Ludmilou Hanzlíkovou vydal napadené usnesení, které je (až na nepodstatné výjimky) převzetím textu zrušeného usnesení krajského soudu ze dne 31. 8. 2015. Krajský soud uvedl, že vedlejšímu účastníkovi jako insolvenčnímu správci nebylo předáno účetnictví stěžovatelky. Vedlejší účastník do majetkové podstaty zapsal pohledávky, o kterých se dozvěděl z insolvenčního spisu a z náhodně získaných listin, a vyzval dlužníky k zaplacení. Poté, co možní dlužníci dobrovolně nezaplatili, pokusil se neúspěšně o prodej pohledávek ve veřejné dražbě, následně podal návrh na vyloučení pohledávek z majetkové podstaty, neboť v té době byly pohledávky, o kterých se dozvěděl, promlčené, a věřitelský výbor a insolvenční soud daly k vyloučení souhlas. Krajský soud dospěl k závěru, že postup insolvenčního správce, který nepřistoupil k soudnímu vymáhání pohledávek bez originálů účetních dokladů či jiných důkazů pro vysoce pravděpodobný neúspěch takového sporu a riziko vzniku nákladů řízení jdoucích k tíži majetkové podstaty, je v souladu se zásadou odborné péče. Krajský soud neshledal ani další namítané důvody ke zproštění vedlejšího účastníka funkce insolvenčního správce. 5. Vrchní soud napadeným usnesením potvrdil usnesení krajského soudu. Ke stěžovatelčinu tvrzení, že účetnictví je archivováno u obchodní společnosti CT Real, s. r. o. (dále jen "CT Real"), zmínil, že její jednatel v čestném prohlášení uvedl, že účetnictví v roce 2009 společnost vrátila, neboť stěžovatelka neplatila za jeho úschovu. Vedlejší účastník stěžovatelčino účetnictví nezískal ani u obchodní společnosti CENTIS, spol. s r. o. (dále jen "CENTIS"), na kterou stěžovatelka poukázala. Pochybení vedlejšího účastníka vrchní soud nespatřoval ani v tom, že při určení ceny pohledávek se spokojil s odborným vyjádřením, a nikoli znaleckým posudkem. Podle § 219 odst. 4 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), se vyžaduje ocenění majetku znalcem, ale zákon nestanoví, že by se tak mělo dít výhradně formou znaleckého posudku. 6. Stěžovatelčino dovolání Nejvyšší soud napadeným usnesením zamítl. Dovolání vyhodnotil jako přípustné, neboť předestřelo dosud plně neřešené právní otázky výkladu § 32 odst. 1 a § 36 odst. 1 insolvenčního zákona, tj. otázky týkající se zproštění funkce insolvenčního správce a jeho povinnosti postupovat svědomitě s odbornou péčí a vyvinout veškeré úsilí, které lze po něm spravedlivě požadovat, aby věřitelé byli uspokojeni v co nejvyšší míře. Závěr krajského soudu a vrchního soudu o nepředání účetnictví vedlejšímu účastníkovi neshledal jako nepřiměřený. Dále uvedl, že insolvenční zákon neupravuje, jakou formou má znalec ocenění majetku provést. Lze však vyjít z § 127 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, podle něhož se odborné vyjádření vyžaduje jen od orgánů veřejné moci. Zmíněné ustanovení nelze použít na znalce, který má své odborné závěry shrnout ve znaleckém posudku. Vedlejší účastník jako insolvenční správce tedy postupoval nesprávně, když se spokojil s oceněním v oborném vyjádření znalce pro účely připravované dražby. Dané pochybení se však neprojevilo v právech dlužníka ani věřitelů, protože vydražitel od dražby konané dne 31. 1. 2013 odstoupil. Současně Nejvyšší soud k výši ocenění v odborném vyjádření (100 000 Kč) poznamenal, že předmětem dražby byly promlčené pohledávky v nominální výši 16 166 394,96 Kč a pohledávka ve výši 3 151 613 Kč, o níž se vedl spor v neskončeném soudním řízení a která byla ve znaleckém posudku z roku 2015 následně oceněna na 100 000 Kč. Ke stěžovatelčině námitce, že rozhodnutí krajského soudu je plagiátem, Nejvyšší soud uvedl, že procesní předpisy nebrání tomu, aby soud do odůvodnění svého rozhodnutí použil pasáže z odůvodnění předchozího rozhodnutí, které bylo zrušeno výhradně z procesního důvodu, nikoli pro věcnou nesprávnost. II. Argumentace stěžovatelky 7. Stěžovatelka namítá, že napadené usnesení krajského soudu vykazuje 100% shodu s předešlým usnesením tohoto soudu, které vydala soudkyně, jíž byla předtím věc nezákonně přidělena. Vrchní soud se podle stěžovatelky opomněl vypořádat s námitkou okopírování celého odůvodnění rozhodnutí. Nejvyšší soud vyšel z předpokladu, že procesní předpis nezakazuje okopírovat odůvodnění jiného soudce, a tak je takový postup podle něj možný, s čímž stěžovatelka nesouhlasí. 8. Pochybení insolvenčního správce, který se spokojil s odborným vyjádřením znalce k ocenění majetku, aniž by trval na formě znaleckého posudku, nelze podle stěžovatelky bagatelizovat skutečností, že vydražitel od dražby odstoupil. Pro zproštění insolvenčního správce nemůže být podstatné, zda dokonal či nedokonal svůj záměr zpeněžit pohledávky pod cenou svému příteli. Navíc všechny soudy přehlédly znalecký posudek Ing. Trčky, který zjistil diametrálně odlišnou hodnotu pohledávek. Ve všech napadených rozhodnutích stěžovatelka spatřuje vadu v absenci vypořádání se s obrovským množstvím důkazů. Vybrala otázku existence účetnictví, k níž zmínila okolnosti, se kterými se soudy nevypořádaly. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 10. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí obecných soudů. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutím v něm vydaným nebyla dotčena ústavně chráněná práva nebo svobody stěžovatelky. 11. Porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky nelze spatřovat