IV.ÚS 2837/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2837/23 ze dne 24. 4. 2024   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje), soudkyně Veroniky Křesťanové a soudce Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatele V. S., t. č. ve Věznici Valdice, zastoupeného Mgr. Vladimirem Churcevem, advokátem, sídlem Kolínská 1964/12, Praha 3 - Vinohrady, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. srpna 2023 č. j. 4 Tdo 722/2023-1191, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. března 2023 č. j. 7 To 12/2023-1115 a rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 4. listopadu 2022 č. j. 2 T 8/2022-936, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Plzni, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Krajského státního zastupitelství v Plzni, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva podle čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem uznal stěžovatele vinným zvlášť závažným zločinem vraždy podle § 140 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, za což jej odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání dvanácti let, pro jehož výkon ho podle § 56 odst. 1 písm. b), odst. 2 písm. b) trestního zákoníku zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou, a podle § 70 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku mu uložil trest propadnutí věci (kuchyňského nože zajištěného při ohledání místa činu). Uvedeného zločinu se stěžovatel podle závěrů krajského soudu dopustil - ve stručnosti - tím, že dne 24. 12. 2021 na ubytovně v T., v kuchyni s jídelnou, v podnapilém stavu po předchozí slovní rozepři a se záměrem usmrtit bodl kuchyňským nožem poškozeného A. C. (dále jen "poškozený"), přičemž poškozený na místě zemřel. 3. Odvolání, které proti tomuto rozsudku podal stěžovatel, Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") napadeným usnesením podle § 256 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, jako nedůvodné zamítl. 4. Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání stěžovatele podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako zjevně neopodstatněné odmítl. II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel namítá, že obecné soudy porušily jeho právo na spravedlivý proces (sc. na soudní ochranu) tím, že nedůvodně opomenuly obhajobou navrhované důkazy a svévolně hodnotily provedené důkazy, v důsledku čehož učinily skutkové závěry v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Dovozuje, že obecné soudy porušily zásadu presumpce neviny a z ní plynoucí pravidlo in dubio pro reo. 6. Stěžovatel poukazuje též na to, že je osobou, která prohlásila, že neovládá český jazyk a které byl v trestním řízení ustanoven tlumočník, přesto (v rozporu s § 28 odst. 2 trestního řádu per analogiam) neobdržel písemný překlad usnesení Nejvyššího soudu. 7. Dále stěžovatel namítá, že mu nebylo umožněno se v úplnosti vyjádřit ke všem skutečnostem kladeným mu za vinu a k dosavadnímu řízení, čímž bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces. 8. Podle stěžovatele z provedeného dokazování nelze dovodit ani řetězec nepřímých, logicky a na sebe navazujících důkazů, vypovídajících o jeho vině. Ani v jednom z napadených rozhodnutí není jediná zmínka o vyvrácení obhajoby stěžovatele, ačkoli v úvahu zcela zřejmě přichází více variant skutkového děje. Soudy se žádnou alternativní verzí nezabývaly, přestože zejména na tom byla založena obhajoba stěžovatele. Stěžovatel současně zpochybňuje výpověď klíčového svědka V. S. (který dne 27. 12. 2021 spáchal sebevraždu, a to z důvodů, které jsou stěží uvěřitelné), má za to, že je nevěrohodná a další důkazy jí byly nekriticky přizpůsobeny. 9. Stěžovatel polemizuje s tvrzením, že svoji verzi upravoval podle dostupných důkazů, a poukazuje na to, že na své výpovědi celou dobu setrval, k čemuž doložil citace svých výpovědí bezprostředně po činu s důrazem na to, že v nich nepřiznal svoji vinu ani účast na projednávaném skutku. Dále se vymezuje proti závěru krajského soudu, že se na inkriminovaném místě nacházely toliko tři osoby, neboť na ubytovně byli přítomni další tři lidé, jejichž možnou účast na protiprávním jednání soud náležitě nevyloučil. Stěžovatel připomíná výpověď svědka M. Y., který uvedl, že u poškozeného ležícího na zemi viděl osobu v černém oblečení, kterou ale neměl být svědek S. Stěžovatel měl na sobě v tu dobu ale zářivě žlutou reflexní vestu a červené tričko. Tuto výpověď však krajský soud označil za nevěrohodnou a zcela nesmyslnou. Naopak nereálný popis událostí uvedený svědkem S. považoval za věrohodný. Dále obecným soudům vytýká, že se nezabývaly námitkami obhajoby o agresivitě svědka S. pod vlivem alkoholu, přičemž výpovědi svědků k této okolnosti bagatelizoval s odkazem na znalecký posudek z oboru psychiatrie vypracovaný na stěžovatele. Z výpovědi svědků přitom vyplynulo, že svědek S. vyhrožoval svědkovi K. právě zaříznutím nožem. Zcela tendenčně a v neprospěch stěžovatele krajský soud hodnotil hovory stěžovatele na tísňovou linku, ačkoliv byl upozorňován na nesoulad v chování stěžovatele (v panice, snaží se situaci řešit) a svědka S. (v ledovém klidu, nezaskočen událostmi). Další nesoulad spatřuje v tom, že stěžovatel předával telefon, aby vše vysvětlil svědek S. ("proč by to dělal, usmrtil-li by poškozeného sám?") a že se svědek domníval, že má stěžovatel strach ("myslel si, že nemá s poraněním poškozeného nic společného"). Stejně tak se již v tomto hovoru stěžovatel zcela zřejmě zřekl svého podílu na tomto incidentu. Stěžovatel dále nesouhlasí ani se závěrem, že svědek S. podal dvě verze svědectví, neboť je přesvědčen, že šlo o čtyři varianty, což už samo o sobě činí svědka značně nevěrohodným. Totožný závěr je nutno přijmout i k výpovědi O. S., která byla manželkou svědka, měla k dispozici fotografie dopisů svědka líčící události a měla veškeré informace zprostředkované právě od manžela, a tudíž nemůže být objektivní. Krajský soud z těchto výpovědí přesto vycházel, aniž by je podrobil kritickému přezkumu. K rozporům výpovědi svědka S. s důkazy poukázal na znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, ze kterého vyplynulo, že mechanismus zranění neodpovídá jeho popisu událostí. Právě k prokázání způsobu vzniku zranění požadoval stěžovatel rekonstrukci, avšak obecné soudy tomuto návrhu nevyhověly. Stěžovatel taktéž poukazuje na nesrovnalost s krevními stopami, které byly nalezeny na vnitřní straně bundy pouze u vnitřní kapsy (což vysvětlil hledáním mobilního telefonu rukama od krve) a není proto možné dovodit, že by stěžovatel utíral do této bundy nůž, jak nepravdivě vylíčil svědek S. Dále stěžovatel uplatňuje výhrady vůči důkazu představovanému daktyloskopickou stopou - otiskem jeho prstu - na noži, který mu náležel, vozil jej v autě a používal, proto žádný takový důkaz nemůže být důvodně vykládán v jeho neprospěch. Obdobně nesouhlasí ani se závěrem, že stopy po potyčce nalezené inkriminovaný den na jeho těle svědčí o následné konfrontaci se svědkem S. 10. Dále stěžovatel obrací pozornost k motivaci svědka S. k sebevraždě. Stěžovatel nesouhlasí se závěry přijatými soudy, podle kterých tohoto svědka tížilo špatné svědomí z nepravdivé výpovědi učiněné před policií ve prospěch stěžovatele. Namítá, že svědek byl otcem dvou dětí a manžel, silná osobnost a mohl posléze vypovědět pravdu. Pravým motivem bylo podle stěžovatelova názoru svědomí, které svědka tížilo právě proto, že projednávaný trestný čin spáchal. Opětovně pak konstatoval, že jeho vina nebyla spolehlivě zjištěna, výrok o vině vycházel z deformovaných důkazů a nesprávné aplikace zásady volného hodnocení a taktéž z neprovedení podstatných důkazů. Svědectví V. S. a O. S. označuje za nevěrohodná, dále vytýká nezohlednění svědectví M. Y., P. L., I. R. a J. K. Stěžovatel se vymezuje vůči hodnocení jeho osoby ve znaleckém posudku z oboru psychiatrie. Znalkyně byly podjaté, protože "dominantní část svých posudků" vyhotovují pro Policii České republiky. Zpochybňuje i hodnocení tísňových volání a znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství ke vzniku poranění, neboť tyto byly hodnoceny v jeho neprospěch a skutková zjištění z nich učiněná jsou s nimi v extrémním rozporu. Připomíná svůj návrh na doplnění dokazování znaleckým posudkem z oboru forenzní biomechanika, který jednoznačně vyvrátil verzi předestřenou svědkem S. Stěžovatel též vytýká, že překlady jeho výpovědí byly v některých přípa