IV.ÚS 2839/14 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2839/14 ze dne 30. 6. 2015 N 125/77 SbNU 915 K rozhodování soudu o výši škody v případě veřejné nedobrovolné dražby   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedy senátu Tomáše Lichovníka a soudců Vlasty Formánkové a Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) - ze dne 30. června 2015 sp. zn. IV. ÚS 2839/14 ve věci ústavní stížnosti CHMP VELKOMORAVIA, spol. s r. o., se sídlem Brno, Brožíkova 14, zastoupené JUDr. Jaroslavem Brožem, advokátem, se sídlem Brno, Marie Steyskalové 62, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014 č. j. 21 Cdo 1863/2013-416, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 1. 2013 č. j. 16 Co 389/2012-393 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 16. 4. 2012 č. j. 38 C 257/2003-333 ve znění opravného usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 9. 5. 2012 č. j. 38 C 257/2003-346, jimiž byla zamítnuta stěžovatelčina žaloba na zaplacení částky 5 118 020,38 Kč z titulu náhrady škody vzniklé prodejem jejích nemovitostí zajišťujících úvěr za nižší než obvyklou kupní cenu. I. Rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014 č. j. 21 Cdo 1863/2013-416, rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 15. 1. 2013 č. j. 16 Co 389/2012-393 a rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 16. 4. 2012 č. j. 38 C 257/2003-333 ve znění opravného usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 9. 5. 2012 č. j. 38 C 257/2003-346 došlo k zásahu do ústavních práv stěžovatele zaručených čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. II. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014 č. j. 21 Cdo 1863/2013-416, rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 15. 1. 2013 č. j. 16 Co 389/2012-393 a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 16. 4. 2012 č. j. 38 C 257/2003-333 ve znění opravného usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 9. 5. 2012 č. j. 38 C 257/2003-346 se ruší. Odůvodnění I. 1. Stěžovatelka v ústavní stížnosti navrhla zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi došlo k porušení čl. 11 a 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). II. 2. Ústavní soud z obsahu spisového materiálu zjistil, že stěžovatelka (v řízení před obecnými soudy žalobce) se domáhala, aby jí žalovaní, 1. GE Money Bank, a. s., a 2. GAREN dražební, s. r. o. "v likvidaci," společně a nerozdílně zaplatili částku 8 611 469,80 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že 2. žalovaný provedl dne 7. 10. 2001 na návrh 1. žalovaného veřejnou nedobrovolnou dražbu předmětných nemovitostí k uspokojení pohledávky z úvěru, který stěžovatelce poskytl 1. žalovaný ve výši 6 000 000 Kč a který byl zajištěn zástavním právem zřízeným k těmto nemovitostem podle zástavní smlouvy ze dne 3. 9. 1997. Nemovitosti vydražil Ing. B. H. za cenu 4 600 000 Kč, přičemž vyvolávací cena činila 1 750 000 Kč, neboť nemovitosti byly oceněny soudním znalcem Ing. L. V. částkou 3 500 000 Kč. Stěžovatelka tvrdila, že skutečná hodnota nemovitostí je nepoměrně vyšší. Podle názoru stěžovatelky jí následkem prodeje nemovitostí ve veřejné nedobrovolné dražbě vznikla škoda ve výši rozdílu mezi "reálně a minimálně dosažitelnou kupní cenou" ve výši 12 500 000 Kč, kterou stěžovatelce nabídl např. Tukový průmysl Praha, a. s., a částkou 4 244 265,10 Kč, kterou provedením dražby dostala stěžovatelka "jako neplnohodnotný ekvivalent", tj. ve výši 8 255 734,90 Kč; a ve výši 355 734,90 Kč, představující náklady dražby uhrazené z ceny dosažené vydražením. Stěžovatelka tvrdila, že oba žalovaní porušili tzv. prevenční povinnost podle § 415 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 21. 12. 2002, (dále jen "občanský zákoník") a 2. žalovaný nezajistil řádné ocenění nemovitostí, jak mu ukládá § 13 zákona č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách, ve znění účinném do 31. 12. 2002, (dále jen "zákon o veřejných dražbách"). 3. Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 21. 2. 2005 sp. zn. 38 C 257/2003 žalobu stěžovatelky zamítl, když dospěl k závěru, že 1. žalovaný při uspokojování své pohledávky a 2. žalovaný při provádění dražby své povinnosti neporušili, a stěžovatelka tedy nemá právo na požadovanou náhradu škody. Odvolací soud v pořadí svým prvním rozsudkem ze dne 19. 10. 2005 č. j. 54 Co 388/2005-118 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. 4. Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, o kterém rozhodl Nejvyšší soud svým v pořadí prvním rozsudkem ze dne 25. 4. 2007 sp. zn. 21 Cdo 732/2006 tak, že zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Jako otázku zásadního právního významu, jež dosud nebyla odvolacím soudem řešena, vytkl otázku, v čem spočívá (mohl by spočívat) vznik škody zástavnímu dlužníkovi v případě zpeněžení zástavy provedeného na návrh věřitele ve veřejné nedobrovolné dražbě podle zákona o veřejných dražbách. Nejvyšší soud konstatoval, že skutečnost, že na vydražitele přešlo vlastnictví nebo jiné právo k předmětu nedobrovolné dražby, sama o sobě neznamená, že by nemohla vzniknout odpovědnost za škodu podle ustanovení § 63 odst. 2 nebo 4 zákona veřejných dražbách, popř. podle občanského zákoníku. Došlo-li v příčinné souvislosti s neoprávněně podaným návrhem na provedení veřejné nedobrovolné dražby, s porušením ustanovení zákona o veřejných dražbách nebo se zaviněným porušením jiné právní povinnosti k tomu, že poškozený jako zástavní dlužník pozbyl své vlastnictví nebo jiné právo k předmětu dražby (protože vydražitelovo vlastnické nebo jiné právo k předmětu dražby nebylo a již nemůže být zpochybněno), spočívá skutečná škoda vzniklá zástavnímu dlužníku v obvyklé ceně předmětu dražby (zástavy). V případě, že z výtěžku zpeněžení zástavy byla v souladu se zákonem uspokojena zajištěná pohledávka, musí být přihlédnuto současně k tomu, že z důvodu téhož jednání, kterým byl zástavní dlužník poškozen, se jeho majetková sféra též zvětšila (došlo tím ke splnění dluhu, byl-li zástavní dlužník též tzv. obligačním dlužníkem, nebo ke splnění povinnosti uspokojit zástavního věřitele ze zástavy); takovýto případný prospěch je třeba zaúčtovat proti obvyklé ceně dražby (zástavy). 5. Dovolací soud odmítl názor odvolacího soudu, podle kterého je třeba při zjišťování, zda stěžovateli vznikla škoda, vycházet ze závěru, že "právě cena dosažená v dražbě byla cenou v daném místě a čase reálně dosažitelnou". Zdůraznil, že cenu dosaženou v dražbě ovlivňuje (může ovlivnit) nejen úroveň skutečně dosahovaných cen při prodeji stejného nebo obdobného majetku na tuzemském trhu v rozhodné době, ale i další skutečnosti, jako např. okolnosti, za nichž byla dražba připravena a provedena, včetně publicity veřejné dražby, nebo počet účastníků dražby a jejich případné "dohody o předmětu dražby", které vedou (mohou vést) k tomu, že odvolacím soudem uvažovaný předpoklad spočívající v tom, že "dražba vytváří podmínky pro dosažení skutečně nejvyšší dosažitelné ceny", "se nutně nemusí nenaplnit". Cenu dosaženou v dražbě nelze proto bez dalšího považovat za cenu "v místě a čase" obvyklou. V případě, že rozhodné skutečnosti jsou mezi účastníky sporné, soud ustanoví za účelem zjištění obvyklé ceny nemovitosti znalce. Důkaz znaleckým posudkem nelze odmítat s odůvodněním, že jakýkoli znalecký posudek ohledně předpokládané tržní ceny nemovitosti je pouhým odhadem. Jedině znalecký posudek vytváří podmínky k tomu, aby soud postupem podle ustanovení § 132 o. s. ř. mohl zjistit obvyklou cenu nemovitosti. Odvolací soud veden chybným právním závěrem o tom, že nebyl prokázán vznik škody, jednak neprovedl důkaz znaleckým posudkem o obvyklé ceně nemovitostí vydražených při veřejné nedobrovolné dražbě, jednak neposuzoval, zda některý ze žalovaných opravdu porušil své povinnosti významné z pohledu ustanovení § 63 odst. 2 nebo 4 zákona o veřejných dražbách, případně ustanovení § 420 občanského zákoníku. Dovolací soud z těchto důvodů napadený rozsudek zrušil. 6. Poté odvolací soud, aniž jakkoli řízení doplnil, rozsudkem ze dne 6. 11. 2007 sp. zn. 16 Co 236/2007 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný. Odvolací soud se v podstatě ztotožnil s právním závěrem soudu prvního stupně o tom, že žaloba není důvodná, neboť nebylo zjištěno porušení právních povinností ze strany žalovaných ani jiný důvod jejich odpovědnosti za škodu, a proto nebylo nutné doplňovat dokazování znaleckým posudkem "ke zjištění, zda stěžovateli vznikla či nevznikla škoda". 7. Proti tomuto rozhodnutí odvolacího soudu podala stěžovatelka opět dovolání. Vytýkala v něm odvolacímu soudu, že napadené rozhodnutí potvrdil, aniž by respektoval závazný právní názor dovolacího soudu uvedený v jeho zrušovacím rozhodnutí, a na základě nezměněného skutkového stavu rozhodl stejně jako ve svém předchozím rozhodnutí. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky rozsudkem ze dne 28. 1. 2009 č. j. 21 Cdo 1263/2008-179 zamítl. Za otázku zásadního právního významu, která nebyla dosud dovolacím soudem řešena, považoval v tomto rozhodnutí otázku, jaká mají navrhovatel veřejné