IV.ÚS 284/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 284/23 ze dne 21. 2. 2023   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky Hany Blažkové, zastoupené advokátem JUDr. PhDr. Pavlem Uhlem, Ph.D., Ph.D., sídlem Kořenského 1107/15, Praha 5 - Smíchov, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 24. listopadu 2022 č. j. 6 As 176/2022-29, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 7. července 2022 č. j. 41 A 17/2020-34, rozhodnutí Českého báňského úřadu ze dne 29. května 2020 č. j. SBS 15599/2020/ČBÚ-21 a rozhodnutí Obvodního báňského úřadu pro území kraje Ústeckého ze dne 26. února 2020 č. j. SBS 23827/2018/OBÚ-04/5, za účasti Nejvyššího správního soudu, Krajského soudu v Ústí nad Labem, Českého báňského úřadu a Obvodního báňského úřadu pro území kraje Ústeckého, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno její právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), jakož i to, že došlo k porušení zákazu dvojího potrestání za tentýž čin podle čl. 4 Protokolu č. 7 k Úmluvě. 2. S ohledem na argumentaci v ústavní stížnosti a skutečnost, že se Ústavní soud obdobnou ústavní stížností (jiného stěžovatele, zastoupeného týmž advokátem) již zabýval a rozhodl o ní usnesením ze dne 25. 1. 2023 sp. zn. I. ÚS 10/23 (dostupným na https://nalus.usoud.cz), postačí pouze stručně uvést následující skutečnosti vyplývající z ústavní stížnosti a obsahu napadených rozhodnutí. Obvodní báňský úřad pro území kraje Ústeckého (dále jen "OBÚ") napadeným rozhodnutím uznal stěžovatelku vinnou z přestupku podle § 40a odst. 1 písm. a) zákona č. 44/1988 Sb., o ochraně a využití nerostného bohatství (horní zákon), ve znění pozdějších předpisů, a uložil jí správní trest pokuty ve výši 4 000 Kč a povinnost nahradit náklady řízení ve výši 1 000 Kč. Stěžovatelka se měla přestupku dopustit tím, že dne 30. 6. 2018 s dalšími účastníky akce "Klimakemp 2018" úmyslně neoprávněně vnikla do dolu Bílina. Vniknutím do důlního díla měla stěžovatelka ohrozit veřejný zájem na hospodárném a bezpečném dobývání výhradních ložisek chráněných horním zákonem. Český báňský úřad (dále jen "ČBÚ") na základě odvolání stěžovatelky potvrdil napadené rozhodnutí OBÚ. 3. Proti rozhodnutí ČBÚ podala stěžovatelka správní žalobu, kterou Krajský soud v Ústní nad Labem (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem zamítl jako nedůvodnou. Krajský soud nepřisvědčil námitce stěžovatelky, že v jejím případě správní orgány porušily zásadu ne bis in idem, navzdory tomu, že stěžovatelka byla příkazem Městského úřadu Litvínov (dále jen "městský úřad") ze dne 5. 11. 2018 č. j. MELT/69115/2018 uznána vinnou ze spáchání přestupku podle § 14 odst. 1 písm. d) zákona č. 84/1990 Sb., o právu shromažďovacím, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o právu shromažďovacím"), kterého se měla dopustit tím, že téhož dne v prostoru lomu Bílina nesplnila pokyn policisty udělený na základě § 8 odst. 4 zákona o právu shromažďovacím, sloužící k zajištění účelu shromáždění, čímž ohrozila zájmy směřující k odstranění rozporů při střetu různých práv a k ochraně veřejného pořádku, zdraví a majetku. Krajský soud stejně jako v rozsudku ze dne 7. 7. 2022 č. j. 78 A 13/2020-55 (ústavní stížnost proti tomuto rozhodnutí byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2023 sp. zn. IV. ÚS 209/23) zdůraznil, že "i přes časovou a místní souvislost mezi oběma shora uvedenými jednáními je z oznámení o přestupku... zřejmé, že oba přestupky byly spáchány jak odlišným jednáním, tak s odlišným následkem. Zatímco přestupku podle § 40a odst. 1 písm. a) horního zákona se žalobkyně dopustila tím, že neoprávněně vnikla do důlního díla, přestupku podle § 14 odst. 1 písm. d) zákona o právu shromažďovacím se dopustila až následně v době, kdy se již nacházela v důlním díle a neuposlechla výzvu Policie České republiky, aby je opustila. Spácháním přestupku podle § 40a odst. 1 písm. a) horního zákona žalobkyně ohrozila veřejný zájem na hospodárném a bezpečném dobývání výhradních ložisek chráněných horním zákonem, zatímco spácháním přestupku podle § 14 odst. 1 písm. d) zákona o právu shromažďovacím ohrozila zájmy směřující k odstranění rozporů při střetu různých práv a k ochraně veřejného pořádku, zdraví a majetku... v tomto případě jedná o vícečinný souběh přestupků, tudíž nebyla porušena zásada ne bis in idem a námitka není důvodná" (bod 28 odůvodnění). 4. Krajský soud nepřisvědčil ani námitce stěžovatelky, že nedošlo k prokázání přestupku, když nebyla řádným způsobem zjištěna její totožnost (bod 29 a násl. odůvodnění). Shledal, že správní orgány dostatečně zjistily skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a vycházely přitom z přípustných důkazů, resp. podkladů pro rozhodnutí. Poznamenal dále, že nebyly zjištěny zvláštní okolnosti natolik snižující nebezpečnost přestupkového jednání, že by materiální znak přestupku zcela vymizel (bod 38 odůvodnění) a nepřípadnou shledal rovněž námitku stěžovatelky ohledně práva na odpor podle čl. 23 Listiny. 5. Nejvyšší správní soud napadeným usnesením kasační stížnost stěžovatelky odmítl pro nepřijatelnost podle § 104a zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "s. ř. s."), neboť stěžovatelka v kasační stížnosti nevznesla žádné právní otázky, které by nebyly judikaturou řešeny, byly řešeny rozdílně či by měly být vyřešeny jinak. Skutkově obdobnými věcmi, v nichž stěžovatelé (jiní účastníci akce "Klimakemp 2018") vznesli v podstatě totožné námitky jako v nynější věci, se Nejvyšší správní soud zabýval již v rozsudcích ze dne ze dne 31. 10. 2022 č. j. 4 As 100/2022-32 a zejména ze dne 22. 11. 2022 č. j. 6 As 175/2022-28. Uvedené rozsudky odpovídají na všechny stěžovatelkou vznesené námitky, a proto Nejvyšší správní soud odkázal na jejich závěry. II. Argumentace stěžovatelky 6. Stěžovatelka rekapituluje průběh řízení před správními orgány a správními soudy a namítá porušení svých shora uvedených základních práv a svobod (bod 1 výše). S odkazem na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva argumentuje tím, že v nyní posuzované věci byla nepřípustně znovu potrestána za tentýž skutek a došlo tak k porušení zásady ne bis in idem. Správní orgány přitom nezpochybňovaly, že jde o jeden skutek; s odlišením skutků co do jednání přišel až krajský soud. Jeho závěry, které převzal Nejvyšší správní soud, nemají oporu ve správním spise. Stěžovatelka rovněž namítá, že ji správní orgány nedostatečně ztotožnily a její vina nebyla bez důvodných pochybností prokázána. Konečně uvádí, že popsaným jednáním nebyl naplněn materiální znak přestupku. Stěžovatelka se účastnila protestu proti těžbě hnědého uhlí, která bezprostředně ohrožuje životní prostředí, nadto za situace, kdy jiné právní a politické nástroje nejsou efektivní. Posuzované jednání vykazuje znaky tzv. občanské neposlušnosti, což se má podle ní projevit v hodnocení materiálního znaku přestupku. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 7. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena advokátem podle § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu. Její ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), když vyčerpala všechny procesní prostředky k ochraně svých práv. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 8. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy a contrario) a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad jejich rozhodovací činností; je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Do rozhodovací činnosti správních orgánů a soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocnými rozhodnutími porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatelky. Jiné vady se nacházejí mimo přezkumnou pravomoc Ústavního soudu. Nutno tudíž vycházet mimo jiné z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiného než ústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ jsou v zásadě věcí správních orgánů a posléze správních soudů přezkoumávajících v tzv. plné jurisdikci jejich rozhodnutí. Ústavní soud též připomíná, že obsahem práva