IV.ÚS 2840/16 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2840/16 ze dne 23. 3. 2017   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl dne 23. března 2017 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jaromíra Jirsy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti obchodní společnosti ABK - Hutní servis s. r. o., se sídlem v Pardubicích, Vodárenská 22, IČ: 28851757, zastoupené JUDr. Františkem Divíškem, advokátem, se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí 135/19, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 9. června 2016 č. j. 6 Afs 255/2015-45, a proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 16. září 2015 č. j. 52 Af 51/2014-306, za účasti 1. Nejvyššího správního soudu a 2. Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích, jako účastníků řízení, a a) Odvolacího finančního ředitelství a b) Finančního úřadu pro Pardubický kraj, územního pracoviště v Pardubicích, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Návrhem dle § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se obchodní společnost ABK - Hutní servis s. r. o. (dále jen "stěžovatelka") domáhá zrušení shora označených rozhodnutí správních soudů, jimiž mělo dojít k porušení jejích ústavně zaručených základních práv, konkrétně práva na spravedlivý proces ve smyslu článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), práva na zákonného soudce dle článku 38 odst. 1 Listiny, práva na ochranu vlastnictví ve smyslu článku 11 odst. 1 Listiny a práva podnikat dle článku 26 odst. 1 Listiny. Stěžovatelka dále namítá porušení článku 1 odst. 1, článku 2 odst. 3, článku 90, článku 94 odst. 1 a článku 95 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), jakož i článku 1, článku 2 odst. 2 a článku 3 odst. 1 Listiny. II. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí správních soudů Ústavní soud zjistil následující: 1) Finanční úřad pro Pardubický kraj, územní pracoviště v Pardubicích (dále jen "správce daně"), vydal dne 7. srpna 2015 celkem pět zajišťovacích příkazů dle § 167 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "daňový řád"), jimiž stěžovatelce uložil, aby do tří pracovních dnů ode dne oznámení zajišťovacích příkazů zajistila úhradu daně z přidané hodnoty, která nebyla dosud stanovena, za zdaňovací období červen 2013, listopad 2013, a leden až březen 2014, a to složením jistot v celkové výši 7 318 574 Kč na depozitní účet správce daně. 2) Proti zajišťovacím příkazům brojila stěžovatelka odvoláními, která Odvolací finanční ředitelství zamítlo rozhodnutím ze dne 3. října 2014 č. j. 26392/14/5000-14503-711090. 3) Rozsudkem ze dne 16. září 2015 č. j. 52 Af 51/2014-306, Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích (dále jen "krajský soud") zamítl správní žalobu stěžovatelky proti rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství. 4) Kasační stížnost stěžovatelky zamítl Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 9. června 2016 č. j. 6 Afs 255/2015-45. III. Stěžovatelka v podané ústavní stížnosti předně napadá závěr správce daně a Odvolacího finančního ředitelství (dále jen "daňové orgány") a správních soudů o splnění podmínek pro vydání zajišťovacích příkazů, zakotvených v ustanovení § 167 daňového řádu. Stěžovatelka tvrdí, že daňové orgány ani správní soudy se dostatečně nevypořádaly s otázkou, zda se stěžovatelka vědomě účastnila na podvodném řetězci (tzv. karuselovém podvodu) - díky němuž v uvedených zdaňovacích obdobích údajně neoprávněně inkasovala nadměrné odpočty DPH - potažmo jaká byla její pozice v takovém řetězci. Stěžovatelka následně rozporuje výsledky ekonomické analýzy své hospodářské situace v době vydání zajišťovacích příkazů, provedené správcem daně, k čemuž poukazuje na znalecký posudek vypracovaný Ing. Jaromírem Půlpánem. Zjištění a výpočty provedené správcem daně označuje za chybné, z čehož dovozuje, že správce daně měl porušit svoji povinnost uvést zcela konkrétní a přesvědčivé skutečnosti, ze kterých dovozuje existenci odůvodněné obavy ve smyslu § 167 daňového řádu. Z těchto důvodů stěžovatelka považuje napadená rozhodnutí za ústavně nekonformní a nepřezkoumatelná, a tedy i porušující její právo na spravedlivý proces. Závěry daňových orgánů a správních soudů ohledně naplnění podmínek obsažených v ustanovení § 167 daňového řádu - tedy o účasti stěžovatelky v podvodném řetězci a o jejích slabých majetkových poměrech - jsou prý v extrémním rozporu s vykonanými a provedenými důkazy. Stěžovatelka má dále za to, že Nejvyšší správní soud se v napadeném rozhodnutí odchýlil od vlastní ustálené rozhodovací praxe, čímž zasáhl do legitimního očekávání stěžovatelky, totiž že ve skutkově obdobných věcech bude rozhodováno shodně. K tomu stěžovatelka poukázala na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 7. ledna 2016 č. j. 4 Afs 22/2015-104. Dospěl-li Nejvyšší správní soud v projednávané věci k opačnému závěru ohledně existence odůvodněné obavy na straně správce daně ve smyslu § 167 daňového řádu, než ve věci sp. zn. 4 Afs 22/2015, měl v souladu s ustanovením § 17 odst. 1 s. ř. s. postoupit věc k rozhodnutí rozšířenému senátu. Opačný postup dle stěžovatelky měl za následek zásah do jejího základního práva na zákonného soudce ve smyslu článku 38 odst. 1, jakož i do článků 90 a 94 odst. 1 Ústavy. Na závěr stěžovatelka uvádí, že Nejvyšší správní soud prý přesvědčivě neodůvodnil svůj (stěžejní) závěr o vědomém zapojení stěžovatelky do údajného podvodného řetězce. Nadto považuje stěžovatelka vydání zajišťovacích příkazů za nezákonné, poněvadž "nemůže být hlavním zdrojem obav správce daně, na němž založí zákonnost jím vydaných zajišťovacích příkazů, účast stěžovatele v podvodném řetězci a z toho plynoucích rizik pro budoucí jednání stěžovatele a pro dobytnost daně, pokud stěžovatel uhradí jistotu na daň stanovenou v budoucnu v plné výši, jak to stěžovatel v posuzovaném případě učinil." IV. Ve světle výše uvedených námitek Ústavní soud přezkoumal obsah napadených rozhodnutí správních soudů, načež dospěl k závěru, že ústavní stížnost, byť splňující všechny zákonné náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, je zjevně neopodstatněná. Podle článku 83 Ústavy je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů, a není proto oprávněn přezkoumávat jejich právní či skutkové závěry, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. V řízení o ústavních stížnostech [ve smyslu článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, § 72 a násl. zákona o Ústavním soudu] se Ústavní soud omezuje na posouzení, zda rozhodnutími orgánů veřejné moci nebo postupem předcházejícím jejich vydání nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody. Pouze v takovém případě by byl Ústavní soud oprávněn využít své kasační pravomoci a zasáhnout do rozhodovací činnosti správních soudů. V oblasti veřejné správy se cítí být Ústavní soud oprávněn k výkladu norem podústavního práva pouze tehdy, jestliže by aplikace podústavního práva byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zakotvených v hlavě páté Listiny, a tudíž by ji bylo možné kvalifikovat jako aplikaci práva mající za následek porušení základních práv a svobod (k tomu srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 10. října 2002 sp. zn. III. ÚS 173/02, či ze dne 6. listopadu 2003 sp. zn. IV. ÚS 239/03, jež jsou veřejnosti dostupné, stejně jako ostatní rozhodnutí Ústavního soudu, na stránce http://nalus.usoud.cz/). K takovému zjištění však ve věci stěžovatelky Ústavní soud nedospěl. Stěžovatelka napadá závěry správních soudů o naplnění předpokladů pro vydání zajišťovacích příkazů dle ustanovení § 167 odst. 1 daňového řádu, v němž se praví: "Je-li odůvodněná obava, že daň, u které dosud neuplynul den splatnosti, nebo daň, která nebyla dosud stanovena, bude v době její vymahatelnosti nedobytná, nebo že v této době bude vybrání daně spojeno se značnými obtížemi, může správce daně vydat zajišťovací příkaz." Ústavní soud se proto zabýval otázkou, zda zjištění daňových orgánů ohledně splnění podmínek § 167 daňového řádu mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry správních soudů nejsou s nimi v extrémním nesouladu, a zda podaný výklad práva je ústavně konformní a není zatížen nepřípustnou libovůlí. Taková pochybení Ústavní soud v dané věci neshledal. Správní soudy v napadených rozhodnutích řádně vysvětlily důvody, proč se domnívají, že byly naplněny zákonné podmínky pro vydání zajišťovacích příkazů. Z tohoto hlediska jejich rozhodnutí nelze označit za svévolná či extrémní, resp. excesivní, neboť mají racionální základnu a jsou logicky a srozumitelně odůvodněna, což je z pohledu zásad ústavněprávního přezkumu rozhodné. Ústavní soud neshledal vybočujícími z mezí ústavnosti ani právní závěry, přijaté správními soudy, neboť má za to, že výklad a aplikace ustanovení § 167 daňového řád