IV.ÚS 2841/13 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2841/13 ze dne 7. 5. 2014 N 82/73 SbNU 421 Přezkoumatelnost a přesvědčivost rozhodnutí obecného soudu   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedy senátu JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a soudců JUDr. Vlasty Formánkové a JUDr. Michaely Židlické - ze dne 7. května 2014 sp. zn. IV. ÚS 2841/13 ve věci ústavní stížnosti Libuše Horecké, Františka Horeckého a Stanislava Horeckého, zastoupených Mgr. et Mgr. Kamilou Mesiarkinovou, advokátkou, se sídlem Brno, Orlí 36, proti rozsudku Okresního soudu Brno-venkov ze dne 18. 3. 2008 č. j. 11 C 751/98-238, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 8. 12. 2010 č. j. 16 Co 355/2008-264 a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2013 č. j. 22 Cdo 2923/2011-375, vydaným ve sporu o vlastnictví pozemku, za účasti Ing. Zdeňka Vašici a Zdeňky Vašicové, zastoupených JUDr. Petrem Schlesingerem, advokátem, se sídlem Bratčice 137, jako vedlejších účastníků řízení. I. Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 8. 12. 2010 č. j. 16 Co 355/2008-264 a rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2013 č. j. 22 Cdo 2923/2011-375 došlo k zásahu do ústavního práva stěžovatelů zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. II. Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 8. 12. 2010 č. j. 16 Co 355/2008-264 a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2013 č. j. 22 Cdo 2923/2011-375 se ruší. III. Ve zbývající části se ústavní stížnost odmítá. Odůvodnění I. 1. Stěžovatelé se, s odvoláním na porušení čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 90 Ústavy a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. 2. Předmětem řízení u civilních soudů byla žaloba manželů Vašicových (dále jen "žalobci" či "vedlejší účastníci"), jíž se domáhali určení, že mají ve svém společném jmění pozemek p. č. X1 v k. ú. Moutnice. Své vlastnické právo k uvedenému pozemku odvozovali z odstupní smlouvy uzavřené dne 23. 4. 1974, na jejímž základě odstupitelka převedla na žalobce mj. pozemek p. č. Y1 o výměře 833 m2, který byl zvětšen o část pozemku p. č. Y2, vše dříve k. ú. Rozařín, jenž odpovídal pozemku nyní p. č. X1 a p. č. X2 v k. ú. Moutnice. 3. Okresní soud Brno-venkov dospěl k závěru, že žalobci nemohli odstupní smlouvou nabýt vlastnictví k uvedené nemovitosti, neboť odstupní smlouva je v části týkající se přechodu vlastnických práv k části pozemku p. č. Y2 v k. ú. Rozařín nepřesná a neurčitá (nevymezuje část pozemku p. č. Y2, jenž má zvětšovat pozemek p. č. Y1 přesně a určitě s vyznačením polohy části pozemku p. č. Y2 pro obec Moutnice, k. ú. Rozařín tak, jak jej měla odstupitelka převést na žalobce, když u části pozemku není uvedena ani výměra této části pozemku). I když žalobci předmětný pozemek nepřetržitě po dobu deseti let užívali, nemohli být v dobré víře, že jim tento pozemek patří. Vzhledem ke zjištěným rozměrům pozemku části p. č. Y2 v k. ú. Moutnice muselo být žalobcům zřejmé, že obhospodařují pozemek o výměře podstatně vyšší, než jim přísluší z titulu jejich vlastnického práva k nemovitostem, k nimž drželi řádné nabývací tituly. 4. K odvolání žalobců Krajský soud v Brně změnil rozsudek Okresního soudu Brno-venkov tak, že určil, že žalobci mají ve společném jmění pozemek p. č. X1 v k. ú. Moutnice podle označeného geometrického plánu, který je přílohou tohoto rozsudku. 5. V odůvodnění uvedl, že z čl. I odstupní smlouvy vyplývá, že odstupitelka prodala žalobcům kromě jiného pozemek v k. ú. Rozařín p. č. Y1, zahradu (833 m2) zvětšenou o část p. č. Y2. Z citované formulace nelze jednoznačně učinit závěr, zda výměra 833 m2 se týkala pouze pozemku p. č. Y1, bez zohlednění části pozemku p. č. Y2, anebo zda tato výměra v sobě zahrnovala jak výměru pozemku p. č. Y1, tak i příslušné části pozemku p. č. Y2, o kterou byl pozemek p. č. Y1 zvětšen. 6. Z výpisu z katastru nemovitostí z LV č. Z1 pro k. ú. Moutnice, ve spojení s tabulkovou částí geometrického plánu č. 600-20135/2007 z 21. 6. 2007 i snímkem katastrálních map, vyplývá, že bývalému pozemku p. č. Y1 v k. ú. Rozařín odpovídají současné pozemky p. č. X2 o výměře 359 m2 v k. ú. Moutnice a sporný pozemek p. č. X1 o výměře 481 m2 v k. ú. Moutnice. Součet výměr těchto dvou posléze uvedených pozemků pak činí 840 m2, a je tedy jen o 7 m2 vyšší, než byla ve smlouvě uvedená výměra u pozemku p. č. Y1 v k. ú. Rozařín, který byl předmětem odstupní smlouvy. Uvedený rozdíl 7 m2 ve výměře je velmi nepatrný a porovnání těchto číselných údajů podle odvolacího soudu dává za pravdu správné a důvodné argumentaci žalobců, že pozemek, který odstupní smlouvou nabyli, již (ve smlouvě uvedené výměře 833 m2) v sobě obsahoval část pozemku p. č. Y2. 7. Odvolací soud proto dospěl k závěru, že žalobci uvedenou smlouvou do svého společného jmění předmětný pozemek nabyli. I pokud by výše uvedený názor a úvaha ohledně výměry 833 m2 tohoto pozemku nebyla správná, nemělo by to na konečné rozhodnutí žádný vliv. Předmětný pozemek by žalobci vydrželi, neboť odvolací soud je přesvědčen, že žalobci byli po celou dobu se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, a to právě z toho důvodu, že na základě výše uvedeného titulu užívali celý pozemek dříve označený v celé jeho výměře 833 m2, resp. 840 m2. Rozdíl 7 m2 je zcela nepatrný, proto ani v tomto nelze souhlasit se soudem prvního stupně, že by tento rozdíl ve výměře byl okolností zpochybňující dobrou víru žalobců. 8. Nejvyšší soud v odůvodnění rozhodnutí krajskému soudu vytknul, že i když měl odvolací soud pochybnosti o výměře odstupní smlouvou převáděného pozemku p. č. Y1 v k. ú. Rozařín, své úvahy nijak nepromítl do své následné aplikační úvahy, ve které zcela absentuje zhodnocení zjištěných skutkových okolností z hlediska jejich případné podřaditelnosti pod § 37 odst. 1 občanského zákoníku. Povinností odvolacího soudu bylo, aby se otázkou (řádné) identifikace převáděných pozemků v uvedené odstupní smlouvě - s ohledem na občanský zákoník platný v době uzavření smlouvy - důsledně zabýval a své aplikační závěry též zákonem předepsaným způsobem v odůvodnění písemného vyhotovení svého rozsudku seznatelným způsobem vyložil. 9. Podle Nejvyššího soudu by však přes uvedenou vadu vydání kasačního rozhodnutí z procesního hlediska nemělo žádný smysl, neboť druhý vyložený právní názor odvolacího soudu o vydržení předmětné části pozemku, nyní v rozsahu odděleném zpracovaným geometrickým plánem, jenž se vztahuje k pozemku p. č. X1 v k. ú. Moutnice, je věcně správný a souladný s judikaturou Ústavního soudu i dovolacího soudu. Odvolací soud správně dovodil, že žalobci byli po celou dobu - se zřetelem ke všem okolnostem - v dobré víře, a to právě z toho důvodu, že na základě výše uvedeného titulu užívali celý pozemek dříve označený jako p. č. Y1 v k. ú. Rozařín, resp. nyní pozemky p. č. X2 a p. č. X1 v k. ú. Moutnice v celkové výměře 833 m2, resp. ve výměře 840 m2. Okolnost, že část předmětného pozemku nebyla seznatelným způsobem v odstupní smlouvě označena, nemohla dobrou víru žalobců zpochybnit. 10. Nejvyšší soud s poukazem na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2576/10 ze dne 11. 5. 2011 (N 87/61 SbNU 345) a jej reflektující judikaturu Nejvyššího soudu dospěl k závěru, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný, a proto dovolání stěžovatelů zamítl. II. 11. Stěžovatelé v ústavní stížnosti namítají, že základní otázky právní kvalifikace skutkového stavu v dané věci posoudily soudy všech stupňů zcela odlišně. Zatímco soud prvního stupně konstatoval neplatnost předmětné převodní smlouvy a absenci dobré víry jako podmínky pro vydržení předmětných nemovitostí vedlejšími účastníky, soud odvolací konstatoval, že předmětná převodní smlouva je platná a dovodil, že vedlejší účastníci vydrželi předmětné nemovitosti v dobré víře. Dovolací soud posléze situaci opět přehodnotil, když konstatoval, že převodní smlouva platně uzavřena nebyla, nicméně k vydržení nemovitosti držbou v dobré víře na straně vedlejších účastníků došlo. 12. Stěžovatelé konstatují, že základní a stěžejní otázkou pro posouzení oprávněnosti jejich stížnosti je otázka posouzení nepřetržité držby v dobré víře po zákonem požadovanou lhůtu jako nutné podmínky k uplatnění institutu vydržení. Soudy všech stupňů učinily závěry o vydržení či nevydržení vlastnického práva k předmětným nemovitostem, avšak nezabývaly se při tom základními aspekty spojenými s otázkou uplatnění tohoto institutu. Žádný z účastníků řízení - soudů - tak v napadených usneseních nekonstatuje, od kterého okamžiku uvažuje počátek běhu vydržecí lhůty, ke kterému okamžiku k vydržení v předmětné právní věci fakticky došlo, zda v dané věci došlo k přerušení běhu vydržecí lhůty, a zejména pak neposuzuje individuální aspekty daného případu, zejména ve vztahu k dobré víře vedlejších účastníků coby vydržitelů. 13. Stěžovatelé namítají, že již od samého počátku řízení uvádě