IV.ÚS 2842/10 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2842/10 ze dne 25. 5. 2011 N 101/61 SbNU 527 K výkonu práva v rozporu s dobrými mravy a požadavku spravedlivého rozhodování (otázka promlčení nemajetkové újmy)   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedkyně senátu Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové (soudce zpravodaj) a Miloslava Výborného - ze dne 25. května 2011 sp. zn. IV. ÚS 2842/10 ve věci ústavní stížnosti R. K. proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. července 2010 č. j. 1 Co 143/2010-277 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. prosince 2009 č. j. 37 C 141/2006-252, jimiž byla zamítnuta stěžovatelčina žaloba na náhradu nemajetkové újmy v souvislosti s usmrcením stěžovatelčiny dcery s tím, že promlčení stěžovatelčina nároku není v rozporu s dobrými mravy, za účasti Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení a Ing. Z. B. jako vedlejšího účastníka řízení. Výrok I. Rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 13. července 2010 č. j. 1 Co 143/2010-277 byla porušena základní práva stěžovatelky garantovaná čl. 1, čl. 3 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 evropské Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. II. Toto rozhodnutí se proto ruší. III. Návrh na zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. prosince 2009 č. j. 37 C 141/2006-252 se odmítá. IV. Úhrada nákladů řízení se stěžovatelce nepřiznává. Odůvodnění I. 1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 1. října 2010, se stěžovatelka podle ustanovení § 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") domáhala zrušení výše uvedených rozhodnutí, neboť měla za to, že byla porušena její základní práva zakotvená zejména v čl. 10 odst. 2 a v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 6 odst. 1 evropské Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). 2. Stěžovatelka vzhledem ke svým osobním a majetkovým poměrům spojila ústavní stížnost v souladu s ustanovením § 83 zákona o Ústavním soudu s žádostí o náhradu nákladů právního zastoupení před Ústavním soudem. 3. Ústavní soud si za účelem posouzení celé věci vyžádal spis Městského soudu v Praze sp. zn. 37 C 141/2006, ze kterého zjistil, že stěžovatelka se žalobou podanou dne 13. listopadu 2006 domáhala po žalovaných 1. Ing. Z. B. (dále jen "vedlejší účastník řízení") a 2. M. R. dle ustanovení § 13 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, náhrady nemajetkové újmy ve výši 4 800 000 Kč vůči vedlejšímu účastníkovi řízení a ve výši 100 000 Kč vůči M. R. Stěžovatelka žalobu opírala o skutečnost, že jak vedlejší účastník řízení, tak M. R. byli uznáni vinnými ze spáchání trestného činu podle ustanovení § 10 odst. 1 písm. b) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, k ustanovení § 219 odst. 1 a 2 písm. h) trestního zákona tím, že navedli k úmyslnému usmrcení dcery stěžovatelky v úmyslu získat majetkový prospěch, a byli odsouzeni k trestu odnětí svobody v trvání 15 let se zařazením do věznice se zvýšenou ostrahou. 4. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 17. prosince 2008 č. j. 37 C 141/2006-197 žalobu stěžovatelky zamítl z důvodu promlčení nároku s tím, že pokud dcera stěžovatelky byla zavražděna dne 12. února 1999, od tohoto dne počala běžet tříletá promlčecí lhůta k podání žaloby, a posledním dnem k podání žaloby byl tedy den 13. února 2001. Pokud stěžovatelka podala žalobu až 13. listopadu 2006, stalo se tak pět let po uplynutí promlčecí lhůty. 5. Na základě odvolání podaného stěžovatelkou Vrchní soud v Praze rozsudek soudu prvního stupně usnesením ze dne 21. července 2009 č. j. 1 Co 168/2009-224 zrušil z důvodu, že soud prvního stupně se v odůvodnění napadeného rozsudku nevypořádal s tvrzením stěžovatelky, zda uplatnění námitky promlčení není v rozporu s dobrými mravy. 6. Městský soud v Praze v pořadí druhým rozsudkem ze dne 16. prosince 2009 č. j. 37 C 141/2006-252 opět žalobu jako nedůvodnou zamítl, neboť nedospěl k závěru, že by uplatnění námitky promlčení bylo v rozporu s dobrými mravy. 7. K odvolání stěžovatelky Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 13. července 2010 č. j. 1 Co 143/2010-277 rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil. 8. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítané porušení svých základních práv spatřovala zejména ve skutečnosti, že obecné soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, podle kterého je nárok na náhradu nemajetkové újmy v penězích ve smyslu stanovení § 13 odst. 2 občanského zákoníku právem, které podléhá promlčení, a proto v důsledku vznesené námitky promlčení ze strany vedlejších účastníků řízení žalobu zamítly. Stěžovatelka tvrdila, že ačkoli jak v řízení před soudem prvního stupně, tak před soudem odvolacím opakovaně namítala, že výkon práva vznesení námitky promlčení je v daném případě s ohledem na všechny okolnosti případu v rozporu s dobrými mravy, soudy k témuž názoru nedošly. Stěžovatelka si je vědoma, že nalézací soudy dospěly ke svému právnímu závěru v souladu s rozhodnutím velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 12. listopadu 2008 sp. zn. 31 Cdo 3161/2008, kterým byla přehodnocena dosavadní judikatura Nejvyššího soudu tak, že právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích je právem majetkovým a jako takové se promlčuje. Stěžovatelka v této souvislosti zejména poukázala na skutečnost, že rozhodnutí občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ve věci promlčitelnosti práva na náhradu nemajetkové újmy podle ustanovení § 13 odst. 2 občanského zákoníku bylo přijato až více než dva roky poté, kdy podala žalobu, a proto jí nelze klást za vinu, že neuplatnila svůj nárok v tříleté promlčecí lhůtě od zásahu do svého práva. Na podporu svých tvrzení stěžovatelka odkázala na nálezy Ústavního soudu vydané pod sp. zn. II. ÚS 3168/09 ze dne 5. 8. 2010 (N 158/58 SbNU 345) a II. ÚS 635/09 ze dne 31. 8. 2010 (N 176/58 SbNU 539), dle kterých by měly obecné soudy otázku promlčení nárokovaného práva na náhradu nemajetkové újmy posuzovat případ od případu velmi citlivě a důkladně zvažovat, zda vznesená námitka promlčení neodporuje dobrým mravům. Dle názoru stěžovatelky obecné soudy v daném případě při svém rozhodování posuzovaly otázku rozporu s dobrými mravy velmi formalisticky, bez ohledu na nálezy Ústavního soudu v analogických sporech [kupř. nález sp. zn. I. ÚS 643/04 ze dne 6. 9. 2005 (N 171/38 SbNU 367) apod.] a bez zohlednění toho, že stěžovatelka neměla v době rozhodování v trestním řízení proti vedlejším účastníkům řízení jiný nárok na náhradu škody podle tehdy platného ustanovení občanského zákoníku než na náhradu nákladů pohřebného a žalobu o náhradu nemajetkové újmy podala v době, kdy platná judikatura považovala tento nárok za nepromlčitelný. II. 9. Ústavní soud si ve věci vyžádal vyjádření Městského soudu v Praze a Vrchního soudu v Praze jako účastníků řízení. Oba ve věci rozhodující soudy ve svých vyjádřeních ze dne 10. března 2011 a 8. dubna 2011 zcela odkázaly na odůvodnění svých napadených rozhodnutí a vyjádřily souhlas s tím, aby Ústavní soud v dané věci upustil od ústního jednání. 10. Ústavní soud si vyžádal vyjádření i od vedlejšího účastníka řízení a M. R. Pan M. R. obdržel výzvu k vyjádření dne 10. března 2011, k výzvě se nevyjádřil ani nijak na ni nereagoval, tudíž v souladu s poučením, že pokud se ve lhůtě do 30 dnů od jejího doručení nevyjádří, má Ústavní soud za to, že se svého postavení vedlejšího účastníka řízení vzdal. Vedlejší účastník řízení se prostřednictvím svého právního zástupce k ústavní stížnosti vyjádřil podáním doručeným Ústavnímu soudu dne 14. dubna 2011 tak, že napadená rozhodnutí obecných soudů považuje za správná. Stěžovatelka totiž podle jeho názoru neprokázala splnění tří podmínek, za kterých lze k námitce promlčení nepřihlédnout, a to že: účastník uplynutí promlčecí doby nezavinil (1), nemožnost domožení se uplatněného nároku pro námitku promlčení je pro účastníka nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo neuplatnil včas (2), a námitka promlčení je v rozporu s dobrými mravy a má charakter zneužití práva (3). Vedlejší účastník řízení rovněž namítal, že stěžovatelka považuje plnění, kterého se domáhá, za finanční odškodnění, nikoliv za náhradu nemajetkové újmy v penězích, z čehož plynou i několikanásobné rozdíly ve výši finanční náhrady, kterou po jednotlivých žalovaných požaduje. Závěrem vedlejší účastník řízení uvedl, že souhlasí s tím, aby Ústavní soud rozhodl bez ústního jednání. 11. Ústavní soud doručil všechna citovaná vyjádření stěžovatelce. Stěžovatelka ve své podané replice ze dne 25. května 2011 setrvala na obsahu ústavní stížnosti. 12. Podle ustanovení § 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu může Ústavní soud se souhlasem účastníků upustit od ústního jednání, nelze-li od tohoto jednání očekáva