IV.ÚS 2845/09 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2845/09 ze dne 4. 1. 2010   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl dne 4. ledna 2010 v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické o ústavní stížnosti obchodní společnosti Lupemi, s. r. o., se sídlem Turnovského 263, 100 00 Praha 10, zastoupené Mgr. Petrem Mikyskem, advokátem, AK se sídlem Krakovská 25, 110 00 Praha 1, proti usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 9. 2009 sp. zn. UL 27/2009 a ze dne 8. 10. 2009 sp. zn. UL 37/2009 takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka s tvrzením o porušení práv zakotvených v čl. 3 odst. 3, čl. 36 odst. 1, 2 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod domáhala zrušení shora označených usnesení, kterými Vrchní soud v Praze zamítl její návrhy na určení lhůty pro provedení procesního úkonu. Stěžovatelka uvedla, že usnesením Městského soudu v Praze ze dne 20. 10. 1998 čj. 52 K 92/97-83 byl prohlášen konkurs na majetek J. K. a ustanoven správce konkursní podstaty. Ten zahrnul nemovitosti ve vlastnictví stěžovatelky v Praze 10 - Strašnicích zapsané na LV 2227 pro k. ú. Strašnice u Katastrálního úřadu pro hl. m. Prahu do majetku konkursní podstaty a po zamítnutí vylučovací žaloby stěžovatelky je v květnu 2009 v dobrovolné dražbě zpeněžil; následně stěžovatelka podala žalobu na vyslovení neplatnosti dražby. Stěžovatelka, která je věřitelkou úpadce, zpochybnila účinky prohlášení konkursu - dle jejího tvrzení nebylo usnesení o prohlášení konkursu řádně vyvěšeno na úřední desce soudu, resp. o vyvěšení a snětí usnesení není v konkursním spisu učiněn žádný záznam, a dále namítla, že usnesení o prohlášení konkurzu nemohlo nabýt právní moci i proto, že rozhodnutí Vrchního soudu v Praze jako soudu odvolacího ze dne 29. 7. 1999 čj. 2 Ko 60/99-304 nebylo doručeno všem účastníkům konkurzního řízení. Za ty stěžovatelka z důvodů rozvedených v ústavní stížnosti považuje všechny věřitele úpadce, kteří v konkursu přihlásili své pohledávky k uspokojení. Popsaný stav pociťovala stěžovatelka jako průtahy v konkurzním řízení, a proto postupem podle ustanovení § 174a zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, navrhla, aby Vrchní soud v Praze určil Městskému soudu v Praze lhůtu 5 dnů pro vyvěšení plného nebo zkráceného usnesení o prohlášení konkursu ze dne 20. 10. 1998 na majetek jmenovaného úpadce s tím, aby na něm poté bylo vyznačeno vyvěšení a sejmutí z úřední desky a takto opatřené úřední záznamy založeny do spisu, a dále aby uložil Městskému soudu v Praze povinnost doručit usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 7. 1999 čj. 2 Ko 60/99-304 všem účastníkům řízení, které zákon za účastníky řízení považuje, event. ve stejné lhůtě prokázat, že jim bylo skutečně doručeno. Vrchní soud v Praze ústavní stížností napadenými usneseními oba návrhy zamítl s odůvodněním, že podání stěžovatelky nelze považovat za stížnosti na průtahy v řízení, neboť výtky v něm obsažené směřují výlučně ke zpochybnění zákonnosti postupu soudu v konkursním řízení. Stěžovatelka vytkla Vrchnímu soudu v Praze, že z napadených usnesení nelze seznat jeho závěr, zda k průtahům v konkursním řízení dochází či nikoliv, vyslovila obavu, zda soud neaplikoval procesní předpis účinný před 1. 7. 2009, neboť v rozhodnutí výslovně neuvedl, že návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu není podmíněn podáním stížnosti podle § 164 zákona o soudech a soudcích, a poukázala na to, že o jejích návrzích rozhodovali stejní soudci, kterým podle stanoveného rozvrhu práce přísluší rozhodovat o odvoláních v konkurzním řízení, což označila za nesprávné. V závěru ústavní stížnosti stěžovatelka uvedla, že se podanou ústavní stížností nijak nedomáhá vyřešení otázky, zda bylo či nebylo usnesení o prohlášení konkursu č.j. 52 K 92/97-83 ze dne 20.10.1998 řádně vyvěšeno na úřední desce soudu, který konkurs prohlásil, a rovněž tak touto ústavní stížností nesleduje, aby Ústavní soud zaujal stanovisko k otázce, zda usnesení odvolacího soudu č.j. 2 Ko 60/99-304 ze dne 29.7.1999 bylo či nebylo řádně doručeno všem účastníkům konkursního řízení, neboť tuto otázku je možno vyřešit právě jen v samotném řízení o návrhu na určení lhůty vedených u Vrchního soudu v Praze pod sp. zn. UL 27/2009 a UL 37/2009. Za podstatu ústavní stížnosti stěžovatelka výslovně označila posouzení otázky, zda tím, že Vrchní soud v Praze zamítl oba návrhy na určení lhůty z důvodu, že podání stěžovatelky není svým obsahem stížností na průtahy v řízení, která by patrně podle jeho závěru měla návrhu na určení lhůty předcházet, neporušil právo účastníků na spravedlivý (předvídatelný) proces, resp. zda jeho dosavadním postupem nedochází ke zbytečným průtahům, když k rozhodnutí o návrhu na určení lhůty podaný po 1.7.2009 použil procesní předpisy platné a účinné do 30.6.2009. Vrchní soud v Praze ve vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 12. 11. 2009 uvedl, že o návrzích na určení lhůty rozhodoval senát příslušný podle rozvrhu práce. K námitce opírající se o dikci ustanovení § 174a odst. 7 zákona soudech a soudcích vyjádřil přesvědčení, že základním, byť zde výslovně neuvedeným důvodem pro zamítnutí návrhu na určení lhůty je skutečnost, že se stěžovatel určení lhůty pro provedení procesního úkonu, jímž dochází k průtahům v řízení, ve skutečnosti nedomáhá. Vrchní soud rovněž poukázal na to, že při svém rozhodování nevyslovil požadavek, aby podání návrhu na určení lhůty předcházelo podání stížnosti na průtahy v řízení, jak to vyžadovala úprava dříve účinná, a upozornil, že k otázce doručení usnesení Vrchního soudu v Praze z července 1999 se vyjádřil v usnesení sp. zn. UL 37/2009. Vrchní soud nepovažoval ústavní stížnost za důvodnou a navrhl, aby ji Ústavní soud zamítl. V replice ze dne 2. 12. 2009 stěžovatelka setrvala na svém stanovisku, že Vrchní soud v Praze by při svém rozhodování o návrzích na určení lhůty neměl směšovat pozici soudu nadřízeného a odvolacího, neboť nadřízený soud je třeba ve smyslu příslušných ustanovení zákona o soudech a soudcích chápat jako kontrolní mechanismus, který má dohlížet na čistotu soudního řízení a odstraňovat závažné vady řízení, které však nijak nesouvisí s rozhodnutím ve věci samé. Rozvrh práce soudu je tak dle stěžovatelčina názoru rozporný s čl. 38 odst. 1 ve spojení s čl. 36 odst. 1 Listiny. Názoru soudu, že její podání nebyla stížnostmi na průtahy v řízení, stěžovatelka oponovala argumentací, kterou již částečně uplatnila v ústavní stížnosti. Z napadených usnesení připojených k ústavní stížnosti vyplynulo, že k návrhu stěžovatelky ze srpna 2009, kterým se domáhala určení lhůty k vyvěšení usnesení Městského soudu v Praze o prohlášení konkursu na majetek úpadce a dalších následných úkonů, jak byly popsány shora, Městský soud v Praze vysvětlil, na základě čeho má za to, že pokyn soudní kanceláři k vyvěšení předmětného usnesení, zaznamenaný na č. l. 88, byl splněn, i když připustil, že o vyvěšení a sejmutí z úřední desky nebyl pořízen záznam do spisu. Vrchní soud v Praze usnesením sp. zn. UL 27/2009 návrh stěžovatelky zamítl, neboť její podání nepovažoval za stížnost na průtahy v řízení, ale podle uplatněných výtek za zpochybnění zákonnosti postupu v konkursu. Tentýž závěr učinil Vrchní soud v Praze i při rozhodování o návrhu stěžovatelky ze září 2009, kterým se domáhala určení lhůty, ve které by byl Městský soud v Praze zavázán povinností doručit usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 7. 1999 čj. 2 Ko 60/99-304 všem účastníkům konkursního řízení. K tomuto návrhu Městský soud v Praze uvedl, že stěžovatelka nenavrhla prohlášení konkursu na majetek úpadce a nebyla tedy účastníkem řízení ve fázi před prohlášením konkursu, proto soud neměl povinnost doručovat jí usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení Městského soudu v Praze o prohlášení konkursu. Podle Městského soudu v Praze stěžovatelka nebyla navrhovatelem na prohlášení konkursu na majetek dlužníka a účastníkem konkursu jakožto další fáze řízení se stala až podáním přihlášky pohledávek. Vrchní soud v Praze v usnesení UL 37/2009 verifikoval postup Městského soudu v Praze při doručování usnesení o odvolání pouze úpadci, navrhovatelům a) a c) a správci konkurzní podstaty, neboť ani on neshledal žádný důvod, proč toto usnesení doručovat věřitelům (včetně stěžovatelky), kteří své pohledávky do konkursu přihlásili až v další fázi řízení. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky a poté dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud neshledal, že by Vrchní soud v Praze při rozhodování o návrzích stěžovatelky na určení lhůty k provedení procesního úkonu použil předpis platný a účinný do 30. 6. 2009, neboť tomuto postupu nic nenasvědčovalo. Lze připustit, že Vrchní soud v Praze při citaci ustan