IV.ÚS 2847/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2847/24 ze dne 22. 1. 2025   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna a soudců Josefa Fialy a Milana Hulmáka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti Suchdolský ostroh, a. s., sídlem Světova 523/1, Praha 8 - Libeň, zastoupené Mgr. et Ing. Štěpánem Klečkem, advokátem, sídlem V Parku 2316/12, Praha 4 - Chodov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. června 2024 č. j. 21 Cdo 3596/2023-494, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. července 2023 č. j. 16 Co 227/2023-462 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 27. dubna 2023 č. j. 14 EXE 1100/2018-406, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 5, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti RERASTARI HOLDINGS LIMITED, sídlem Agias Elenis 6, Agias Elenis Building, 1060, Nicosia, Kyperská republika, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, domáhá zrušení v záhlaví napadených rozhodnutí Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") a Obvodního soudu pro Prahu 5 (dále jen "obvodní soud"). Tvrdí, že obecné soudy porušily její ústavně zaručené právo zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Z ústavní stížnosti a obsahu napadených rozhodnutí se podává, že v průběhu exekučního řízení se obecné soudy zabývaly návrhem stěžovatelky na zastavení exekuce prodejem zástavy - pozemků (pro vymožení pohledávky ve výši 41 250 000 Kč s příslušenstvím), vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 14 EXE 1100/2018, na základě usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 18. 5. 2017 č. j. 27 C 26/2016-45, potvrzeného usnesením městského soudu ze dne 8. 3. 2018 č. j. 17 Co 450/2017-105. Provedením byl pověřen soudní exekutor JUDr. Juraj Podkonický, Ph.D., Exekutorský úřad Praha 5 (sp. zn. 067 EX 6043/18). Stěžovatelka uplatnila tyto námitky opodstatňující závěr o nutnosti zastavení exekuce: neplatnost notářského zápisu ze dne 19. 12. 2012, NZ 5472/2012, N 3338/2012, zánik pohledávek, pro které má být zástava zpeněžována, započtením a neplatnost zástavní smlouvy - exekučního titulu (v důsledku změny judikatury a skutečnosti, že poskytla na základě zástavní smlouvy zajištění závazku osoby blízké, aniž by k takovému jednání byl udělen předchozí souhlas valné hromady). Z obsahu napadených rozhodnutí plyne, že jde o čtvrtý (neúspěšný) návrh stěžovatelky na zastavení exekuce (k uvedenému blíže srov. bod 13 napadeného usnesení městského soudu). 3. Obvodní soud napadeným usnesením zastavil řízení o návrhu stěžovatelky. Konstatoval, že všechny (tři) stěžovatelkou uplatňované okruhy námitek pro zastavení exekuce představují již dříve uplatněné skutečnosti, o nichž bylo soudem rozhodnuto v předchozích usneseních (k těm blíže srov. body 7 až 10 napadeného usnesení obvodního soudu). Věcnému projednání návrhu stěžovatelky proto brání překážka věci pravomocně rozhodnuté, přičemž podrobněji se s jednotlivými námitkami stěžovatelky vypořádal obvodní soud v bodech 16 až 24 napadeného usnesení. 4. Městský soud napadeným usnesením potvrdil usnesení obvodního soudu. Uzavřel, že obvodní soud postupoval správně, jestliže námitku neplatnosti notářského zápisu a námitku zániku pohledávek z důvodu započtení označil za již opakovaně projednané, resp. bylo o nich již pravomocně rozhodnuto. Jejich opětovnému projednání proto brání překážka věci pravomocně rozhodnuté. Jako "složitější" označil soud posouzení námitky neplatnosti zástavní smlouvy, a proto dále zkoumal, zda se stěžovatelkou uplatňované skutečnosti objevily až po projednání předchozích návrhů. Městský soud uzavřel, že stěžovatelkou tvrzený důvod neplatnosti zástavní smlouvy (§ 196a odst. 5 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník) není skutečností, kterou nemohla bez své viny použít již v původním řízení, resp. v předchozím průběhu řízení. Obdobně soud nepřisvědčil ani poukazu stěžovatelky na zásadní změnu judikatury (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2017 sp. zn. 27 Cdo 766/2017) a tomu, že jako "právní laik" se o této relevantní judikatuře nemohla dozvědět dříve, než v únoru 2023, kdy bylo na toto rozhodnutí odkazováno v textu žaloby v jiném sporu stěžovatelky (blíže srov. bod 20 napadeného usnesení městského soudu). Současně soud dodal, že platností zástavní smlouvy se sám zabýval již při posouzení předchozího návrhu stěžovatelky na zastavení exekuce z roku 2018 (usnesení ze dne 23. 6. 2020 č. j. 51 Co 151/2020-342), přičemž neplatnost nedovodil. 5. Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání stěžovatelky odmítl poté, co shledal, že žádná z námitek nezakládá jeho přípustnost. V bodech 8 až 13 odůvodnění napadeného usnesení soud nejprve shrnul relevantní judikaturu. V dalším textu Nejvyšší soud poukázal na to, že v posuzované věci nenastaly okolnosti odůvodňující povinnost přihlédnout k námitkám stěžovatelky o neplatnosti zástavní smlouvy a naopak přisvědčil závěrům městského soudu, že věcnému projednání návrhu stěžovatelky na zastavení exekuce - odůvodněného mj. i námitkou nemožnosti realizace zástavního práva - brání překážka věci pravomocně rozhodnuté (body 14 a 15 napadeného usnesení Nejvyššího soudu). K námitce absolutní neplatnosti zástavní smlouvy soud uvedl, že takový závěr městský soud nevyslovil a jeho rozhodnutí tedy nemůže záviset na řešení této otázky (srov. bod 17 napadeného usnesení Nejvyššího soudu). II. Argumentace stěžovatelky 6. Stěžovatelka se svými námitkami snaží vyvrátit závěry obecných soudů a tvrdí, že v návrhu uplatnila nové okolnosti mající za následek neplatnost zástavní smlouvy, tedy i neoprávněnost vedení exekuce. Uvádí mj. to, že smlouva byla původně uzavírána s bankovní institucí, která však rezignovala na ověřování splnění všech zákonných požadavků k jejímu uzavření. Podle stěžovatelky nebyl dán souhlas valné hromady stěžovatelky k uzavření zástavní smlouvy, která byla navíc uzavřena ve prospěch osoby blízké. 7. Dále stěžovatelka argumentuje rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 31. 10.2017 sp. zn. 27 Cdo 766/2017, podle kterého má být zástavní smlouva absolutně neplatná pro absenci souhlasu valné hromady. Tvrdí, že o tomto "přelomovém" rozhodnutí Nejvyššího soudu se dozvěděla až v průběhu řízení, v době po podání dřívějšího návrhu na zastavení exekuce. Přiznává, že její předchozí návrhy sice námitku neplatnosti zástavní smlouvy z důvodu absence souhlasu valné hromady ve smyslu § 196a odst. 1 obchodního zákoníku obsahovaly, nebyla v nich však obsažena stěžejní argumentace, a to závěry plynoucí z rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 27 Cdo 766/2017. Zdůrazňuje, že není "právním odborníkem" a nemohla proto sama sledovat judikaturní vývoj v tak specifické otázce; namítá, že naopak obecné soudy byly povinny příslušný judikát aplikovat bez ohledu na argumenty uplatněné v jejím dřívějším návrhu na zastavení exekuce. Tím, že obecné soudy nepřihlédly k těmto "novým" důvodům nepřípustnosti vedení exekuce, "zmařily ochranu hmotných práv stěžovatelky". 8. V dalším textu ústavní stížnosti se stěžovatelka snaží prosadit svou argumentaci o naplnění podmínek pro obnovu řízení. Poukazuje přitom mj. na některá usnesení Nejvyššího soudu - například ze dne 23. 4. 2020 sp. zn. 22 Cdo 615/2020, ze dne 23. 4. 2020 sp. zn. 22 Cdo 615/2020 či ze dne 21. 2. 2017 sp. zn. 20 Cdo 5537/2016, z jejichž závěrů dovozuje absolutní neplatnost zástavní smlouvy v posuzované věci a tvrdí, že by při novém posouzení platnosti zástavní smlouvy zjevně došlo k pro ni příznivějšímu rozhodnutí ve věci. 9. V neposlední řadě stěžovatelka namítá, že obecné soudy měly povinnost rozhodnout podle § 268 odst. 1 písm. h) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "o. s. ř."), tedy ex lege. Podle stěžovatelky v případě, že jsou dány důvody nepřípustnosti vedení exekučního řízení ve smyslu ustanovení § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř., měly by soudy o námitkách stěžovatelky rozhodovat věcně, jestliže nejde o konkrétní námitky povinného, které jsou uplatňovány opakovaně. To však v případě argumentace stěžovatelky, svědčící o neplatnosti zástavní smlouvy, nenastalo, jelikož nešlo o zcela totožné argumenty. 10. Část námitek stěžovatelky směřuje též proti tomu, že Nejvyšší soud posoudil podané dovolání jako nepřípustné. Tvrdí, že Nejvyšší soud se měl zabývat otázkou posouzení absolutní neplatnosti zástavní smlouvy ve světle nové judikatury; podle stěžovatelky jde o otázku zásadního právního významu. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 11. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějšíc