IV.ÚS 2848/14 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2848/14 ze dne 17. 3. 2015   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti Miloše Suchomela, zastoupeného Mgr. Gabrielou Dudášovou, advokátkou se sídlem Zborovská 620/47, 150 00 Praha 5, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 153/2014-592 ze dne 11. 6. 2014, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 24 Co 270/2012-565 ze dne 27. 5. 2013, usnesení téhož soudu č. j. 24 Co 273/2008-252 ze dne 11. 6. 2009 a rozsudkům Obvodního soudu pro Prahu 5 č. j. 13 C 320/2005-474 ze dne 11. 5. 2012 a č. j. 13 C 320/2005-207 ze dne 28. 4. 2008, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení § 34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení ustanovení čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatel se po Ministerstvu zemědělství, Pozemkovém úřadu Praha (dále též "pozemkový úřad"), domáhal vydání řady pozemků v katastrálním území Velká Chuchle v Praze, blíže označených parcelními čísly a jejich pozemkovými výměrami a zapsaných v katastru nemovitostí na listu vlastnictví č. X1 vedeném u Katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu, a to z titulu restitučního nároku uplatněného podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění rozhodném pro projednávanou věc (dále též "zákon o půdě"). Pozemkový úřad rozhodnutím ze dne 15. 4. 2005 č. j. PÚ 784/91/6 rozhodl dle § 9 odst. 4 zákona o půdě tak, že stěžovatel není vlastníkem nemovitostí, jejichž vydání se domáhal. Správní orgán sice dospěl k závěru, že stěžovatel je oprávněnou osobou dle § 4 odst. 2 písm. a) a e) zákona o půdě a restituční nárok uplatnil řádně a včas (přičemž k uzavření dohody o vydání pozemků, jak předpokládá § 9 odst. 1 zákona o půdě, nedošlo), avšak vydání dotčených pozemků brání překážka zakotvená v ustanovení § 11 odst. 1 písm. e) téhož předpisu, neboť dle pozemkového úřadu pozemky tvoří funkčně ucelený areál dostihového závodiště zřízeného před 1. 10. 1976, které je třeba pokládat za sportovní zařízení. Stěžovatel následně podal v zákonem stanovené lhůtě u Obvodního soudu pro Prahu 5 žalobu podle § 244 a násl. občanského soudního řádu, ve znění zákona č. 151/2002 Sb. Touto žalobou se domáhal, aby soud nahradil zmíněné rozhodnutí pozemkového úřadu a rozhodl, že stěžovatel je vlastníkem předmětných pozemků. V žalobě namítal a argumentoval, že dostihové závodiště ve Velké Chuchli není sportovním zařízením zřízeným před 1. říjnem 1976 a předmětné pozemky nebyly vyňaty ze zemědělského půdního fondu, a proto není naplněna překážka vydání pozemků uvedená v § 11 odst. 1 písm. e) zákona o půdě. Obvodní soud rozhodl v záhlaví citovaným rozsudkem ze dne 28. 4. 2008 tak, že žalobu v celém rozsahu zamítl a rozhodl o nákladech řízení. V odůvodnění dospěl ke stejnému závěru jako pozemkový úřad v žalobou napadeném správním aktu. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze v záhlaví označeným usnesením rozsudek nalézacího soudu ve věci samé a v závislém nákladovém výroku zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení. Odvolací soud se neztotožnil s právním posouzením věci a poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1035/2006 ze dne 12. 12. 2006, podle kterého výjimka z povinnosti vydat pozemek oprávněné osobě neplatí absolutně, tj. na neomezenou dobu před datem 1. 10. 1976, nýbrž s ohledem na úpravu právních vztahů, sledovanou zákonem o půdě, se týká jen doby po odnětí pozemku dotčeného výstavbou (v případu řešeném cit. judikátem chatové osady ve smyslu § 11 odst. 1 písm. d/ zákona o půdě) poté, co přešel do vlastnictví státu nebo jiné právnické osoby. Ve věci následně rozhodl Obvodní soud pro Prahu 5 v pořadí druhým rozsudkem, jímž bylo určeno, že stěžovatel je vlastníkem jedenácti v rozhodnutí blíže specifikovaných pozemků, ale není vlastníkem dalších 54 pozemků v katastrálním území Velká Chuchle. Bylo také vysloveno, že tímto rozsudkem se nahrazuje výše vzpomínané rozhodnutí Ministerstva zemědělství, Pozemkového úřadu Praha ze dne 15. 4. 2005. Soud také rozhodl o povinnosti k náhradě nákladů řízení mezi účastníky. O odvoláních stěžovatele a vedlejšího účastníka - Dostihového závodiště Praha proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto v záhlaví též uvedeným rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 27. 5. 2013, kterým byl v pořadí druhý rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 11. 5. 2012 změněn ve výroku o věci samé (I) tak, že bylo určeno, že stěžovatel je vlastníkem pozemků parc. č. X2, parc. č. X3 a parc. č. X4 v katastrálním území Velká Chuchle, ale není vlastníkem zbývajících pozemků, jejichž vydání se stěžovatel rovněž domáhal; bylo vysloveno, že se daným rozsudkem nahrazuje shora zmíněné rozhodnutí pozemkového úřadu a rozhodnuto o nákladech řízení. Ve výsledných právních závěrech odvolacího soudu bylo (shodně se závěrem pozemkového úřadu i se závěrem soudu prvního stupně) zdůrazněno, že dostihové závodiště ve Velké Chuchli a jeho ucelená plocha má specifické určení k provozování dostihového sportu; dostihy jsou obecně širokou veřejností vnímány jako sport a dostihové závodiště jako sportovní zařízení. Bylo-li na pozemcích zřízeno dostihové závodiště před 1. 10. 1976, existuje tu překážka vydání pozemků ve smyslu ustanovení § 11 odst. 1 písm. e) zákona o půdě, a to pro samu existenci dostihového závodiště na předmětných pozemcích, takže ani nebylo nutné se zabývat tím, že předmětné pozemky nebyly vyňaty ze zemědělského půdního fondu. Tento rozsudek napadl stěžovatel dovoláním, které Nejvyšší soud vpředu označeným usnesením jako nepřípustné odmítl, když dospěl k závěru, že odvolací soud posoudil věc v souladu s judikaturou dovolacího soudu i Ústavního soudu. Proti rozhodnutím obecných soudů brojí stěžovatel ústavní stížností, domáhaje se jejich kasace. Stěžovatel tvrdí, že soudního řízení neměl být účasten JUDr. Jiří Slavíček, správce konkurzní podstaty vedlejšího účastníka - Dostihového závodiště Praha, státního podniku v úpadku, neboť nebyly dány zákonné podmínky pro jeho účast na řízení. Stěžovatel dále nesouhlasí s interpretací ustanovení § 11 odst. 1 písm. e) zákona o půdě obecnými soudy. Tvrdí, že předmětné pozemky byly a vesměs i nadále jsou zemědělskou půdou. Nikdy, a to ani k dnešnímu dni, nebyly vyňaty ze zemědělského půdního fondu, jako zemědělská půda byly vždy využívány, což je dle něj prokázáno mimo jiné z pachtovních smluv, které stěžovatel založil do soudního spisu, pročež není splněna podmínka překážky pro vydání pozemků dle § 11 odst. 1 písm. e) zákona o půdě. Pokud jde o posouzení časové podmínky vztahující se k datu 1. 10. 1976, stěžovatel odkázal na rozhodnutí dovolacího soudu sp. zn. 28 Cdo 1035/2006 ze dne 12. 12. 2006, jímž nejprve argumentoval odvolací soud ve svém kasačním rozhodnutí. Stěžovatel také zpochybnil klíčový závěr soudů o tom, že dostihové závodiště je sportovním zařízením. Obecné soudy neshledaly důvod, aby bylo soudní řízení na návrh stěžovatele doplněno znaleckým posudkem za účelem prokazování, že dostihy nejsou sportem. Dostihové závodiště dle názoru stěžovatele nesplňovalo zákonné podmínky pro jeho provoz coby sportovního zařízení ani v době nesvobody, a proto na něho nemohlo být touto optikou nahlíženo. Tuto svoji argumentaci stěžovatel v ústavní stížnosti velmi podrobně rozvedl. Závěrem navrhl, aby Ústavní soud napadená soudní rozhodnutí zrušil. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace právních norem, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. kupř. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)]. Podstatu ústavní stížnosti nachází Ústavní soud v diametrálně odlišném pohledu stěžovatele na deklaraci překážky vydání nemovitos