IV.ÚS 2851/10 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2851/10 ze dne 22. 3. 2011   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl dne 22. března 2011 v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Jana Musila ve věci ústavní stížnosti P. K., zastoupeného JUDr. Ing. Tomášem Matouškem, advokátem, AK se sídlem v Hradci Králové, Dukelská 15, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2010 čj. 21 Cdo 298/2010-148, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 15. 9. 2009 čj. 20 Co 207/2009-88 a rozsudku Okresního soudu v Náchodě ze dne 31. 3. 2009 čj. 4 C 231/2008-45 takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Návrhem podaným a doručeným dne 2. 10. 2010 elektronicky bez připojení zaručeného elektronického podpisu, včas a řádně doplněným předložením jeho originálu, se P. K. (dále jen "žalobce", případně "stěžovatel") domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů vydaná v řízení o popření a určení otcovství. II. Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Okresního soudu v Náchodě (dále jen "nalézací soud") 4 C 231/2008 vyplývají následující skutečnosti. Žalobce se proti žalovaným manželům 1) R. M. a 2) J. M., a 3) nezletilé Janě S. (jedná se o pseudonym), domáhal určení, že je otcem nezletilé. Z důkazů v řízení provedených nalézací soud mj. zjistil, že notářským zápisem ze dne 4. 4. 2008 žalobce a prvá žalovaná souhlasně prohlásili, že žalobce je biologickým otcem dosud nenarozeného, počatého dítěte, které se má narodit asi v červnu 2008. Žalobce tvrdil, že je otcem nezletilé třetí žalované a uvedl, že s ním měla prvá žalovaná intimní známost a že se spolu na početí dítěte dohodli. S prvou žalovanou se naposledy viděli tři dny před porodem, od 2. 6. 2008 spolu téměř nekomunikují. Má zájem o výchovu nezletilé a chce vztahy s ní rozvíjet po psychické i materiální stránce; navrhl, aby bylo řízení přerušeno, protože aplikace zákona o rodině je v této věci v rozporu s Úmluvou o právech dítěte a Listinou základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a aby byla věc předložena k rozhodnutí Ústavnímu soudu. Dne 31. 3. 2009 nalézací soud zamítl návrh na přerušení řízení (výrok I.), zamítl žalobu na určení, že otcem nezletilé je žalobce (výrok II.), a rozhodl o nákladech řízení (výroky III. a IV.). Konstatoval, že nezletilá se narodila za trvání manželství, a proto se za jejího otce považuje manžel matky, který je zapsán jako otec i v rodném listě nezletilé. Tato domněnka je sice vyvratitelná, ale možnost domněnku vyvrátit má podle § 57 odst. 1 zák. č. 94/1963 Sb., o rodině, v platném znění (dále jen "zákon o rodině"), manžel matky a podle § 59 odst. 2 zákona o rodině matka, a to pouze do šesti měsíců ode dne narození nezletilého dítěte. Protože druhý žalovaný své otcovství k nezletilé nijak nepopírá, naopak se za otce nezletilé považuje, a také ji jako otec vychovává, a ani matka nezletilé otcovství svého manžela nehodlá nijak popírat, není možné uplatnění domněnky následující. Předložený notářský zápis nemá právní účinky, protože domněnka otcovství svědčí manželu matky a k popření otcovství nedošlo. Vzhledem k uvedeným skutečnostem nalézací soud uzavřel, že žalobce nebyl aktivně legitimován k podání žaloby o určení otcovství, a pro neodstranitelný nedostatek podmínky řízení žalobu zamítl. Dne 15. 9. 2009 Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "odvolací soud") k odvolání žalobce rozsudek nalézacího soudu ze dne 31. 3. 2009 vyjma odvoláním nenapadeného výroku I. potvrdil "v tom správném znění výroku pod bodem II., že se zamítá žaloba žalobce, kterou se domáhal určení, že druhý žalovaný není otcem třetí žalované a že jejím otcem je žalobce" (výrok I.), návrh na přerušení odvolacího řízení zamítl (výrok II.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výroky III. a IV.). Odvolací soud se zcela ztotožnil se skutkovými zjištěními nalézacího soudu i právním posouzením věci. Za situace, kdy nezletilá má otce, nebylo třeba provádět dokazování k žádným dalším žalobcem v žalobě tvrzeným skutečnostem, a to zejména k tvrzení, že biologickým otcem nezletilé je on. I kdyby totiž bylo prokázáno, že žalobce je biologickým otcem nezletilé, na rozhodnutí nalézacího soudu by to nemělo žádný vliv a nalézací soud by ze stejných důvodů, které sdílí i odvolací soud, musel žalobu zamítnout. Odvolací soud nesouhlasil s názorem žalobce o zastaralosti stávající právní úpravy rodinných vztahů a její rozpornosti s ústavním pořádkem a konstatoval, že ani případné zrušení ustanovení § 57 odst. 1 zákona o rodině (k čemuž následně došlo nálezem ze dne 8. 7. 2010 sp. zn. Pl. ÚS 15/09 ke dni 31. 12. 2011, dostupným na http://nalus.usoud.cz) by aktivní legitimaci žalobce k popření otcovství nezakládalo. Dne 14. 7. 2010 Nejvyšší soud (dále jen "dovolací soud") dovolání žalobce proti výrokům rozhodnutí odvolacího soudu ze dne 15. 9. 2009 o náhradě nákladů řízení a o zamítnutí návrhu na přerušení řízení odmítl, jinak zamítl (výrok I.) a rozhodl o nákladech dovolacího řízení (výrok II.). Konstatoval, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu řešilo právní otázku, zda žalobci, který se považuje za biologického otce nezletilé, může z tohoto důvodu svědčit aktivní věcná legitimace v řízení o popření otcovství proti žalovanému (manželu matky), jehož (právní) otcovství je založeno tzv. první domněnkou otcovství. Protože uvedená právní otázka dosud nebyla dovolacím soudem vyřešena a protože její posouzení bylo pro rozhodnutí projednávané věci významné (určující), představoval napadený rozsudek odvolacího soudu rozhodnutí, které mělo ve věci samé po právní stránce zásadní význam a tudíž dovolání proti němu směřující bylo přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolací soud poukázal na zájem dítěte chráněný čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte a konstatoval, že mezi žalobcem, matkou a nezletilou se nevytvořily jakékoliv rodinné vazby spadající pod právo na respektování rodinného života dle čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), neboť žalobce nezletilou nezná a nestýká se s ní, a nedošlo tak mezi nimi k vytvoření emočního pouta. Připustil však, že základní právo na respektování soukromého života chráněné týmž čl. 8 Úmluvy zahrnuje právo znát své příbuzné i další důležité aspekty osobní identity, z níž identita rodiče tvoří jednu její součást; z toho důvodu a v tomto rozsahu shledal dovolací soud čl. 8 Úmluvy aplikovatelným v projednávané věci; v této souvislosti poukázal na rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "Evropský soud"), tj. rozsudek ze dne 26. 5. 1994 ve věci Keagan proti Irsku (stížnost č. 16969/90), rozhodnutí ze dne 29. 6. 1999 o nepřijatelnosti ve věci Nylund proti Finsku (stížnost č. 27110/95) a rozsudek velkého senátu ze dne 13. 2. 2003 ve věci Odievre proti Francii (stížnost č. 42326/98), a uvedl, že žalobcův poukaz na rozsudek ze dne 27. 10. 1994 ve věci Kroon a další proti Nizozemí (stížnost č. 18535/91) nebyl s ohledem na okolnosti případu přiléhavý, neboť na rozdíl od přezkoumávané věci však v ní to byla kromě biologického otce rovněž matka dítěte, která před národními soudy neúspěšně popírala otcovství svého manžela. Konstatoval, že ve výše citované věci Nylund proti Finsku Evropský soud odmítl jako zjevně nepřijatelnou stížnost tvrzeného biologického otce, který se domáhal určení biologického otcovství k dítěti (počatému před uzavřením manželství a narozenému za trvání manželství), neboť neshledal nic svévolného na postupu státu, který v zájmu právní jistoty v rodinných vztazích stanoví obecný předpoklad, že za otce narozeného za trvání manželství se považuje manžel matky dítěte. Dovolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí dále uvedl, že odepření aktivní věcné legitimace biologickému otci v projednávané věci sledovalo legitimní zájem na zajištění právní jistoty rodinných vztahů a ochraně zájmů dětí, a bylo též relevantním důvodem rozdílného zacházení mezi žalobcem, kterému platné právo žádný účinný prostředek k prosazení biologického otcovství neposkytovalo, na straně jedné, a žalovaným manželům, kteří otcovství manžela matky v zákonné lhůtě popřít mohli, na straně druhé. Dovolací soud neshledal důvod, aby čistě biologické rodičovství v přezkoumávané věci převážilo nad sociálním a právním stavem; z toho důvodu neshledal ani důvod pro přerušení řízení a předložení věci Ústavnímu soudu k posouzení rozpornosti příslušných ustanovení zákona o rodině s ústavním pořádkem. Žalobci tedy z důvodu zájmu dítěte na stabilizovaném rodinném prostředí nebylo možné přiznat hmotně právní oprávnění, jehož se dovolával - popření otcovství a následné určení otcovství a od něj se odvíjející výkon rodičovských práv. III. V části II. ústavní stížnosti stěžovatel tvrdil, že postupem obecných soudů bylo porušeno základní právo na soukromý a rodinný život dle čl. 10 odst. 2 Listiny a čl. 8 Úmluvy; byl porušen i čl. 13 Úmluvy "v důsledku aktuální koncepce určování, resp. p