IV.ÚS 2853/12 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2853/12 ze dne 24. 7. 2013 N 128/70 SbNU 185 Formalistický přístup obecného soudu při rozhodování toho, zda stěžovatel je osobou účastnou soudní rehabilitace   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedkyně senátu Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Vladimíra Sládečka - ze dne 24. července 2013 sp. zn. IV. ÚS 2853/12 ve věci ústavní stížnosti Jaroslava Hutky, právně zastoupeného JUDr. Lubomírem Müllerem, advokátem se sídlem Symfonická 1496/9, Praha 5, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 5. 2012 č. j. 9 To 184/2012-26, kterým byla zamítnuta stěžovatelova stížnost proti rozhodnutí soudu prvního stupně, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 5. 3. 2012 č. j. 63 Nt 4710/2011-20, jímž byl pro opožděnost zamítnut stěžovatelův návrh na vyslovení jeho účasti na soudní rehabilitaci. I. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 30. 5. 2012 č. j. 9 To 184/2012-26 a usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 5. 3. 2012 č. j. 63 Nt 4710/2011-20 došlo k porušení ústavně zaručeného práva na soudní ochranu a spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. II. Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 5. 2012 č. j. 9 To 184/2012-26 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 5. 3. 2012 č. j. 63 Nt 4710/2011-20 se ruší. Odůvodnění I. 1. Ústavnímu soudu byl dne 25. 7. 2012 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů. 2. Ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") sp. zn. 63 Nt 4710/2011, který si Ústavní soud za účelem posouzení důvodnosti ústavní stížnosti vyžádal, bylo zjištěno, že obvodní soud usnesením ze dne 5. 3. 2012 č. j. 63 Nt 4710/2011-20 zamítl pro opožděnost návrh stěžovatele, aby byla vyslovena jeho účast na soudní rehabilitaci dle § 33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů, a to v souvislosti s nezákonným zbavením osobní svobody, k němuž došlo od 12. 5. 1977 do 14. 5. 1977. Stěžovatel podal proti rozhodnutí obvodního soudu stížnost, kterou Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") usnesením ze dne 30. 5. 2012 č. j. 9 To 184/2012-26 jako nedůvodnou zamítl. Stížnostní soud se ztotožnil s názorem obvodního soudu, že návrh byl podán opožděně, a kromě toho shledal i další důvod pro zamítnutí návrhu, a to, že stěžovatel byl zadržen pro jiný trestný čin, než který je uveden v taxativním výčtu § 2 a 4 zákona č. 119/1990 Sb. Co se týče včasnosti návrhu, městský soud konstatoval, že se v případě stěžovatele nepochybně jednalo o přezkumné řízení upravené v třetím a čtvrtém oddílu zákona č. 119/1990 Sb., které bylo třeba zahájit do 2 let od účinnosti zákona; v tomto ohledu městský soud odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2003 sp. zn. 4 Tz 98/2003. Městský soud připustil, že zákon č. 119/1990 Sb. v ustanovení § 33 odst. 2 žádnou lhůtu pro podání návrhu nestanoví, nicméně toto ustanovení je dle jeho názoru třeba vykládat v návaznosti na § 6 odst. 1 a § 33 odst. 1 téhož předpisu. Stěžovatelem citovaná rozhodnutí, jimiž byla vyslovena účast na rehabilitaci, nebyla dle názoru městského soudu relevantní, neboť v nich nebyla otázka lhůty k podání návrhu řešena. Pokud šlo o druhý důvod zamítnutí návrhu, městský soud konstatoval, že stěžovatel byl dle protokolu o zadržení omezen na osobní svobodě pro podezření ze spáchání trestného činu výtržnictví dle § 202 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů. Žádná jiná spisová dokumentace vztahující se k zatčení stěžovatele, která by zakládala pochybnosti o použité právní kvalifikaci, nebyla k dispozici. Jelikož trestný čin výtržnictví není obsažen ve výčtu uvedeném v § 2 a 4 zákona č. 119/1990 Sb., nemohl by být návrh stěžovatele úspěšný, ani kdyby byl podán včas. 3. Usnesení městského a obvodního soudu napadl stěžovatel ústavní stížností, v níž namítal, že se v jeho případě nejednalo o přezkumné řízení podle třetího oddílu zákona č. 119/1990 Sb., které se vztahuje na případy, kdy bylo v minulosti vydáno odsuzující rozhodnutí. Rozhodnutí dle § 33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb. má deklaratorní povahu a je vydáno ve specifickém řízení dle osmého oddílu zákona. Z tohoto důvodu na ně nelze aplikovat lhůtu pro přezkumné řízení uvedenou v § 6 odst. 1 zákona č. 119/1990 Sb. Ustanovení § 33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb. nemůže navazovat na § 33 odst. 1 a § 6 odst. 1 téhož předpisu už jen z toho důvodu, že ustanovení § 6 odst. 2 zákona uvádí výjimku k odstavci 1, ale ta se nevztahuje na řízení dle § 33 odst. 1 zákona. Už sama skutečnost, že obecné soudy chybně kategorizovaly druh řízení a v návaznosti na to nesprávně stanovily lhůtu k podání návrhu, dle názoru stěžovatele zakládá porušení jeho ústavně zaručeného práva na soudní ochranu a spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatel dále podotkl, že ve své stížnosti odkázal na přibližně sto nedávných soudních rozhodnutí, jimiž bylo návrhům dle § 33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb. vyhověno. Městský soud se odmítl těmito rozhodnutími zabývat s odůvodněním, že tato neřešila včasnost podání návrhu. Dle stěžovatele se soud u každého návrhu musí primárně zabývat otázkou, zda jej podala oprávněná osoba a zda byl podán včas. Pokud tyto podmínky nejsou splněny, musí být návrh zamítnut, případně musí být vada odstraněna. Pokud naopak příslušné podmínky splněny jsou, soud přistoupí k věcnému projednání návrhu a není třeba, aby se v odůvodnění svého rozhodnutí jeho včasností výslovně zabýval. Za zvláště závažnou označil stěžovatel skutečnost, že městský soud nevzal v úvahu právní názor vyslovený v nálezech Ústavního soudu ze dne 26. 10. 2007 sp. zn. I. ÚS 2366/07 (N 171/47 SbNU 237) a ze dne 26. 2. 2008 sp. zn. I. ÚS 1916/07 (N 41/48 SbNU 485), v nichž bylo uvedeno, že vyslovení soudní rehabilitace P. Š. a J. V., jak ho obecné soudy provedly v letech 2002, resp. 2005, bylo správné a odmítnutí rehabilitace by bylo "projevem právního formalismu, ba až cynismu - zejména v kontextu snahy o odčinění křivd páchaných předchozím režimem". Stěžovatel dále konstatoval, že městský soud v nyní projednávané věci nerespektoval ani svůj dříve vyslovený názor, neboť v usnesení ze dne 25. 4. 2012 sp. zn. 7 To 190/2012 tentýž soud výslovně dovodil, že zákon č. 119/1990 Sb. žádnou lhůtu k podání návrhu dle § 33 odst. 2 tohoto předpisu nestanoví. Dle stěžovatele městský soud kromě výše uvedeného nesprávně posoudil i souvislost s trestnými činy uvedenými v § 2 a 4 zákona č. 119/1990 Sb. Stěžovatel ve svém návrhu uvedl, že jeho zadržení souviselo s údajným pobuřováním, což byl trestný čin zakotvený v § 100 odst. 1 trestního zákona, v tehdy platném znění. Touto souvislostí se městský soud vůbec nezabýval, místo toho dospěl k závěru, že zadržení stěžovatele souviselo s trestným činem výtržnictví dle § 202 odst. 1 trestního zákona. Tak tomu ovšem nebylo. Dle protokolu o zadržení ze dne 12. 5. 1977 se stěžovatel "při svých hudebních vystoupeních dopouští různých invektiv a dvojsmyslných narážek vůči politice KSČ", což zjevně svědčí o souvislosti s trestným činem pobuřování. Stěžovatel již ve svém návrhu odkazoval na "vytěžení" ze dne 28. 4. 1977 a svazek Státní bezpečnosti "Zpěvák", které se bezprostředně vztahovaly k jeho zadržení, nicméně městský soud se těmito materiály odmítl zabývat a v odůvodnění svého rozhodnutí tvrdil, že žádná jiná spisová dokumentace vztahující se k zatčení stěžovatele, která by zakládala pochybnosti o použité právní kvalifikaci, není k dispozici. I tímto svým postupem městský soud porušil stěžovatelovo ústavně zaručené právo na spravedlivý proces. Závěrem stěžovatel citoval nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 187/2000 ze dne 12. 3. 2001 (N 40/21 SbNU 353), sp. zn. I. ÚS 605/03 ze dne 2. 6. 2005 (N 114/37 SbNU 475), sp. zn. II. ÚS 290/05 ze dne 1. 12. 2005 (N 221/39 SbNU 337), sp. zn. I. ÚS 712/05 ze dne 28. 6. 2007 (N 107/45 SbNU 451) a sp. zn. I. ÚS 2366/07 (viz výše) a navrhl, aby Ústavní soud rozhodl, jak je uvedeno výše, tzn. aby usnesení městského soudu ze dne 30. 5. 2012 č. j. 9 To 184/2012-26 a usnesení obvodního soudu ze dne 5. 3. 2012 č. j. 63 Nt 4710/2011-20 svým nálezem zrušil. 4. Stěžovatel posléze doplnil svou argumentaci o odkaz na nález Ústavního soudu ze dne 20. 11. 2012 sp. zn. I. ÚS 2056/12 (N 191/67 SbNU 293), jímž bylo vyhověno jeho obdobné ústavní stížnosti. Stěžovatel měl za to, že závěry, k nimž Ústavní soud v tomto nálezu dospěl, jsou plně aplikovatelné i na nyní projednávanou věc. II. 5. Ústavní stížnost byla podána včas, byla přípustná a splňovala veškeré formální a obsahov