IV.ÚS 2854/20 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2854/20 ze dne 27. 7. 2021   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelů M. B., t. č. ve Věznici Mírov, J. B. a J. B., zastoupených JUDr. Oldřichem Chudobou, advokátem, sídlem Při Trati 1084/12, Praha 4 - Michle, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 7. srpna 2020 sp. zn. 7 To 55/2020 a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 4. března 2020 sp. zn. Nt 559/2019, za účasti Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod prvního stěžovatele zakotvených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). 2. Z ústavní stížnosti, obsahu vyžádaného spisu a předložených podkladů se podává, že rozsudkem Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") ze dne 21. 9. 2016 č. j. 2 T 44/2016-2455 ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") ze dne 28. 2. 2017 č. j. 7 To 119/2016-2838 byli odsouzení J. A. a M. F. jako spolupachatelé podle § 23 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen "trestní zákoník"), a odsouzení P. B. a první stěžovatel jako návodci podle § 24 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku uznáni vinnými ze spáchání zločinu vraždy podle § 140 odst. 2, odst. 3 písm. j) trestního zákoníku. Uvedeného jednání se dopustili zkráceně tím, že v blíže nezjištěném období roku 2012 za účelem likvidace údajně nepohodlné osoby ze slovenského drogového podsvětí, občana Slovenské republiky poškozeného J. Z., oslovil první stěžovatel svého známého P. B. s nabídkou na zprostředkování realizace odstranění této nepohodlné osoby, P. B. tuto nabídku přijal, a proto se následně první stěžovatel ve společnosti dalších dvou doposud blíže neustanovených osob setkal na parkovišti u obchodního domu TESCO v B. s P. B., jemuž předal předem slíbenou finanční odměnu v blíže nezjištěné výši pro realizátora či realizátory likvidace J. Z., poté P. B. ve spolupráci s dosud neustanovenými osobami ze Slovenské republiky zorganizoval převoz poškozeného ze Slovenské republiky do České republiky, kde jej ubytoval v hotelu v P., mezitím za účelem objednané likvidace této osoby oslovil J. A., tohoto seznámil s uvedenou nabídkou a za provedení vraždy mu nabídl finanční částku ve výši kolem 500 000 Kč, J. A. nabídku přijal a domluvil se na pomoci při spáchání vraždy s M. F., kterého seznámil s okolnostmi a důvody, proč má být J. Z. odstraněn a za jakou finanční odměnu, společně pak naplánovali podrobnosti spočívající ve vytipování místa a způsobu provedení vraždy, za finanční zálohu ve výši kolem 50 000 Kč, kterou J. A. dostal od P. B., nakoupili věci k provedení likvidace, a to vojenské protichemické obleky, látková pouta a blíže nezjištěnou chemikálii na polití mrtvého těla za účelem ztížení případné identifikace a zabránění nálezu těla zvěří, následně v blíže nezjištěný den v měsíci září či říjnu 2012 poškozeného J. Z. předal P. B. za účelem provedení likvidace u výše uvedeného hotelu v P. J. A. a M. F., kteří ho pod záminkou jeho dalšího ukrytí na jiné bezpečnější místo následně převezli motorovým vozidlem tov. zn. Škoda Superb černé barvy, majitele firmy X, které v uvedenou dobu užíval J. A., z P. do lokality bývalého vojenského prostoru, na místo, kde v předchozí době vykopali v zemi díru na uložení mrtvého těla, zde poškozeného seznámili s tím, že musí být usmrcen, svázali jej, oslepili zatmavenými brýlemi, z kufru vozidla vyndali a na sebe oblékli předem připravené vojenské protichemické obleky, odvedli poškozeného k vykopané díře a následně poškozeného J. A. na jeho vlastní žádost nejprve škrtil tkaničkou od své boty - tzv. kanady - po dobu, než tento ztratil vědomí, poté bezvládné tělo uložili do vykopané díry a M. F. ještě žijícího poškozeného střelil do hlavy ze své legálně držené samonabíjecí brokovnice, po čemž poškozený utrpěl devastující zranění lebky a pohmoždění mozku, v jejichž důsledku okamžitě zemřel, J. A. mrtvé tělo vyfotil předem obstaraným jednorázovým digitálním fotoaparátem, což si P. B. předem vymínil jako důkaz, že vraždu vykonali, poté s cílem mimo jiné ztížení případné identifikace tělo polili blíže nezjištěnou chemikálií, zasypali ho zeminou, spálili protichemické obleky a některé osobní věci poškozeného, které měl poškozený u sebe, a z místa odjeli, přičemž vyplacenou finanční částku za provedení likvidace této osoby ve výši kolem 500 000 Kč předal následující den po vykonání vraždy P. B. J. A., který z této částky vyplatil kolem 225 000 Kč M. F. Za to byl první stěžovatel odsouzen podle § 140 odst. 3 trestního zákoníku k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání osmnácti roků, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. d) trestního zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Zároveň byla všem odsouzeným uložena povinnost zaplatit společně a nerozdílně poškozenému M. Z. částku ve výši 175 000 Kč. 3. Dovolání prvního stěžovatele proti rozsudku vrchního soudu bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2018 sp. zn. 7 Tdo 970/2017 odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. b) zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"). 4. Ústavní stížnost prvního stěžovatele (vedle stěžovatele P. B.) proti usnesení Nejvyššího soudu, rozsudku vrchního soudu a rozsudku krajského soudu byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 3. 6. 2019 sp. zn. III. ÚS 1836/18 (všechna rozhodnutí jsou veřejně dostupná na http://nalus.usoud.cz). Ústavní soud neshledal ve věci žádná neústavní pochybení. Ústavní soud mimo jiné konstatoval, že obhajoba obou stěžovatelů směřovala k požadavku, aby soudy uznaly, že obviněný J. A. poškozeného usmrtil "z vlastní iniciativy", za účelem vyššího peněžního zisku nebo v reakci na to, že neobdržel peníze na úhradu nákladů či škod údajně způsobených poškozeným v Thajsku či po jeho návratu z tohoto státu. Uvedenou procesní obranu stěžovatelů však obecné soudy považovaly za vyvrácenou, přičemž v odůvodnění svých rozhodnutí podle názoru Ústavního soudu podaly celou řadu argumentů, proti nimž se stěžovatelé ústavněprávně relevantním způsobem nevymezili. Poukázal na to, že první stěžovatel ve své ústavní stížnosti opakoval již dříve vznesené námitky, přestože na ně obecné soudy ve svých rozhodnutích již dostatečně reagovaly a adekvátně se s nimi vypořádaly. Zdůraznil, že rozhodující soudy nižších stupňů správně pokládaly za podstatné, že pravdivost výpovědi J. A. byla potvrzována výpovědí obviněného M. F. a nepřímými důkazy, a že žádné námitky nebyly způsobilé přesvědčivě zpochybnit shodu obviněných J. A. a M. F. v důvodu přesunu poškozeného do České republiky, když cíl představovala jeho fyzická likvidace, a bezprostředně po činu oba obvinění jeli za obviněným P. B. pro slíbenou peněžní odměnu a s fotografií usmrceného poškozeného, tj. požadovaným důkazem vykonání vraždy. Ústavní soud shledal, že závěr, že obviněný P. B. se podílel na organizaci převozu poškozeného tím, že společně s prvním stěžovatelem domluvili jeho převoz ze Slovenské republiky a v dohodnutou dobu poškozeného také převzal a ubytoval ho v předem zajištěném hotelu v P., vyplývá z provedených důkazů. Skutečnost, že obviněný M. F. obdržel v souvislosti se zločinem vraždy peněžní odměnu, potvrdila i jeho družka. Ústavní soud nezjistil žádný důvod k tomu, aby závěry obecných soudů zpochybnil z ústavněprávních hledisek, a za opodstatněné nepovažoval ani námitky proti usnesení Nejvyššího soudu. Uzavřel, že komplex provedených důkazů, posuzovaných ve všech souvislostech, umožnil dospět k přesvědčivému závěru o vině stěžovatelů, jež byla prokázána na základě provedených přímých i nepřímých důkazů, které byly dostatečně podrobně popsány a zhodnoceny. Hodnocení důkazů nevykazovalo podle Ústavního soudu znaky libovůle, mělo vnitřní logiku, vycházelo ze vzájemných souvislostí a bylo založeno na rozumných úvahách s vysokou mírou přesvědčivosti. 5. Druhý stěžovatel a stěžovatelka (rodiče prvního stěžovatele) podali ve shora specifikované věci dne 15. 8. 2019 návrh na povolení obnovy řízení ve prospěch prvního stěžovatele, který se k návrhu následně připojil. Krajský soud v záhlaví označeným usnesením návrh podle § 283 písm. d) trestního řádu zamítl, neboť na základě provedeného dokazování neshledal důvody obnovy řízení podle § 278 trestního řádu. V odůvodnění svého rozhodnutí