IV.ÚS 2856/08 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2856/08 ze dne 9. 2. 2009 N 20/52 SbNU 197 K neopodstatněnosti návrhu na osvobození od soudního poplatku podle § 138 odst. 1 občanského soudního řádu z důvodu, že účastník řízení podal větší počet žalob   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedkyně senátu Vlasty Formánkové a soudců Pavla Holländera a Miloslava Výborného - ze dne 9. února 2009 sp. zn. IV. ÚS 2856/08 ve věci ústavních stížností navrhovatele MUDr. Y. E. U. proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22. srpna 2008 č. j. 1 Co 99/2008-31, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. února 2008 č. j. 37 C 256/2007-17, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 8. září 2008 č. j. 1 Co 169/2008-34 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. února 2008 č. j. 34 C 15/2008-19, jimiž navrhovateli nebylo přiznáno osvobození od soudních poplatků, a dále o návrhu na zrušení "poslední věty, odstavce šestého, poznámek k položkám 1 a 2, přílohy k zákonu č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích" a o návrhu na náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem. Výrok I. Věci sp. zn. IV. ÚS 2856/08 a sp. zn. IV. ÚS 2898/08 se spojují ke společnému projednání a rozhodnutí a nadále budou vedeny pod sp. zn. IV. ÚS 2856/08. II. Ústavní stížnosti se zamítají. III. Návrh na zrušení poslední věty, odstavce šestého, poznámek k položkám 1 a 2, přílohy k zákonu č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, se odmítá. IV. Stěžovateli se nepřiznává náhrada nákladů řízení před Ústavním soudem. Odůvodnění Návrhy na zahájení řízení o ústavní stížnosti stěžovatel napadl v záhlaví označená usnesení obecných soudů, jimiž bylo rozhodnuto, že se mu nepřiznává osvobození od soudních poplatků (§ 138 odst. 1 o. s. ř.). Stěžovatel tak učinil z toho důvodu, že se cítí být předmětnými rozhodnutími dotčen ve svých ústavně zaručených základních právech zakotvených v čl. 3 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 2 odst. 3 písm. a) a b), čl. 14 a čl. 17 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (dále jen "Pakt"). Shledává v nichž rovněž rozpor s kautelou zaručenou čl. 96 odst. 1 Ústavy. To proto, že v současné době nemá žádné příjmy a jeho v odůvodnění soudů zmiňovaný nemovitý majetek, jímž disponuje, má velmi nízkou likviditu, pročež by jeho "přeměna v peněžní prostředky trvala velmi dlouhou dobu". V této souvislosti stěžovatel poukázal na jím vedenou celou řadu soudních sporů o ochranu osobnosti, v nichž všech mu svědčí povinnost zaplatit soudní poplatek, jehož výše se odvíjí od finančního rozsahu požadovaného nároku. Namítá, že akceptace rozhodovacích důvodů obecných soudů by pro něj (v rozporu s právem na spravedlivý proces) znamenala nemožnost úspěšně hájit svá osobnostní práva (v letech 1994-2007 byl, jak uvádí, trestně stíhán, resp. "postupně zbavován obvinění z trestných činů"). Považuje za nepřijatelné, aby soud odůvodňoval napadený výrok tím, že je jen na žalobci, jaké zvolil v tomto či jiných řízeních právní prostředky ochrany proti tvrzeným zásahům do svých osobnostních práv, chráněných ustanovením § 11 a násl. občanského zákoníku, od kterých se odvíjí i výše soudního poplatku. Přitom o zcela bezúspěšné uplatňování práva, jak v naraci návrhu stěžovatel uvádí, v předmětné záležitosti nejde. S poukazem na princip předvídatelnosti práva odkázal též na řízení ve věci sp. zn. 36 C 287/2007, vedené u Krajského soudu v Praze, v němž byl od zaplacení soudního poplatku osvobozen. V návaznosti na tyto námitky stěžovatel navrhl rovněž zrušení "poslední věty, odstavce šestého, poznámek k položkám 1 a 2, přílohy k zákonu č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích". Je přesvědčen o tom, že pokud se poplatek za návrh na zahájení řízení na ochranu osobnosti s návrhem na náhradu nemajetkové újmy určuje podle stejných pravidel jako za návrh na zahájení občanského soudního řízení, jehož předmětem je peněžité plnění, potom je citované ustanovení v rozporu s čl. 3 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny, čl. 5 odst. 5 Úmluvy, čl. 14 odst. 1 Paktu a čl. 96 odst. 1 Ústavy. V tomto ohledu stěžovatel namítl, že nároky podle § 11 a 13 občanského zákoníku jsou jinými nároky, než kupř. nároky na náhradu škody či nároky vztahující se k "běžným peněžitým plněním", neboť v případě práv na ochranu osobnosti jde o osobnostní práva, jichž nabývá fyzická osoba již narozením a stran nemajetkové újmy se nejedná o běžná peněžitá plnění, o která se člověk "musí zasloužit, či se o ně snažit". Žalobce s vyššími příjmy by tak mohl uplatňovat žalobou na ochranu osobnosti nárok na vyšší peněžitou částku, nežli žalobce disponující menším majetkem. Stěžovatel dodává, že tuto diskrepanci nemůže odstranit ani postup ve smyslu § 138 odst. 1 o. s. ř., zakládající dle jeho názoru libovůli předsedy senátu při rozhodování o osvobození od soudních poplatků. Tu spatřuje stěžovatel co do otevření prostoru pro její uplatnění ve slově "může", v citovaném ustanovení obsaženém. Pro takto v návrhu blíže rozvedené důvody se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, dále zrušení tamtéž citovaného zákonného ustanovení a konečně toho, aby bylo Ústavním soudem rozhodnuto, že náklady řízení (právního zastoupení) stěžovatele nese stát. Podle § 63 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve spojení s ustanovením § 112 odst. 1 o. s. ř., Ústavní soud může spojit ke společnému řízení věci, které byly u něho zahájeny a skutkově spolu souvisejí nebo se týkají týchž účastníků. Jelikož předmětné věci, v nichž byly podány ústavní stížnosti, spolu skutkově souvisejí, jde v nich o totožnou právní problematiku a týkají se týchž účastníků, Ústavní soud z důvodu hospodárnosti a efektivity řízení dle uvedených zákonných ustanovení tyto věci ke společnému řízení spojil. Na základě výzvy Ústavního soudu podle § 42 odst. 4 a § 76 odst. l zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, podal účastník řízení k předmětným ústavním stížnostem vyjádření. Ve vyjádření k návrhu na zrušení usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22. srpna 2008 č. j. 1 Co 99/2008-31, doručeném Ústavnímu soudu dne 14. ledna 2009, se odkazuje na důvody obsažené v odůvodnění předmětného rozhodnutí. Nadto se v něm konstatuje, že v situaci, v níž nebylo soudem možno dovodit, že jde o zřejmě bezúspěšné uplatňování práva, byly pro posouzení žádosti žalobce o osvobození od soudních poplatků ve smyslu § 138 odst. 1 o. s. ř. rozhodné jeho celkové poměry, zejména majetkové, sociální a zdravotní, jež ale neodůvodňovaly přiznání osvobození od soudních poplatků. Ve vyjádření se kromě tohoto upozorňuje na skutečnost, že "sám žalobce v žádosti o osvobození od soudních poplatků uvedl, že je schopen vzhledem ke svým majetkovým poměrům soudní poplatek v této věci zaplatit". Vrchní soud připomíná, že nepřisvědčil argumentaci stěžovatele, dle níž je osvobození od soudních poplatků opodstatněno podáním řady druhově stejných žalob, neboť by se její akceptací přenášelo poplatkové "břemeno" na stát, a tím by došlo i k vybočení z rámce účelů spjatých s ustanovením § 138 odst. 1 o. s. ř. Z pohledu ústavněprávního účastník řízení vyslovuje názor, dle kterého respektování hledisek uvedeného zákonného ustanovení nemůže založit dotčení v základním právu každého na rovný přístup k soudu bez ohledu na svůj majetek podle čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 3 odst. 1 Listiny. Ve vyjádření k návrhu na zrušení usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 8. září 2008 č. j. 1 Co 169/2008-34, doručeném Ústavnímu soudu dne 14. ledna 2009, se kromě odkazu na argumentaci obsaženou v ústavní stížností napadeném rozhodnutí, jakož i kromě důvodů uvedených v již reprodukovaném vyjádření, upozorňuje na skutečnost, že osvobození od soudního poplatku v jiném řízení není rozhodné pro osvobození v předmětném řízení. Z hlediska ústavněprávního soud opakovaně vyslovuje nesouhlas s dotčením v základním právu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Podle § 44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb. může Ústavní soud se souhlasem účastníků (a vedlejších účastníků) od ústního jednání upustit, nelze-li od něj očekávat další objasnění věci. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud v předmětné věci dospěl k závěru, že od jednání nelze očekávat další objasnění věci, vyžádal od účastníků řízení souhlas s upuštěním od ústního jednání. K uvedené výzvě účastník řízení ve svých vyjádřeních k ústavním stížnostem, doručených Ústavnímu soudu dne 14. ledna 2009, souhlasil s upuštěním od ústního jednání, stěžovatel ale v podáních doručených Ústavnímu soudu dne 30. prosince 2008 sdělil, že na ústním jednání trvá. Pro uvedené Ústavní soud ve věci nařídil ústní jednání, a to na den 9. února 2009. V jeho průběhu stěžovatel navrhl provést důkaz listinami osvědčujícími skutečnost, že na nemovitosti v jeho vlastnictví je vedeno exekuční řízení, a to jak