IV.ÚS 286/20 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 286/20 ze dne 10. 3. 2020 N 51/99 SbNU 125 Nesprávné poučení o přípustnosti dovolání; výklad pojmu „vztahy ze spotřebitelských smluv“ podle § 238 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa (soudce zpravodaj) a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelky Juliany Salgado Nogueiry, zastoupené Mgr. Petrem Novákem, advokátem, sídlem Vídeňská 546/55, Brno, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. října 2019 č. j. 18 Co 265/2019-62 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 10. července 2019 č. j. 10 C 147/2019-42, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 6 jako účastníků řízení, takto: I. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 23. října 2019 č. j. 18 Co 265/2019-62 bylo porušeno základní právo stěžovatelky na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. II. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 23. října 2019 č. j. 18 Co 265/2019-62 se ruší. III. Ve zbývající části se ústavní stížnost odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") domáhá zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí, když tvrdí, že jimi byla porušena její základní práva zaručená v čl. 10 odst. 2, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Z ústavní stížnosti, z obsahu napadených rozhodnutí a z vyžádaného soudního spisu vedeného Obvodním soudem pro Prahu 6 (dále jen "obvodní soud") pod sp. zn. 10 C 147/2019 se podává, že stěžovatelka se jako žalobkyně před obecnými soudy domáhala úhrady částky 600 eur s příslušenstvím s tvrzením, že jde o nárok na paušalizovanou náhradu škody. Důvodem bylo zpoždění letu obchodní společnosti České aerolinie, a. s., (dále jen "žalovaná") č. AF037 dne 4. 5. 2017 z Prahy do Paříže, pročež v Paříži nestihla spoj do Sao Paula a do cílové destinace přiletěla až druhého dne v 6.20 hodin. Proto s odkazem na nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 261/2004, kterým se stanoví společná pravidla náhrad a pomoci cestujícím v letecké dopravě v případě odepření nástupu na palubu, zrušení nebo významného zpoždění letů a kterým se zrušuje nařízení (EHS) č. 295/91, (dále jen "nařízení č. 261/2004") požadovala částku 600 eur se specifikovaným příslušenstvím. Žalovaná ke své obraně tvrdila, že nárok stěžovatelky je s odkazem na § 2553 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "občanský zákoník") promlčen, když let byl uskutečněn dne 4. 5. 2017, ale výzvu k plnění podala stěžovatelka až dne 6. 10. 2018. Nadto ke zpoždění uvedeného letu došlo pro mimořádné okolnosti spočívající jednak v nepřízni počasí, jednak z důvodu nedostatečného počtu řídících letového provozu. 3. Obvodní soud po provedeném dokazování dospěl k závěru o nedůvodnosti žaloby a rozsudkem ze dne 10. 7. 2019 č. j. 10 C 147/2019-42 ji zamítl (výrok I) a procesně úspěšné žalované nepřiznal náhradu nákladů řízení (výrok II). Nařízení č. 261/2004, které upravuje nárok cestujících na paušalizovanou náhradu škody i v případě zpoždění letu, otázku promlčení neupravuje a ponechává její řešení na národním právu. Posuzovaný let byl uskutečněn již dne 4. 5. 2017, stěžovatelka u žalované nárok uplatnila výzvou k plnění ze dne 20. 9. 2018. Z § 2553 odst. 3 občanského zákoníku obvodní soud dovodil, že se tak stalo až po uplynutí šesti měsíců od vzniku škody. Je nepochybné, že nárok stěžovatelky je promlčen a žalovaná námitku promlčení uplatnila, proto obvodní soud žalobu zamítl. O náhradě nákladů řízení rozhodl podle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, (dále též jen "o. s. ř."), když se žalovaná náhrady nákladů řízení výslovně vzdala. 4. K odvolání stěžovatelky rozhodl Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 23. 10. 2019 č. j. 18 Co 265/2019-62 tak, že rozsudek obvodního soudu potvrdil (výrok I) a že stěžovatelka je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 600 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok II). Městský soud shledal, že pojem přepravní řád uvedený v § 2553 odst. 1 občanského zákoníku zásadně nevylučuje, aby jím byl podle § 2578 občanského zákoníku chápán i přímo aplikovatelný předpis Evropské unie, který pro leteckou přepravu zavádí mimo jiné i nárok na paušalizovanou náhradu škody podle čl. 7 nařízení č. 261/2004. K odvolacím námitkám stěžovatelky městský soud uvedl, že i samotné nařízení č. 261/2004 předpokládá jistou notifikaci cestujícího, neboť samo nepodmiňuje výplatu paušalizovaného odškodnění pouhým naplněním podmínek, které samo stanoví, nýbrž je naopak založeno na povinnosti dopravce informovat cestující v případě zpoždění letu o jejich nastalých právech, a to i formou odkazu na existující typizovaný formulář vydaný právě pro tyto účely. Tomuto odpovídá i dikce odstavce 20 preambule, ale i čl. 14 a čl. 5 odst. 1 písm. c) tohoto nařízení. Jestliže § 2553 občanského zákoníku výslovně podmiňuje nároky z přepravy jejich včasnou notifikací u dopravce (viz odstavec 3) a s jejich (včasným) neuplatněním v propadné lhůtě 6 měsíců spojuje nemožnost přiznání nároku za podmínky, že dopravce zároveň namítne pozdní uplatnění práva, je zřejmé, že návrhu nešlo vyhovět. Je zřejmé, že nařízení č. 261/2004 nerozlišuje, o jakého cestujícího jde (tedy zda je "spotřebitelem", či nikoli) a nárok na paušalizovanou náhradu škody přiznává všem cestujícím bez rozdílu (s výjimkou specifických skupin cestujících uvedených v čl. 3 odst. 1 větě první nařízení č. 261/2004). K tvrzení stěžovatelky, že v daném vztahu je spotřebitelem, nemohl městský soud přihlížet (§ 205a o. s. ř.), neboť v rozporu se zásadou koncentrace řízení nastalou před obvodním soudem (§ 118b odst. 1 o. s. ř.) je stěžovatelka uvedla až v průběhu odvolacího řízení, které se však řídí zásadou neúplné apelace. Městský soud v napadeném rozsudku stěžovatelku poučil, že proti předmětnému rozhodnutí není dovolání přípustné. II. Argumentace stěžovatelky 5. Stěžovatelka spatřuje nesprávnost rozhodnutí obecných soudů v tom, že bylo nesprávně interpretováno unijní právo (uvedené nařízení č. 261/2004) a upřednostněno právo vnitrostátní (kdy navíc rozhodnutí obecných soudů bylo založeno na zcela nesprávném výkladu pojmu přepravní řád podle § 2553 občanského zákoníku). Obecné soudy omezily možnost stěžovatelce k uplatnění jejích práv na pouhých 6 měsíců, což zcela nekoresponduje s účelem nařízení č. 261/2004 uvedeným v bodě 1 preambule, a obecné soudy tak nezajistily vysokou úroveň ochrany cestujících a nevzaly zřetel i na požadavky ochrany spotřebitele. Stěžovatelka tak byla krácena na svých právech, neboť lhůta k uplatnění práv z nařízení by musela být stanovena evropským právem, což nebyla, a tudíž došlo k nerovnému zacházení stěžovatelky vůči ostatním lidem v Evropské unii, kdy jí bylo upřeno a omezeno právo se efektivně domáhat svého nároku. 6. Stěžovatelka zdůrazňuje, že v souvislosti s uzavřenou smlouvou o přepravě s žalovanou vystupovala v pozici spotřebitele, kdy uvedené nařízení výslovně neupravuje lhůty jak pro notifikování leteckého přepravce o uplatnění práva cestujícího, tak ani k podání žaloby k soudu. III. Vyjádření účastníků, žalované a replika stěžovatelky 7. Soudce zpravodaj podle § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu vyzval účastníky řízení i žalovanou k vyjádření se k ústavní stížnosti. 8. Městský soud ve svém vyjádření zejména uvedl, že především sama stěžovatelka uvádí, že dovolání proti rozhodnutí městského soudu není přípustné z důvodu, že jde o řízení o bagatelní částku. Takovýto závěr řízení před obecnými soudy je výsledkem procesního postupu stěžovatelky, která v průběhu řízení (do jeho koncentrace nastalé před obvodním soudem) neuvedla skutková tvrzení, na jejichž základě by šlo dovodit, že se jedná o spotřebitelský vztah. Přesto však stěžovatelka před Ústavním soudem uvádí, že by mělo být porušeno její "právo spotřebitele". Její argumentace o údajné diskriminaci spočívající v možném (odchylném) přístupu národních států je dle názoru městského soudu taktéž lichá, což následně obsáhle odůvodňuje a zdůrazňuje, že na svých závěrech uvedených v napadeném rozsudku setrvává a odkazuje na ně. Městský soud se domnívá, že k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky napadeným rozhodnutím nedošlo, a navrhuje ústavní stížnost odmítnout. 9. Obvodní soud se k ústavní stížnosti nevyjádřil. 10. Žalovaná ve svém vyjádření jednak odkázala na dosavadní argumentaci v řízení před obecnými soudy. Za druhé podotkla, že stěžovatelka nevyužila všechny procesní prost