IV.ÚS 2861/14 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2861/14 ze dne 9. 2. 2017   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. N., zastoupeného Mgr. Pavlem Kolouškem, advokátem se sídlem Radniční 7a, České Budějovice, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. 20 T 38/2011-3006 ze dne 8. 2. 2012, usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. 10 To 58/2012 ze dne 11. 12. 2012 a usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 1317/2013 ze dne 29. 4. 2014, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhal se stěžovatel zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, jejichž postupem měla být dotčena jeho ústavně zaručená práva, vyplývající z čl. 1, čl. 8 odst. 1 a 2, čl. 36, čl. 37 odst. 3 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i z čl. 6 odst. 1 a 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 14 odst. 2 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech. Z připojeného spisového materiálu se podává, že Krajský soud v Českých Budějovicích (dále též "krajský soud") rozsudkem č. j. 20 T 38/2011-3006 ze dne 8. 2. 2012 shledal stěžovatele vinným jako spolupachatele dle § 23 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, v bodě A./1. přečinem podílnictví podle § 214 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku a v bodech A./2. - 3. zvlášť závažným zločinem loupeže podle § 173 odst. 1, 2 písm. c) trestního zákoníku. Stěžovatel se vytýkaného jednání, zkráceně řečeno, dopustil tak, že společně s obžalovaným M. J. v době přesně nezjištěné, nejméně však od 17. 2. 2010, kdy bylo v Rakousku odcizeno, užívali vozidlo VW Golf Variant s vědomím, že pochází z trestné činnosti, a to mimo jiné k provedení loupežného přepadení společnosti PPL CZ, s. r. o., v Českých Budějovicích dne 4. 3. 2010, po kterém ho odstavili a zapálili (A./1.). Kromě již zmíněného loupežného přepadení v Českých Budějovicích, v důsledku kterého byla poškozené společnosti způsobena škoda ve výši nejméně 1 820 725 Kč (A./2.), oba obžalovaní podle zjištění soudu spáchali též loupežné přepadení společnosti PPL CZ, s. r. o., v Praze dne 22. 3. 2010, při němž poškozené společnosti vznikla škoda ve výši nejméně 3 060 314 Kč (A./3.). Ve výroku rozsudku, označeném bodem B., soud prvního stupně uznal stěžovatele vinným přečinem krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b), odst. 3 trestního zákoníku a přečinem porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, 2 trestního zákoníku, u obou ve spolupachatelství podle § 23 trestního zákoníku (B./1.), dále přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku (B./2.) a přečinem nedovoleného ozbrojování podle § 279 odst. 3 písm. a), b) trestního zákoníku (B./3.). Ve stručnosti, stěžovatel naplnil skutkové podstaty uvedených trestných činů tím, že dne 21. 10. 2010 společně s dalšími neustanovenými pachateli vypáčili dveře a vnikli do obytného objektu v obci Slavče, část Dobrkovská Lhotka, kde odcizili řadu věcí náležejících rodině Trajerových v celkové hodnotě nejméně 325 512 Kč (ad B./1.). V případech zaznamenaných pod bodem B./2. a) - b) byl stěžovatel přistižen při řízení motocyklu, a to dne 24. 9. 2010 a poté dne 21. 10. 2010 (motocykl byl téhož dne odcizen v Dobrkovské Lhotce), kteroužto činnost vykonával, přestože nebyl držitelem jakéhokoli řidičského oprávnění a byl mu navíc vysloven zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu. Stěžovatel si konečně také bez povolení opatřil a na několika místech přechovával 538 ks nábojů různé ráže, samopal vz. 58 střelbyschopný v dávkách, samopal vz. 61, včetně tlumiče, střílející v režimu jednotlivých dávek a nefunkční samopal vz. AK47. Za trestnou činnost zahrnutou pod bodem A./1. - 3., za sbíhající se trestný čin výtržnictví podle § 202 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění účinném do 31. 12. 2009, jímž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích sp. zn. 5 T 119/2010 ze dne 13. 6. 2011, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích sp. zn. 3 To 823/2011 ze dne 21. 11. 2011, a sbíhající se přečin maření výkonu úředního rozhodnuti a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku, jímž byl pravomocně uznán vinným trestním příkazem Okresního soudu v Českých Budějovicích sp. zn. 31 T 43/2010 ze dne 28. 4. 2010, soud stěžovatele odsoudil k souhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 9 let, pro jehož výkon jej zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 73 odst. 1, 3 trestního zákoníku mu dále uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 24 měsíců, trest propadnutí věci (3 ks samopalů včetně součástí k nim a motocykl, ve výroku I. blíže specifikované). Ohledně dalších věcí stěžovatele, v rozsudku konkrétně uvedených, zejména nábojů a zásobníků k samopalům, bylo rozhodnuto o jejich zabrání. Pod bodem II. výroku o trestu byl stěžovateli za přečiny popsané v bodě B./1. až 3. rozsudku uložen společný úhrnný trest odnětí svobody v trvání 4 let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Současně mu byl uložen trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na 4 roky. Rozhodnutí soudu prvního stupně stěžovatel napadl odvoláním, které však Vrchní soud v Praze (dále též "vrchní soud") usnesením sp. zn. 10 To 58/2012 ze dne 11. 12. 2012 jako nedůvodné zamítl. Dovolání stěžovatele následně Nejvyšší soud usnesením sp. zn. 7 Tdo 1317/2013 ze dne 29. 4. 2014 podle § 265i odst. 1 písm. e) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, odmítl. Stěžovatel se tedy obrátil na Ústavní soud. V předloženém stížnostním návrhu uplatnil jednak námitky procesního charakteru a jednak brojil i proti vlastním skutkovým a právním závěrům obecných soudů. V souladu s jeho přesvědčením bylo celé trestní řízení provázeno postupy jsoucími v rozporu s obecnými právními předpisy i jeho ústavně zaručenými právy a svobodami, přičemž nápravu jednotlivých vad, na které v řízení průběžně upozorňoval, nesjednal odvolací ani dovolací soud. Za nejflagrantnější pochybení obecných soudů, neakceptovatelné na úrovni práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny, stěžovatel považoval vyslovení jeho viny ohledně loupežného přepadení v objektu PPL v Praze dne 22. 3. 2010 (skutek pod bodem A./3.), které bylo založeno na podkladě de facto jediného důkazu pachovou stopou a v rozporu s dalšími důkazy svědčícími v jeho prospěch. Soudy prvního a druhého stupně se nevypořádaly např. s provedenými rekognicemi zbraní (za účasti svědků Buly, Vtípila, Kordíka), které vyloučily totožnost zbraní použitých (zejména tlumič k samopalu vz. 61) při loupežném přepadení s těmi zajištěnými při domovních prohlídkách, nezohlednily ani svědeckou výpověď Petra Klímy, který poskytl stěžovateli alibi, jakož i záznam uskutečněného telekomunikačního provozu, který prokazoval přítomnost stěžovatele v Českých Budějovicích 2,5 hodiny před loupežným přepadením v Praze, nehledě na to, že zcela pominuly důkaz svědeckou výpovědí pana Cahyny. Dle mínění stěžovatele zejména Vrchní soud v Praze přistoupil k věci formalisticky, přičemž vysloveně rezignoval na svou přezkumnou funkci. Nejpodrobněji se k hodnocení důkazů kupodivu vyjádřil až Nejvyšší soud, jenž, mimo jiné, odkázal na rekognice týkající se pistole, kdy byl svědky ztotožněn typ pistole použitý při loupeži v Praze, a která měla být dle Nejvyššího soudu prokazatelně v držení stěžovatele. Proti uvedenému tvrzení se však stěžovatel důrazně ohradil, označujíce jej za nepravdivé s tím, že postrádá rovněž oporu ve spisovém materiálu. Obecným soudům stěžovatel dále vytkl, že zastíraly Ústavním soudem zapovězenou osamocenost důkazu pachovou stopou, jakožto důkazu nepřímého a toliko podpůrného, poukazem na další zjištění týkající se typologie postav pachatelů a zbraní, trestní minulosti stěžovatele a podobenství s jinou událostí - loupežného přepadení, které mělo být spácháno obžalovanými cca 2 týdny předtím (4. 3. 2010) v provozovně PPL v Českých Budějovicích. Zmiňované skutečnosti představovaly podle stěžovatele pouhé indicie, nikoliv důkazy, o něž by bylo možno opřít rozhodnutí o vině trestným činem. Samotný důkaz pachovou zkouškou nemohl pak obstát i z toho důvodu, že jeho vypovídací hodnota byla snížena v důsledku identifikace pachové stopy obou obžalovaných na místě, kde se nacházel prokazatelně pouze jeden pachatel. Výše řečené vedlo stěžovatele k závěru, že přinejmenším u skutku pod bodem A./3. obecné soudy porušily zásadu in dubio pro reo. Pochybení v procesu hodnocení důkazů nicméně spatřoval i u skutků popsaných pod