IV.ÚS 2862/21 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2862/21 ze dne 30. 11. 2021   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatelky V. L., zastoupené JUDr. Věrou Škvorovou, Ph.D., advokátkou, sídlem Francouzská 75/4, Praha 2 – Vinohrady, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 7. června 2021 č. j. 32 Co 166/2020, 32 Co 164/2020-1220 a rozsudku Okresního soudu Praha-západ ze dne 31. ledna 2020 č. j. 29 Nc 4/2018-934, a ústavní stížnosti stěžovatele G. S. L. C., zastoupeného JUDr. Annou van der Weerden, advokátkou, sídlem Korunní 1209/76, Praha 10 – Vinohrady, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 7. června 2021 č. j. 32 Co 166/2020, 32 Co 164/2020-1220, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu Praha-západ, jako účastníků řízení, a K. L. C. a nezletilých S. L. C. a M. L. C., jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnosti se odmítají. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatelé se samostatnými ústavními stížnostmi podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen „Ústava“) a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Ústavním soudu“), domáhají zrušení výše uvedených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi došlo k porušení jejich základních práv. Ústavní soud usnesením ze dne 9. 11. 2021 č. j. IV. ÚS 2862/21, I. ÚS 2876/21-11 jejich ústavní stížnosti spojil ke společnému řízení. 2. Z ústavních stížností a jejich příloh se podává, že Okresní soud Praha-západ (dále jen „okresní soud“) napadeným rozsudkem změnil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 15. 12. 2015 č. j. 41 P 10/2015-162 tak, že snížil vyživovací povinnost stěžovatele (jako otce) k nezletilým vedlejším účastníkům (I. a II. výrok), upravil styk stěžovatele s nimi (III. výrok), zamítl stěžovatelovy alternativní návrhy (IV. výrok) a stěžovatelčin (jako mateřské babičky) návrh na úpravu styku (V. výrok) a rozhodl o nákladech řízení (VI. až VIII. výrok, v návaznosti na VII. výrok usnesením ze dne 12. 3. 2020 č. j. 29 Nc 4/2018-957 určil výši znalečného, jako nákladu, který je první vedlejší účastnice povinna zaplatit České republice). Okresní soud odůvodnil snížení vyživovací povinnosti na základě zjištění, že stěžovatel přestal být zaměstnán u britského armádního letectva a stal se civilním pilotem, s čímž bylo spojeno nejen mírné snížení odměny za práci, ale také ztráta dalších výhod a požitků zahrnujících například nízké náklady na bydlení. Dále dospěl k závěru, že první vedlejší účastnice dlouhodobě brání stěžovateli ve styku s nezletilými vedlejšími účastníky, a proto je zapotřebí styk upravit soudním rozhodnutím. V souvislosti s návrhem stěžovatelky připomenul, že ta se bude moci s vnuky vídat při jejich styku se stěžovatelem. 3. K odvolání stěžovatelky a první vedlejší účastnice Krajský soud v Praze (dále jen „krajský soud“) napadeným rozsudkem změnil rozsudek okresního soudu tak, že stěžovateli stanovil výživné pro každého nezletilého vedlejšího účastníka v diferencovaných částkách za jednotlivá relevantní období, s rozdělením na běžné výživné a na část určenou ke spoření (I.1. výrok), upravil styk obou stěžovatelů s nezletilými vedlejšími účastníky v písemné formě a ve formě asistovaného styku (I.2. výrok), nepřiznal České republice náhradu nákladů řízení (II. výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (III. výrok). K úpravě vyživovací povinnosti stěžovatele zdůraznil, že o výživném bylo naposledy rozhodováno rozsudkem v prosinci roku 2015 s tím, že nároky nezletilých vedlejších účastníků, majících právo sdílet životní úroveň obou svých rodičů, vzrostly už tím, že postoupili do vyšších ročníků základní školy. Při stanovení výše výživného sice zohlednil krizi, která zasáhla letectví, v němž stěžovatel pracuje, jeho příjem však umožňoval vytvářet úspory, a to i pro krátké přechodné období jeho nezaměstnanosti. Stěžovatelův příjem, nově pracujícího na pozici civilního pilota, se snížil oproti jeho pozici v armádě jen nepatrně, byť již nemůže využívat ubytování na vojenské základně a sdílí domácnost se svou partnerkou. Vzhledem k odmítavému postoji nezletilých vedlejších účastníků ke stěžovateli a částečně také ke stěžovatelce, musí být jejich vztah podle krajského soudu nejprve obnoven, neboť nezletilí vedlejší účastníci jsou dlouhodobě traumatizováni rodiči, kteří nezvládají řešit svůj vzájemný konflikt. Proto krajský soud přistoupil k úpravě styku mezi stěžovatelem a stěžovatelkou na straně jedné a nezletilými vedlejšími účastníky na straně druhé ve formě, která je bude co nejméně zatěžovat a umožní jim opětovné navázání vzájemného vztahu. II. Argumentace stěžovatelů 4. Stěžovatelka odůvodňuje návrh na zrušení napadených rozhodnutí údajným zásahem do práva na spravedlivý proces (sc. na soudní ochranu) podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), do práva na rodinu, respektování rodinných vazeb podle čl. 32 odst. 1 Listiny a rovněž práva na soukromí podle čl. 7 odst. 1 Listiny. Rozhodnutí obecných soudů ve svém důsledku podle stěžovatelky znamenají rezignaci na ochranu jejího styku s vnoučaty. Upozorňuje, že pracovníci poradenského centra, majícího asistovat při styku, nebyli na komunikaci se stěžovatelkou řádně připraveni a nepředávali si potřebné informace. K tomu doplňuje, že do chvíle, než začala svým postojem podporovat stěžovatele, první vedlejší účastnice ji ve styku s vnuky nebránila. Nyní však vyžaduje, aby se stěžovatelka s vnuky vídala jen v její domácnosti. V průběhu řízení o ústavní stížnosti stěžovatelka informovala o „skutečně tristním vývoji ochrany jejích práv na kontakt s dětmi, jakož i práv dětí na rodinný život, v němž vztah s babičkou má svou nezastupitelnou roli“. Současně požádala Ústavní soud, aby si vyžádal od odborného pracoviště zprávu o spolupráci s účastníky soudního řízení. 5. Podle stěžovatele došlo napadeným rozsudkem krajského soudu k porušení jeho ústavně zaručeného práva na ochranu vlastnického práva podle čl. 11 odst. 1 Listiny, na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, na rovnost účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny, na rodinný život podle čl. 32 odst. 1 Listiny a čl. 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Krajský soud podle něj rozhodl v rozporu se skutkovým stavem, protože opomněl hodnotit nejen jeho příjmy, ale také jeho výdaje, vůbec nezohlednil stěžovatelovy daňové povinnosti nebo vývoj kurzu britské libry k české koruně [stěžovatel v této souvislosti odkazuje na nález Ústavního soudu nález ze dne 30. 7. 2013 sp. zn. II. ÚS 979/13 (N 139/70 SbNU 305)]. Rovněž nehodnotil dostatečně majetkové poměry první vedlejší účastnice, která vlastní v P. několik nemovitostí, a zda nezletilí vedlejší účastníci mohou vysoké výživné využít. Krajský soud na otázku výživného nekladl důraz, a proto byl stěžovatel k této záležitosti argumentačně aktivní jen přiměřeně. Krajský soud s tak zásadní změnou postoje k vyživovací povinnosti účastníky řízení neseznámil a jeho rozhodnutí je v tomto ohledu pro stěžovatele překvapivé. Určené výživné způsobuje, že stěžovatel nebude mít dostatek finančních prostředků na to, aby jezdil za nezletilými vedlejšími účastníky nebo aby je bral na dovolenou. Zvýšil-li krajský soud vyživovací povinnost stěžovatele zpětně, měl také určit její splatnost, a zvážit, že stěžovatel již na počátku celého řízení žádal, aby okresní soud při eventuálním stanovení výživného, při němž vznikne stěžovateli v důsledku takového rozhodnutí nedoplatek, zvážil možnost hradit dlužné výživné ve formě splátek. Rozsudek krajského soudu o kontaktu stěžovatele s nezletilými vedlejšími účastníky přes Skype budí dojem, že je rozumný, ale ve skutečnosti nemůže k obnově jejich vztahu výrazně přispět. V závěru ústavní stížnosti stěžovatel požádal, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost výroku I.1. rozsudku krajského soudu. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnosti byly podány včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejich projednání příslušný. Oba stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnosti jsou přípustné, neboť stěžovatelé před jejich podáním vyčerpali veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). 7. Napadá-li stěžovatelka I. až III. a V. výrok rozsudku okresního soudu, které napadeným rozsudkem změnil krajský soud, není Ústavní soud k rozhodování o ústavnosti těchto výroků příslušný (není povolán rušit, co již bylo změněno). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 8. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavn