IV.ÚS 2866/19 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2866/19 ze dne 16. 6. 2020   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Jaromíra Jirsy a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelky Ředitelství silnic a dálnic ČR, příspěvkové organizace, sídlem Na Pankráci 546/56, Praha 4 - Nusle, zastoupené JUDr. Jiřím Hartmannem, advokátem, sídlem Sokolovská 49/5, Praha 8 - Karlín, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 25. června 2019 č. j. 4 Cmo 163/2019-107 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. dubna 2019 č. j. 2 Nc 1003/2019-84, za účasti Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti GEOSAN GROUP a. s., sídlem U Nemocnice 430, Kolín III, zastoupené Mgr. Janem Tomaierem, advokátem, sídlem Jankovcova 1037/49, Praha 7 - Holešovice, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi bylo zasaženo do jejího práva vlastnit majetek podle čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a na spravedlivý (sc. řádný) proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny. 2. Napadeným usnesením Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") k návrhu vedlejší účastnice (jako žalobkyně) nařídil předběžné opatření, kterým uložil stěžovatelce (jako žalované) zdržet se uplatňování práva na poskytnutí peněžitého plnění na základě blíže označených bankovních záruk dle záručních listin vystavených Českou spořitelnou, a. s., dne 22. 2. 2018, a současně uložil České spořitelně, a. s., zdržet se poskytnutí jakéhokoliv peněžitého plnění stěžovatelce na základě těchto bankovních záruk (výrok I), vedlejší účastnici pak uložil ve lhůtě 30 dnů od doručení tohoto usnesení podat žalobu ve věci samé (výrok II) a zaplatit soudní poplatek v částce 1 000 Kč (výrok I). 3. Jak patrno z odůvodnění uvedeného usnesení, městský soud vyšel z toho, že vedlejší účastnice s dalšími subjekty uzavřela společenskou smlouvu (§ 2716 a násl. občanského zákoníku) za účelem podání společné nabídky do stěžovatelkou zadané veřejné zakázky na modernizaci blíže určené části dálnice D1 s tím, že společnost bude označována názvem "TGS JOINT VENTURE". Tato společnost (dále jen "zhotovitel") dne 12. 4. 2017 uzavřela se stěžovatelkou (jako objednatelkou) smlouvu o díle, dle jejíhož čl. 4.2 se zhotovitel zavázal zajistit plnění ze smlouvy ve formě bankovní záruky, což se stalo i dvěma výše zmíněnými bankovními zárukami. Každá ze stran pak měla tuto smlouvu za ukončenou na základě svého odstoupení (a považovala odstoupení druhé strany za neplatné). Ze smlouvy přitom vyplývá, že platby po odstoupení jsou v rámci vzájemného vypořádání sjednány odlišně, a to podle toho, která ze stran účinně odstoupí. Následně městský soud konstatoval, že bez řádně provedeného dokazování v řízení ve věci samé nelze předjímat závěry o (ne)platnosti odstoupení a tyto jsou rozhodné pro posouzení existence jednotlivých pohledávek smluvních stran v rámci vypořádání předčasně ukončené smlouvy, včetně provedených zápočtů či čerpání bankovních záruk. Na základě toho uzavřel, že jsou zde dány důvody zatímně upravit poměry účastníků podle § 75c odst. 1 o. s. ř., neboť v daném případě bez provedení dokazování nelze předběžně hodnotit, zda nároky účastnic jsou alespoň v rovině pravděpodobnosti, a nelze tak mít za osvědčené stěžovatelčino tvrzení, že je oprávněna sporné bankovní záruky čerpat. A i když je smlouva o poskytnutí bankovních záruk sjednána bez námitek či omezujících podmínek a bez prověření právního důvodu nároku bankou, mohlo by dojít ze strany stěžovatelky za této situace ke zneužití práva ve smyslu § 8 občanského zákoníku, kdy i samotná stěžovatelka se vyjádřila, že hodlá dané právo uplatnit, aniž by vyčkávala na konečné rozhodnutí soudu ve věci samé. To dle městského soudu potvrzuje naléhavost zatímní úpravy účastníků. 4. K odvolání stěžovatelky Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") ústavní stížností napadeným usnesením usnesení městského soudu potvrdil. V něm mimo jiné poukázal na to, že institutu předběžného opatření lze využít v těch případech, kdy hrozí vznik situace "s obtížně napravitelnými důsledky", že nelze opomenout možnost, že od smlouvy o díle platně odstoupil zhotovitel a v takovém případě by čerpání bankovních záruk bylo "neadekvátní", přičemž ve prospěch této eventuality hovoří znalecký posudek předložený vedlejší účastnicí, z něhož plyne, že při provádění stavby se vyskytly objektivně nepředvídatelné okolnosti. Vrchní soud také zmínil, že stěžovatelka čerpala již jednu bankovní záruku, kde zaručená částka činila 262 333 050 Kč, což i s ohledem na kritérium "přiměřenosti" svědčí pro nařízení předběžného opatření, a poukázal rovněž na to, že stěžovatelce v podstatě žádná újma nevznikne, naopak u zhotovitele může - eventuálně zcela nedůvodně - k újmě dojít, přičemž nelze vyloučit nevratné účinky. II. Stěžovatelčina argumentace 5. V ústavní stížnosti stěžovatelka tvrdí, že odstoupila od smlouvy o díle platně, z důvodu neplnění povinností zhotovitele, naopak zhotovitel nebyl oprávněn od této smlouvy odstoupit, a že i kdyby tak učinil platně a účinně, nemělo by to vliv na její práva z bankovní záruky. Namítá, že obecné soudy nevzaly v úvahu všechny rozhodné skutečnosti, jakož i "neakcesoritu" a abstraktnost bankovní záruky k zajišťovanému závazku, a že ji zbavily možnosti uplatnit svá práva. Podrobně pak popisuje okolnosti a důvody sjednání bankovní záruky a předestírá její podmínky, přičemž tvrdí, že byla oprávněna žádat plnění z ní v případě, že prohlásí, že jí v souvislosti s porušením povinnosti zhotovitele vznikl nárok na finanční plnění; tento model jí umožňuje, že se plnění nemusí domáhat soudní cestou, ale že se případného vrácení musí domáhat zhotovitel (§ 2034 a násl. občanského zákoníku). Ustanovení čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Dodatkový protokol") má dle stěžovatelky dopadat i na případy, kdy je majetek chráněn prostřednictvím zajišťovacího institutu, neboť poskytuje beneficientovi legitimní očekávání ohledně uspokojení jeho pohledávky. Odmítá, že by v řízení bylo prokázáno či osvědčeno, že by její právo z bankovní záruky zaniklo. A protože je časově omezeno, a to do 30. 6. 2020, s ohledem na složitost celé věci a délku soudního řízení je jisté, že do této doby nebude řízení skončeno, a tudíž se nebude moci svých práv domáhat ani v budoucnu. Má za to, že jejímu vlastnickému právu byla odepřena ochrana a že napadená soudní rozhodnutí zasahují do smluvní volnosti a zásady pacta sunt servanda. 6. Stěžovatelka následně vyvozuje, že ani neoprávněnost čerpání bankovní záruky z důvodu, že finanční plnění tvrzené oprávněnému nenáleží, nemůže vést k nařízení předběžného opatření, kterým by bylo zakázáno z bankovní záruky plnit, přičemž napadená rozhodnutí znemožňují reálné využití daného institutu, kdy dlužníkovi postačí pouze tvrdit, že s plněním z bankovní záruky nesouhlasí. Dané právní posouzení, jak stěžovatelka dále uvádí, má být v zásadním nesouladu s "obecným právem", přičemž poukazuje na závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2018 sp. zn. 29 Cdo 4747/2016 s tím, že tuto její argumentaci obecné soudy pominuly a nekriticky přijaly irelevantní tvrzení vedlejší účastnice, že ze smlouvy o díle jí (stěžovatelce) nevznikl žádný nárok. Znovu poukazuje na povahu bankovní záruky, kdy uspokojení zajištěného věřitele je v zásadě nezávislé na případném rozhodnutí v soudním sporu, a ochranu vedlejší účastnici lze poskytnout v případě, že by uplatnění práva z ní bylo nástrojem úmyslného poškozování. 7. V souvislosti s tvrzeným porušením základního práva na řádný proces stěžovatelka, poukazujíc na nález Ústavního soudu ze dne 8. 8. 2013 sp. zn. III. ÚS 52/13 (N 144/70 SbNU 347), namítá, že nebyly splněny podmínky pro nařízení předběžného opatření, neboť obecné soudy vyšly jen z tvrzení vedlejší účastnice, aniž by se řádně vypořádaly s jejími tvrzeními a argumenty. Tvrdí, že vedlejší účastnice neprokázala potřebu zatímní úpravy poměrů mezi nimi. Samotný městský soud totiž uvedl, že nelze posoudit, v důsledku jakého odstoupení smlouva o díle zanikla, ačkoliv tato otázka má zcela zásadní vliv nejen na posouzení vzájemného vypořádání obou účastnic, ale i na posouzení práv z bankovní záruky. Odmítá přitom závěr obecných soudů, že neosvědčí-li dostatečně v řízení o nařízení předběžného opatření žádná z účastnic svá tvrzení (kdy však ona jako žalovaná ani nemá možnost tyto uplatnit a prokazovat), vede to k úspěchu vedlejší účastnice. 8. Porušena měla být dle stěžovatelčina názoru i zásada rovnosti, neboť obecné soudy nevzaly v potaz zájmy obou účastnic, přičemž vedlejší účastni