IV.ÚS 2867/16 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2867/16 ze dne 7. 11. 2017 N 204/87 SbNU 341 Kritéria pro posouzení spravedlivosti řízení, v němž byla použita výpověď nepřítomného svědka   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - senátu složeného z předsedy senátu Vladimíra Sládečka a soudců Jana Musila (soudce zpravodaj) a Jaromíra Jirsy - ze dne 7. listopadu 2017 sp. zn. IV. ÚS 2867/16 ve věci ústavní stížnosti L. F., zastoupeného Mgr. Vojtěchem Veverkou, advokátem, se sídlem Hajnova 40, 272 01 Kladno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. května 2016 č. j. 7 Tdo 353/2016-106, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. srpna 2015 č. j. 9 To 200/2015-2117 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 11. prosince 2014 č. j. 44 T 17/2013-2001 ve znění usnesení téhož soudu ze dne 18. května 2015 č. j. 44 T 17/2013-2090, jimiž byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání zločinu legalizace výnosů z trestné činnosti, za účasti 1. Nejvyššího soudu, 2. Městského soudu v Praze a 3. Obvodního soudu pro Prahu 1 jako účastníků řízení a A) Nejvyššího státního zastupitelství, B) Městského státního zastupitelství v Praze a C) Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 jako vedlejších účastníků řízení. I. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 11. prosince 2014 č. j. 44 T 17/2013-2001 ve znění usnesení téhož soudu ze dne 18. května 2015 č. j. 44 T 17/2013-2090, rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 12. srpna 2015 č. j. 9 To 200/2015-2117 a usnesením Nejvyššího soudu ze dne 11. května 2016 č. j. 7 Tdo 353/2016-106 bylo porušeno základní právo stěžovatele na spravedlivý proces podle článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a základní právo vyjádřit se k prováděným důkazům podle článku 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod ve spojení s právem vyslýchat nebo dát vyslýchat svědky proti sobě podle článku 6 odst. 3 písm. d) evropské Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. II. Označená rozhodnutí se proto v rozsahu týkajícím se stěžovatele ruší. Odůvodnění I. Stěžovatelem namítané zásahy do základních práv 1. Ústavní soud obdržel návrh podle § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jímž se L. F. (dále jen "stěžovatel" nebo "obviněný") domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, neboť má za to, že jimi bylo zasaženo do jeho ústavně zaručených základních práv. Stěžovatel konkrétně namítá porušení práva na spravedlivý proces dle článku 6 evropské Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a porušení článku 4 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"). 2. Zásah do práva na spravedlivý proces stěžovatel spatřuje v postupu obecných soudů, které prý neposkytly ochranu jeho právu vyslýchat nebo dát vyslýchat svědky proti sobě, jež je každému obviněnému v trestní věci garantováno článkem 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy. 3. Stěžovatel byl (společně se spoluobviněnými D. P. a V. E.) v trestním řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále také jen "nalézací soud") pod sp. zn. 44 T 17/2013 uznán vinným pokračujícím zločinem legalizace výnosů z trestné činnosti dle § 216 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a) a c) tr. zákoníku, spáchaným ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku. Za to mu byl uložen trest odnětí svobody v délce trvání dva a půl roku s podmíněným odkladem jeho výkonu na zkušební dobu čtyř let. 4. Stěžovatel namítá, že stěžejním důkazem o jeho vině byla svědecká výpověď svědka V. R., jež byla učiněna jako neodkladný a neopakovatelný úkon podle § 158 odst. 9 ve spojení s § 158a tr. řádu již před zahájením trestního stíhání. Stěžovatel ani jeho obhájce proto neměli možnost se výslechu tohoto svědka účastnit a klást mu otázky. Protože svědek R. dne 18. října 2011, ještě v průběhu přípravného řízení, zemřel, nemohl tak stěžovatel učinit ani později v průběhu přípravného řízení nebo během hlavního líčení. Za této situace nalézací soud v hlavním líčení konaném dne 23. ledna 2014 přečetl protokol o výpovědi svědka R. dle § 211 odst. 2 písm. a) tr. řádu, proti čemuž obhájce stěžovatele brojil s poukazem na rozhodovací praxi Ústavního soudu i článek 6 Úmluvy. Nalézací soud se s touto námitkou obhájce stěžovatele údajně nijak nevypořádal a z výpovědi svědka R. v rámci dokazování vyšel a v jejím světle pak hodnotil i zbývající důkazy. 5. Stěžovatel prostřednictvím svého obhájce opakovaně uplatňoval námitku, že použití protokolu o výpovědi svědka R. představovalo porušení jeho práva vyslýchat nebo dát vyslýchat svědky proti sobě, garantovaného článkem 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy. Žádný z obecných soudů, které rozhodovaly v dané trestní věci, však tuto námitku neshledal jako důvodnou. 6. Samotný stěžovatel nepovažuje za protiústavní provedení výslechu svědka R. před zahájením trestního stíhání; tou je dle něj až situace, kdy výpověď svědka, jemuž stěžovatel nemohl (ani prostřednictvím svého obhájce) klást otázky, představuje jediný důkaz o jeho vině. Dle stěžovatele k porušení jeho práv došlo jednak tímto postupem nalézacího soudu a dále tím, že vyšší soudní instance zcela ignorovaly jeho ústavněprávní argumentaci a odůvodnění svých rozhodnutí vybudovaly čistě v rovině jednoduchého práva. II. Řízení předcházející podání ústavní stížnosti 7. Z obsahu ústavní stížnosti a z obsahu spisu vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 44 T 17/2013 Ústavní soud zjistil: 8. Dne 3. září 2010 byl Policií České republiky, Obvodním ředitelstvím policie Praha 1, Službou kriminální policie a vyšetřování, odborem obecné kriminality, 8. oddělením odboru obecné kriminality, (dále jen "policejní orgán") sepsán protokol o výslechu svědka V. R. (č. l. 146-149). Výslech svědka R. byl dle obsahu tohoto protokolu proveden jako neodkladný a neopakovatelný úkon s tím, že lze předpokládat, že prověřování bude pro rozsáhlost a složitost věci trvat delší dobu. Výslech svědka R. proběhl za přítomnosti soudkyně Obvodního soudu pro Prahu 1. 9. Dne 20. prosince 2010 policejní orgán vydal usnesení o zahájení trestního stíhání č. j. ORI 7261-90/TČ-2010-001178-1-EP (č. l. 10-29), jež bylo stěžovateli (obviněnému) a jeho obhájci doručeno ještě téhož dne. 10. Nalézací soud se dne 7. listopadu 2013 na základě telefonátu matky svědka R. dozvěděl, že dne 18. října 2011 tento svědek zemřel (úřední záznam na č. l. 1528). Tuto skutečnost nalézací soud ověřil nahlédnutím do centrální evidence obyvatel (č. l. 1529). 11. Dne 21. ledna 2014 se před nalézacím soudem konalo hlavní líčení v trestní věci obviněného a dalších spoluobviněných. V průběhu hlavního líčení obhájce obviněného vznesl námitku proti přečtení protokolu o výpovědi svědka s odkazem na článek 6 Úmluvy (č. l. 1589-1590). Tuto námitku, doplněnou poukazem na související judikaturu Ústavního soudu, obhájce obviněného opakovaně vznesl i při hlavním líčení dne 23. ledna 2014 (č. l. 1598-1599) a dne 8. prosince 2014 v rámci své závěrečné řeči. 12. Rozsudkem nalézacího soudu ze dne 11. prosince 2014 č. j. 44 T 17/2013-2001 ve znění usnesení téhož soudu ze dne 18. května 2015 č. j. 44 T 17/2013-2090 byl obviněný uznán vinným pokračujícím zločinem legalizace výnosů z trestné činnosti dle § 216 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a) a c) tr. zákoníku, spáchaným ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku; za to mu byl uložen shora uvedený trest. 13. Uvedeného trestného činu se měl obviněný (stručně řečeno) dopustit celkem šesti dílčími útoky popsanými pod bodem II č. 2, 4, 5, 6, 7 a 9 skutkové věty rozsudku nalézacího soudu. Jednotlivé útoky spočívaly v jednání obviněného, který na různých místech celkem čtyřikrát prodal (z toho dvakrát společně s další osobou), jednou předal a jednou zprostředkoval různým osobám vozidla, jež byla dříve odcizena a vybavena novými falešnými výrobními čísly a registračními značkami, případně čistopisem technického průkazu. Smyslem popsaného jednání obviněného a spoluobviněných přitom bylo zastřít původ odcizených vozidel, ačkoliv si byli vědomi toho, že tato pocházejí z trestné činnosti. 14. Z výpovědi svědka R. vyplynulo, že většinu odcizených vozidel nabízel obviněný spolu se spoluobviněným J. D. (jehož věc však nalézací soud vyloučil ze společného řízení) k prodeji právě svědkovi R. a svědkovi J. K., popřípadě, že svědek J. K. jednotlivá vozidla od obviněného přímo poptával. Kromě výpovědi svědka R. vycházel nalézací soud při posuzování viny obviněného i z dalších důkazů, především ze záznamů o uskutečněném telekomunikačním provozu mezi jednotlivými aktéry prodeje odcizených vozidel, dále z výpisu z účtu obviněného, na který byla svědkem J. K. zaslána částka 150 000 Kč, a konečně ze dvou faktur na prodej odcizených vozidel, vystavených obchodní společností HF Trading & Logistik, s. r. o., IČO 27130991, jejíž jednatelkou byla bývalá manželka obviněného paní H. F. 15. Výpověď svědka R. nalézací soud označil za "významný důkaz, do něhož zapadají důkazy ve věc