IV.ÚS 2868/21 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2868/21 ze dne 23. 11. 2021   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatelky J. B., zastoupené Mgr. Jaroslavem Homolkou, advokátem, sídlem Palackého 5001/1, Jihlava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. srpna 2021 č. j. 6 Tdo 746/2021-2472, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. března 2021 č. j. 6 To 8/2021-2395 a rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočce v Táboře ze dne 25. září 2020 č. j. 18 T 5/2019-2336, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jejího ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že napadeným rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře (dále jen "krajský soud") byla stěžovatelka uznána vinnou zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, kterého se zkráceně uvedeno dopustila tím, že jako jednatelka, společnice a účetní obchodní korporace X (od 25. 10. 2017 v konkurzu), vědoma si nepříznivého ekonomického stavu společnosti, mimo jiné z důvodu pohledávky za obchodní společností Y (v lednu 2015 postoupené na obchodní společnost Z), ve výši 43 835 188 Kč, přičemž k datu 31. 12. 2016 evidovala obchodní společnost X závazky po splatnosti do 30 dní v celkovém objemu 52 322 355 Kč, byla přinejmenším srozuměna nejpozději ke dni 31. 1. 2017 na základě účetních výkazů za rok 2016 s tím, že byly naplněny znaky úpadku společnosti ve formě platební neschopnosti podle § 3 odst. 1 zák. č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, a obchodní společnost X., tak nemůže své nově uzavírané závazky v souladu se sjednanými smluvními podmínkami, případně vůbec hradit, uvedené skutečnosti dodavatelům zamlčela a od různých podnikatelských subjektů se sídlem na území České republiky odebrala sama, případně prostřednictvím společníka M. N., různé zemědělské komodity a agrochemii, přičemž vystavené faktury a platby z uzavřených smluv v době jejich splatnosti nezaplatila. Konkrétní zemědělské komodity a agrochemie, které objednala a odebrala v době od 1. 2. 2017 do 31. 5. 2017, jsou ve skutkové větě rozsudku podrobně specifikovány. 3. Za popsané jednání byla stěžovatelka podle § 209 odst. 5 trestního zákoníku odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byla podle § 56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku zařazena do věznice s ostrahou. Podle § 73 odst. 1 trestního zákoníku jí byl současně uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu, člena statutárního orgánu či prokuristy a osoby zmocněné k obchodnímu vedení obchodních korporací a družstev na dobu pěti let. O nárocích poškozených na náhradu škody bylo rozhodnuto podle § 228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, a podle § 229 odst. 2 trestního řádu. Týmž rozsudkem byla stěžovatelka podle § 226 písm. b) trestního řádu zproštěna obžaloby v té části, v níž byly spatřovány dílčí útoky zvlášť závažného zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) trestního zákoníku, a o nárocích poškozených na náhradu škody, které se k nim vztahovaly, bylo rozhodnuto podle § 229 odst. 3 trestního řádu. 4. Odvolání proti rozsudku krajského soudu Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") napadeným usnesením zamítl podle § 256 trestního řádu jako nedůvodné. 5. Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud napadeným usnesením podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné. V odůvodnění uvedl, že ve věci neshledal žádný extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, že soudy nižších stupňů se vypořádaly se všemi důkazy a své úvahy řádným a logickým způsobem zdůvodnily. Ke stěžovatelkou tvrzenému porušení pravidla in dubio pro reo podotkl, že dospěly-li soudy po vyhodnocení důkazní situace k závěru, že jedna ze skupin důkazů je pravdivá a její věrohodnost není ničím zpochybněna, přičemž úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrnuly do odůvodnění svých rozhodnutí, nebyly splněny podmínky pro uplatnění pravidla in dubio pro reo, neboť soudy žádné takové pochybnosti neměly. Nejvyšší soud se neztotožnil ani s námitkou stěžovatelky, že vrchní soud překročil své kompetence při hodnocení důkazu výpovědí svědka L. S.. Zdůraznil, že z usnesení vrchního soudu vyplývá, že se ztotožnil s hodnocením důkazů, které provedl krajský soud, a sám pouze úvahy krajského soudu prohloubil a rozšířil. Ohledně žádné pro posouzení věci významné skutečnosti nehodnotil rozhodující důkazy jinak než krajský soud a respektoval tak § 263 odst. 7 trestního řádu, podle něhož je odvolací soud vázán hodnocením důkazů soudem prvního stupně s výjimkou těch důkazů, které sám ve veřejném zasedání znovu provedl. Nejvyšší soud poukázal také na to, že vrchní soud nezasahoval do výroku o vině, a proto tzv. skutkové zjištění výroku o vině rozsudku krajského soudu nedoznalo žádné změny, a při odůvodnění svého rozhodnutí se opíral o důkazy, které v hlavním líčení provedl krajský soud. Za takové situace nemohlo být podle názoru Nejvyššího soudu tímto postupem vrchního soudu zasaženo do obhajovacích práv stěžovatelky a nedošlo tak ani k porušení jejího práva na spravedlivý proces. Nejvyšší soud dodal, že vyjádřil-li vrchní soud své pochybnosti o správnosti skutkových zjištění, učinil tak pouze ve vztahu k závěrům krajského soudu, které vedly ke zproštění stěžovatelky podle § 226 písm. b) trestního řádu, kdy jenom díky tomu, že nebylo v její neprospěch podáno odvolání příslušného státního zástupce, nemohl být napadený rozsudek změněn v její neprospěch. 6. K tvrzení stěžovatelky, že jsou jí kladeny za vinu i závazky uzavírané před 1. 2. 2017, kdy o nepříznivé ekonomické situaci obchodní společnosti X, ještě nevěděla, Nejvyšší soud zdůraznil, že je nezpochybnitelné, že všechny faktury, které se staly součástí skutkového zjištění, na základě kterého byla stěžovatelka uznána vinnou trestným činem podvodu, byly vyhotoveny až po 1. 2. 2017. Vědomost stěžovatelky o nepříznivém ekonomickém stavu společnosti však nebyla podle Nejvyššího soudu, ve shodě s názorem vrchního soudu, vázána výhradně k datu 31. 1. 2017 a účetní uzávěrce za rok 2016, a to zejména s ohledem na neuhrazenou pohledávku za obchodní společností Y, která byla v lednu 2015 postoupena obchodní společnosti Z. Stěžovatelka se prokazatelně účastnila opakovaných neúspěšných jednání se svědkem L. Š. za účelem úhrady pohledávky za obchodní společností Y, dále jednání s dodavateli vedoucích k objednávání a odebírání zemědělských komodit, služeb a agrochemie v předchozím období od února 2016, přičemž se všemi rozhodujícími skutečnostmi byla již v průběhu roku 2016 detailně obeznámena, a to i s ohledem na činnost účetní, přičemž měla k dispozici i všechny potřebné účetní doklady. Na základě zjištěného skutkového stavu nebylo podle Nejvyššího soudu pochyb o tom, že stěžovatelka nepříznivou ekonomickou situaci obchodní společnosti X zamlčela a poškozené dodavatele a jejich zástupce současně uváděla v omyl, když jim tvrdila, že dodávky budou ve sjednaných termínech splatnosti zaplaceny. Poukazovala-li stěžovatelka na výpověď svědka L. S. s tím, že tento svědek uvedl, že smlouvy s obchodní společností W byly uzavřeny na podzim roku 2016, tudíž že jí nelze klást za vinu jednání i závazky uzavírané před 1. 2. 2017, neboť v té době o nepříznivé ekonomické situaci společnosti X ještě nevěděla, k tomu Nejvyšší soud poznamenal, že jmenovaný svědek mimo jiné vypověděl, že na podzim roku 2016 bylo ústně se stěžovatelkou domlouváno dodání zemědělských komodit a platba za ně pro rok 2017. Obhajobu stěžovatelky považoval Nejvyšší soud za účelovou a důkazně vyvrácenou. 7. K námitkám stěžovatelky týkajícím se ne/naplnění subjektivní stránky souzeného trestného činu Nejvyšší soud konstatoval, že ač stěžovatelka podvodný úmysl popírá, ze spáchání předmětného jednání a zavinění k němu se vztahujícímu byla provedenými důkazy spolehlivě us