IV.ÚS 287/12 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 287/12 ze dne 24. 4. 2012   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce zpravodaje Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti O. J., zastoupeného JUDr. Klárou Slámovou, advokátkou, AK se sídlem v Praze 4, Urbánkova 3360/47, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2011 č. j. 6 Tdo 1237/2011-54, rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 20. 5. 2011 sp. zn. 7 To 91/2011 a rozsudku Okresního soudu v Chebu ze dne 26. 11. 2010 č. j. 21 T 40/2009-2479 takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Návrhem podaným k poštovní přepravě dne 25. 1. 2012 se O. J. (dále jen "obviněný" případně "stěžovatel") domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů vydaná v trestní věci Okresního soudu v Chebu (dále jen "nalézací soud") sp. zn. 21 T 40/2009 a věc vrátil nalézacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí. II. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti. Dne 26. 11. 2010 nalézací soud obviněného uznal vinným trestným činem zpronevěry podle § 248 odst. 1, 2 trestního zákona, ve znění účinném do 31. 12. 2009 (dále též jen "tr. zák."), pokračujícím trestným činem zpronevěry podle § 248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák. a trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák. a odsoudil k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon jej zařadil do věznice s ostrahou. Podle § 49 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu podnikání, ve výkonu zaměstnání a ve vykonávání jiných prací a činností, kde předmětem podnikání je maloobchod motorovými vozidly a jejich příslušenstvím nebo zprostředkování obchodu a služeb motorovými vozidly a jejich příslušenstvím na dobu pěti let. V adhezním řízení byli poškození ve výroku specifikovaní odkázání se svými uplatněnými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Dne 20. 5. 2011 Krajský soud v Plzni (dále jen "odvolací soud") k odvolání obviněného rozsudek nalézacího soudu ze dne 26. 11. 2010 zrušil ve výroku o vině pod body B) a C) napadeného rozsudku, ve výroku o trestu a výroku o náhradě škody s výjimkou té části výroku o náhradě škody, který se týká poškozených GE Money, a. s., Praha a P. Š., a znovu rozhodl tak, že obviněného uznal vinným pokračujícím trestným činem zpronevěry podle § 248 odst. 1, odst. 3 písm. c) trestního zákona a odsoudil za tento trestný čin, trestný čin zpronevěry podle § 248 odst. 1, 2 tr. zák. uvedený pod bodem A) napadeného rozsudku a trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1,2 trestního zákona uvedený pod bodem D) napadeného rozsudku, ohledně nichž zůstal výrok o vině nedotčen, k úhrnnému trestu odnětí svobody na čtyři roky, pro jehož výkon jej zařadil do věznice s ostrahou. Podle § 49 odst. 1 trestního zákona byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu funkce jednatele obchodní společnosti, jejímž předmětem podnikání je maloobchod s motorovými vozidly a jejich příslušenstvím nebo zprostředkování obchodu a služeb s motorovými vozidly a jejich příslušenstvím na dobu pěti roků. V adhezním řízení byli poškození ve výroku specifikovaní odkázání se svými nároky na řízení ve věcech občanskoprávních. Dále byl obviněný zproštěn obžaloby pro skutek, kterým měl spáchat 10 dílčích útoků pokračujícího trestného činu zpronevěry podle § 248 odst. 1, odst. 3 písm. c) trestního zákona; poškozený Essox, a. s., České Budějovice byl odkázán se svým nárokem na řízení ve věcech občanskoprávních. Dne 27. 10. 2011 Nejvyšší soud dovolání obviněného proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 20. 5. 2011 odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu, tj. jako podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. řádu. III. V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdil, že napadenými rozhodnutími byla porušena základní práva a svobody, zejména právo na soudní ochranu zaručené v čl. 36 odst. 1, čl. 2 odst. 2 a čl. 4 odst. 2 až 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na spravedlivý proces dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a právo na osobní svobodu zaručené v čl. 8 odst. 2 Listiny. V části I. a II. ústavní stížnosti stěžovatel rekapituloval průběh a výsledky řízení před obecnými soudy. V části III. stěžovatel polemizoval s výrokem uvedeným pod bodem A) rozsudku nalézacího soudu (který zůstal nezměněn odvolacím soudem). V části IV. stěžovatel odvolacímu soudu - ve vztahu ke skutku kvalifikovanému odvolacím soudem jako pokračující trestný čin zpronevěry podle § 248 odst. 1, odst. 3 písm. c) trestního zákona - opakoval své námitky uplatněné již v řízení před obecnými soudy a tvrdil, že odvolací soud tyto námitky nevzal v úvahu; obžalobě vytkl zejména absenci subjektivní stránky a nedostatky v popise skutků. Vyslovil názor, že řízení, z něhož vzešlo napadené rozhodnutí, ve svém celku porušilo právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy a nerespektovalo zásahu in dubio pro reo; v konečném důsledku byl porušen i čl. 8 odst. 1 Listiny. V části V. stěžovatel k výroku, jímž byl uznán vinným ze spáchání trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zákona, odkázal na námitky v ústavní stížnosti již uvedené. Celá ústavní stížnost je - s výjimkou posledního odstavce - co do obsahu svého odůvodnění doslovným přepisem textu stěžovatelova dovolání; pouze výraz "dovolatel" nahrazen je výrazem "stěžovatel". Nalézací soud ve vyjádření k ústavní stížnosti mj. uvedl, že argumenty v ní obsažené, týkající se zejména absence subjektivní stránky a nedostatků v popise skutků v obžalobě, byly obhajobou uplatňovány od počátku řízení a soud se jimi podrobně zabýval v odůvodnění svého rozsudku, byť obhajoba tvrdila opak. Stěžovatel repliku k vyjádření nalézacího soudu nepodal. IV. Ústavní soud shledal ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou z následujících důvodů. Ústavní soud úvodem připomíná, že z vymezení obsahu ústavní stížnosti v ustanovení § 34 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") nutno dovodit, že z hlediska naplnění jejich náležitostí nepostačuje pouhé formální uvedení některého z ustanovení zaručujících základní právo či svobodu odkazem na toto ustanovení (jak to v stěžovatel učinil na str. 2 a 18 ústavní stížnosti), ale tento důvod musí být také skutečně v podané ústavní stížnosti tvrzen a odůvodněn konkrétními skutečnostmi, které jsou stěžovatelem spatřovány jako porušující základní právo či svobodu (což ústavní stížnost postrádá). Není povinností Ústavního soudu, aby absenci tvrzení stěžovatele, v čem spočíval ten či onen zásah do základního práva či svobody, nahrazoval svým vlastním pátráním; stěžovatel sám musí proto v ústavní stížnosti vysvětlit, jak k tvrzenému porušení mělo dojít ve vazbě na jednotlivá ustanovení, jejichž porušení namítal. Uvedenému požadavku podaná ústavní stížnost nedostála, avšak vytýkat její takto naznačené vady s požadavkem jejich odstranění pod případnou pohrůžkou odmítavého rozhodnutí dle ustanovení § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu za daných okolností nepovažoval Ústavní soud za potřebné. K tvrzení o porušení čl. 2 odst. 2 a čl. 4 odst. 2 až 4 Listiny Ústavní soud uvádí, že citovaná ustanovení obsahují principy, resp. zásady, a nezakládají samostatná subjektivní veřejná základní práva či svobody; nelze se jich proto domáhat samostatně [nález ze dne 29. 5. 2003 sp. zn. IV.ÚS 285/02, N 73/30 SbNU 193 (195-6)], obdobně jako např. zásad ("principles") obsažených v Listině základních práv Evropské unie, jichž se podle jejího článku 52 odst. 5 lze před soudem dovolávat pouze pro účely výkladu a kontroly zákonnosti prováděcích aktů Evropské unie. K posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti takto zbylo pouze obecné tvrzení o porušení práva na spravedlivý proces zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, a čl. 8 odst. 2 Listiny. K tvrzení o porušení základního práva dle článku 8 odst. 2 Listiny (Nikdo nesmí být stíhán nebo zbaven svobody jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon. ...), jemuž koresponduje článek 5 odst. 1 písm. a) Úmluvy (Každý má právo na svobodu a osobní bezpečnost. Nikdo nesmí být zbaven svobody kromě následujících případů, pokud se tak stane v souladu s řízením stanoveným zákonem: a) zákonné uvěznění po odsouzení příslušným soudem;...), Ústavní soud uvádí, že pokud jde o posouzení zákonnosti zbavení osobní svobody resp. uvěznění podle citovaných článků Listiny a Úmluvy, přichází v úvahu jen posouzení z hlediska procesního, tj. zda byl trest uložen příslušným soudem a v řízení, které lze označit za spravedlivé ve smyslu článku 36 a násl. Listiny, resp. článku 6 Úmluvy. Z hlediska hmotného práva, tj. zda uložený trest je stanovený zákonem a pohybuje se v rámci zákonem stanovené trestní sazby (což ale není obsahem