IV.ÚS 287/21 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 287/21 ze dne 15. 2. 2022 N 20/110 SbNU 201 K výkladu tzv. funkční souvislosti při církevních restitucích (Spor o Květnou zahradu)   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Josefa Fialy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaj) a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatelky - evidované právnické osoby Arcibiskupství olomoucké, sídlem Wurmova 562/9, Olomouc, zastoupené JUDr. Jakubem Křížem, Ph.D., advokátem, sídlem Na Podkovce 281/10, Praha 4 - Podolí, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. listopadu 2020 č. j. 28 Cdo 1484/2020-917, rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 27. listopadu 2019 č. j. 59 Co 133/2019-856 a rozsudku Okresního soudu v Kroměříži ze dne 7. března 2019 č. j. 7 C 157/2017-762, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně a Okresního soudu v Kroměříži jako účastníků řízení a příspěvkové organizace Národní památkový ústav, sídlem Valdštejnské náměstí 162/3, Praha 1 - Malá Strana, zastoupené JUDr. Petrem Wünschem, advokátem, sídlem Italská 753/27, Praha 2 - Vinohrady, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se zamítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi byla porušena její práva zaručená čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a že porušen byl i postulát obsažený v čl. 1 a čl. 95 odst. 1 Ústavy. 2. Z ústavní stížnosti a vyžádaného soudního spisu Okresního soudu v Kroměříži (dále jen "okresní soud"), vedeného pod sp. zn. 7 C 157/2017, se podává, že tento soud napadeným rozsudkem zamítl žalobu, kterou se stěžovatelka domáhala nahrazení souhlasu vedlejší účastnice (jako žalované) s uzavřením dohody o vydání jiné věci podle § 10 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), (dále jen "ZMV"), a to komplexu Květné zahrady v Kroměříži, sestávajícího z blíže specifikovaných nemovitých věcí, a stěžovatelce uložil nahradit vedlejší účastnici náklady řízení ve výši 110 137,50 Kč. Okresní soud dospěl k závěru, že nebyla splněna ani jedna z podmínek uvedených v § 7 odst. 1 ZMV, a navíc jejímu vydání brání překážka uvedená v § 8 odst. 1 písm. a) ZMV. 3. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek okresního soudu ve výroku o věci samé, ve výroku o nákladech řízení ho změnil tak, že se vedlejší účastnici právo na jejich náhradu nepřiznává, a dále rozhodl, že se jí nepřiznává ani právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Ztotožnil se plně s názorem okresního soudu, že sporné pozemky nejsou ve funkční souvislosti s pozemky, které byly stěžovatelce vydány, a ani nesloužily jako obydlí duchovních, neboť jím se obecně rozumí budova nebo byt, a uplatnila-li stěžovatelka v písemné výzvě jako restituční důvod, že tyto sloužily administrativním účelům, nebylo to prokázáno žádnými důkazy a ani žádné takové důkazy stěžovatelka nenavrhovala. Nadto některé sporné pozemky, jak bylo prokázáno v řízení před okresním soudem, byly zastavěny, přičemž s dalšími spornými pozemky tvoří jeden nedělitelný funkční celek Květné zahrady. 4. Proti tomuto rozsudku brojila stěžovatelka dovoláním, které Nejvyšší soud napadeným usnesením podle § 243c zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění od 30. 9. 2017, (dále jen "o. s. ř.") odmítl s tím, že není podle § 237 o. s. ř. přípustné, a rozhodl, že stěžovatelka je povinna zaplatit vedlejší účastnici náklady dovolacího řízení ve výši 3 388 Kč. II. Stěžovatelčina argumentace 5. V ústavní stížnosti stěžovatelka předestírá skutkové okolnosti tohoto případu, přibližuje obsah napadených rozhodnutí, jakož i historii Květné zahrady. Následně vytýká obecným soudům, že nedostatečně zohlednily specifika a funkci Květné zahrady, a proto dospěly k nesprávnému závěru o nenaplnění podmínky tzv. funkční souvislosti podle § 7 odst. 1 písm. a) ZMV, přičemž má za to, že dané posouzení vybočuje z ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Obecné soudy podle stěžovatelky rovněž řádně neposoudily tvrzení o naplnění podmínky tzv. účelového určení Květné zahrady ve smyslu § 7 odst. 1 písm. b) ZMV. 6. Nejvyššímu soudu stěžovatelka vytýká, že odmítl dovolání jako nepřípustné s tím, že již v rozhodovací praxi dovolacího soudu bylo vyřešeno, že podmínka podle § 7 odst. 1 písm. b) ZMV může být naplněna u budov, nikoliv nezastavěných pozemků, ačkoliv rozsudek, na který tento soud odkázal, řeší jinou otázku. 7. Okresní soud podle stěžovatelky pochybil tzv. argumentací v kruhu, když nikoliv řádné odůvodnění, jde-li o (ne)splnění podmínek § 7 odst. 1 ZMV, nahradil odkazem na překážku zastavěnosti podle § 8 odst. 1 písm. a) ZMV, kterou se však plnohodnotně nezabýval s argumentem, že to není třeba, neboť nejsou naplněny znaky podle § 7 odst. 1 ZMV. Opomněl se také zabývat naplněním podmínky podle § 12 odst. 1 ZMV a závěr o existenci překážky zastavěnosti byl učiněn v rozporu s ustálenou judikaturou. 8. Nesprávné hmotněprávní posouzení přitom podle stěžovatelky bylo zapříčiněno opomenutím důkazů i tvrzení, jakož i "předčasným" odmítnutím důkazů, aniž by pro to byla splněna podmínka v podobě koncentrace řízení. 9. V další části (označené jako metaprávní hledisko) stěžovatelka poukazuje na historii Arcibiskupského zámku, přičemž uvádí, že tvořil s Podzámeckou zahradou a s Květnou zahradou jeden komplex, jakož i na jeho politický, hospodářský a kulturní význam, přičemž odmítá konstatování okresního soudu, že při pozemkové reformě v roce 1924 byly tento zámek s Podzámeckou zahradou a Květná zahrada prohlášeny za samostatné celky, a doplňuje, že tehdejší právní úprava chápala hospodářskou samostatnost v úzce ekonomicky pojatém hospodaření. Jednota těchto celků nebyla podle stěžovatelky zpochybněna ani úředníky totalitního režimu, kteří rozhodovali o odnětí tohoto majetku. Uvedené objekty po celou dobu státní držby tvořily jednu hospodářskou a funkční jednotku, přičemž Květná zahrada sloužila jako reprezentační příslušenství zámku i po roce 1989. Stěžovatelka zmiňuje změny, kterými Květná zahrada prošla, její špatný stav, financování její obnovy včetně nutnosti uzavřít k tíži Podzámecké zahrady smlouvu o zřízení služebnosti na dobu pěti let, aby byly dodrženy dotační podmínky, a odmítá, že by se chtěla na účet státu obohatit o prostředky věnované na tuto rekonstrukci se zdůvodněním, že by jí tyto prostředky byly poskytnuty, i kdyby byla vlastnicí Květné zahrady. 10. V další části pak stěžovatelka rozvádí své námitky, jež byly shrnuty v předcházející části ústavní stížnosti. Nejvyššímu soudu vytýká, že jím uváděný rozsudek ze dne 27. 11. 2018 sp. zn. 28 Cdo 2143/2018 neřeší otázku, zda lze k některému z účelů stanovených v § 7 odst. 1 písm. b) ZMV využívat i nezastavěný pozemek. I když se podle stěžovatelky může zdát, že k těmto účelům budou využívány především budovy, takový závěr neobstojí. Za příklad uvádí různé kříže u cesty, sochy světců, křížové cesty apod., které jsou součástí pozemku a sloužily k duchovním účelům, a tudíž k duchovním účelům může sloužit i pozemek, jehož jsou součástí. Obdobně dochází k vydání hřbitovů jako pozemků sloužících k duchovním účelům nebo zahrad u lázeňského domu. Spornou otázkou se podle stěžovatelky Nejvyšší soud ani obecně nezabýval, čímž porušil její právo na přístup k soudu. 11. Stěžovatelka také vyjádřila nesouhlas s tím, jak obecné soudy posoudily otázku funkční souvislosti ve smyslu § 7 odst. 1 písm. a) ZMV, a upozornila, že k chybné intepretaci a svévolné aplikaci normy jednoduchého (sc. podústavního) práva z důvodu absence smysluplného odůvodnění došlo v řízení, které sleduje ústavně chráněný restituční účel. V této souvislosti poukázala na řadu judikátů Ústavního soudu k výkladu pojmu "funkční souvislost", přičemž má za to, že v jimi stanovených limitech se obecné soudy pohybovaly jen rétoricky a že prokázaný skutkový stav těmto podmínkám odpovídá, a k tomu dodala, že by to bylo ještě jasnější, nebýt opomenutých důkazů a tvrzení či důkazů chybně odmítnutých z důvodu koncentrace řízení. Podle stěžovatelky se Nejvyšší soud vyhnul meritornímu posouzení za použití "úskoku", kdy dovolací důvod spočívající v nesprávném právním posouzení prezentoval jako zástěrku pro rozporování zjištěného skutkového stavu. Za extrémně vadný pak stěžovatelka považuje závěr o absenci jakékoliv hospodářské závislosti, a t