IV.ÚS 2870/22 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2870/22 ze dne 26. 4. 2023   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti URTENA, SE, sídlem Biskoupky 33, zastoupené JUDr. Milanem Zábržem, advokátem, sídlem Veveří 486/57, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. září 2022 č. j. 21 Cdo 1393/2022-232 a usnesení Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 27. ledna 2022 č. j. 58 Co 210/2021-180, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti Svekoma, s. r. o., sídlem Družstevní I 195, Slavičín, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených usnesení s tvrzením, že jimi bylo porušeno její právo na spravedlivý proces (sc. soudní ochranu) podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny, dále čl. 37 odst. 1 Listiny, čl. 90 Ústavy a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Současně navrhla odložit vykonatelnost napadených usnesení podle § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že právní předchůdkyně stěžovatelky JUDr. Kateřina Tomková (dále jen "zástavní věřitelka") se domáhala nařízení soudního prodeje zástavy technologického vybavení a zařízení minipivovaru podle § 354 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (dále jen ,,z. ř. s."), kterému Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") v pořadí druhým usnesením ze dne 7. 2. 2018 č. j. 23 C 385/2015-130, ve znění opravného usnesení ze dne 6. 4. 2018 č. j. 23 C 385/2015-168, vyhověl a nařídil prodej soudní zástavy k uspokojení pohledávky zástavní věřitelky ve výši 2 400 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení. 3. K odvolání vedlejší účastnice Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") usnesením ze dne 19. 9. 2018 č. j. 72 Co 221/2018-253 potvrdil usnesení obvodního soudu a v odůvodnění připomněl, že řízení o soudním prodeji zástavy je rozděleno na dvě fáze, přičemž v první fázi soud pouze osvědčuje náležitosti uvedené v § 358 odst. 1 z. ř. s., tj. zda zástavní věřitel doložil zajištěnou pohledávku, zástavní právo a kdo je zástavním dlužníkem, a dokazování ke sporným tvrzením účastníků neprovádí (k tomu odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2016 sp. zn. 21 Cdo 2155/2016). Obvodnímu soudu vytkl, že nepostupoval správně, když dokazování sporných skutečností připustil, neboť k němu může dojít až v průběhu řízení o výkon rozhodnutí prodejem zástavy, a to zejména prostřednictvím návrhu na zastavení výkonu rozhodnutí nebo exekuce (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2004 sp. zn. 21 Cdo 1467/2004 a ze dne 14. 7. 2010 sp. zn. 21 Cdo 1520/2009). 4. Exekuce prodejem soudní zástavy byla zahájena pověřením soudního exekutora vydaným na návrh původní oprávněné usnesením Okresního soudu ve Zlíně (dále jen "okresní soud") ze dne 13. 12. 2018 č. j. 25 EXE 2506/2018-20, ve znění opravného usnesení ze dne 18. 12. 2018 č. j. 25 EXE 2506/2018-23, v průběhu které soudní exekutor připustil, aby do řízení vstoupila na místo původní oprávněné stěžovatelka. Usnesením ze dne 30. 7. 2021 č. j. 25 EXE 2506/2018-135 okresní soud zamítl návrh vedlejší účastnice na zastavení exekuce. Na základě jejího odvolání Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením změnil usnesení okresního soudu a nařízenou exekuci zastavil a rozhodl, že stěžovatelka je povinna zaplatit soudnímu exekutorovi na nákladech exekuce částku 6 655 Kč a vedlejší účastnici náhradu nákladů řízení o soudním prodeji zástavy ve všech jeho fázích a v obou stupních ve výši 183 896 Kč. Krajský soud zkoumal, zda skutečnosti, jež měl okresní soud za osvědčené, nejsou zpochybněny, přičemž vyhověl námitce vedlejší účastnice, když dospěl k závěru, že z jazykového a logického výkladu zástavní smlouvy nepochybně vyplývá, že zástavou měl být minipivovar, a nikoliv jeho jednotlivé komponenty (zároveň však uvedl, že tato skutečnost nemá vliv na platnost zástavní smlouvy ani nečiní vymezení zástavy neurčitým). Uzavřel, že exekuční titul nepostihuje zástavu, proto exekuci prodejem soudní zástavy není možné provést. Poté, co bylo postaveno najisto, že v řízení byla úspěšná povinná a zavinění na zastavení exekuce nese stěžovatelka, rozhodl krajský soud o nákladech řízení. 5. Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl následné stěžovatelčino dovolání jako nepřípustné pro soulad usnesení krajského soudu s ustálenou rozhodovací praxí a uvedl, že není důvod, aby byla rozhodná právní otázka (právní hodnocení předmětu zástavy jako věci hlavní) posouzena jinak. Z konstantní judikatury Nejvyššího soudu vyplývá (usnesení ze dne 30. 10. 2018 sp. zn. 22 Cdo 2840/2018 nebo ze dne 23. 3. 2021 sp. zn. 22 Cdo 3747/2020), že posouzení, zda jde o samostatnou věc či o součást věci jiné, záleží na individuální úvaze soudu, kterou lze přezkoumat pouze v rozsahu, zda byla splněna zákonná kritéria a zda nejde o úvahu zjevně nepřiměřenou, přičemž závěry krajského soudu posoudil jako souladné, a nikoliv zjevně nepřiměřené. Ani další stěžovatelkou formulované námitky nebyly způsobilé založit přípustnost dovolání, neboť v rozsahu směřujícím proti zákonnosti náhradové části usnesení krajského soudu je dovolání nepřípustné podle § 238 odst. 1 písm. h) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), a zbylé námitky, jimiž stěžovatelka brojila proti přezkumu osvědčeného skutkového stavu, jsou jednak co se postupu krajského soudu týče v souladu s konstantní judikaturou dovolacího soudu (srov. usnesení ze dne 25. 10. 2016 sp. zn. 21 Cdo 2155/2016 nebo ze dne 25. 7. 2017 sp. zn. 21 Cdo 277/2017) a jednak neopodstatněné, neboť není porušením práva na spravedlivý proces, nebudují-li obecné soudy vlastní závěry na podrobné oponentuře a vyvracení jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná. II. Argumentace stěžovatelky 6. Stěžovatelka nejprve rozsáhle rekapituluje průběh obou fází řízení o soudním prodeji zástavy prostřednictvím rozboru dílčích částí v nich vydaných rozhodnutí. Podle obsahu námitek, které se v textu ústavní stížnosti vzájemně prolínají, namítá, že nebyly dodrženy ústavní kautely spravedlivého (sc. řádného) procesu a princip legitimního očekávání. V tomto smyslu poukázala na nález ze dne 27. 4. 2021 sp. zn. I. ÚS 1486/20 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), podle kterého krajský soud pochybil, když nařízenou exekuci zastavil, aniž by zvážil případné legitimní očekávání oprávněné, které bylo založeno pravomocným soudním rozhodnutím vydaným v první fázi řízení soudního prodeje zástavy. S tím úzce souvisí námitky proti nákladovým výrokům, podle kterých krajský soud dostatečně nezvážil všechna kritéria procesního zavinění na zastavení exekučního řízení (s odkazem na nález ze dne 18. 1. 2022 sp. zn. III. ÚS 2856/21), v jehož duchu krajský soud zejména "nezvážil okolnost, že ani obecné soudy chybnou formulaci v podání stěžovatelky neodhalily a právě naopak vydávaly opakovaně rozhodnutí, kterým měly stěžovatelkou formulovaný návrh za správný". 7. Dále má stěžovatelka za to, že Nejvyšší soud pochybil, když odmítl její dovolání, neboť její argumentace nesměřovala toliko do nesprávnosti nákladového výroku, nýbrž do popření samotné ústavně zaručené předvídatelnosti soudních rozhodnutí. 8. Stěžovatelka posléze zpochybňuje právní posouzení povahy movité věci, resp. hodnocení předmětu zástavy krajským soudem. Má za to, že judikatura Nejvyššího soudu není v tomto směru jednotná a domnívá se, že Nejvyšší soud porušil napadeným rozhodnutím její právo na spravedlivý (sc. řádný) proces, když posuzovaná věc nebyla za účelem sjednocení právního názoru předložena jeho velkému senátu. Uvádí také, že předmět zástavy byl v notářském zápisu, jehož obsahem byla zástavní smlouva, zapsán zcela jednoznačně jako technologické zařízení - soubor věcí - minipivovaru. Všechny části minipivovaru byly podrobně popsány a vedlejší účastnice sama připustila, že je možné tyto součásti v případě jejich závady nahradit za nové, tedy všechny součásti minipivovaru lze od sebe oddělit a nahradit jinými. Vůle smluvních stran tedy byla odlišná, než jak ji vyložil krajský soud a potažmo i Nejvyšší soud. Výklad, který soudy připustily, se tak příčí