IV.ÚS 2879/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2879/23 ze dne 9. 10. 2024   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy, soudkyně Veroniky Křesťanové a soudkyně zpravodajky Kateřiny Ronovské o ústavní stížnosti stěžovatelky MUDr. Terezy Kokešové, zastoupené Mgr. Vítem Tokarským, advokátem, sídlem Masarykovo nábřeží 246/12, Praha 1 - Nové Město, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 5 As 121/2022-35 ze dne 18. srpna 2023 a rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. 61 A 14/2021-102 ze dne 23. března 2022, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Českých Budějovicích, jako účastníků řízení, a Krajského úřadu Kraje Vysočina, sídlem Žižkova 1882/57, Jihlava, obchodní společnosti EG.D., a.s., sídlem Lidická 1873/36, Brno, obchodní společnosti CETIN a. s., sídlem Českomoravská 2510/19, Praha 9 - Libeň, obce X, a Ing. Tomáše Pavlovského, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Vymezení věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Tvrdí, že rozhodnutí porušila její ústavně zaručené právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, dále jen "Listina") a právo na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života (čl. 10 odst. 2 Listiny). 2. Stěžovatelka brojila proti rozhodnutí městského úřadu Pelhřimov (dále jen "stavební úřad"), který povolil na žádost Ing. Tomáše Pavlovského (vedlejšího účastníka řízení) ve společném územním a stavebním řízení podle § 94p odst. 1 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů, stavbu rodinného domu a souvisejících staveb v katastrálním území obce X. Stavba měla být postavena na pozemku sousedícím s pozemkem, jehož součástí je rodinný dům stěžovatelky. Krajský úřad Kraje Vysočina (dále jen "krajský úřad") odvolání stěžovatelky zamítl a rozhodnutí stavebního úřadu potvrdil. 3. Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") zamítl žalobu stěžovatelky proti rozhodnutí krajského úřadu. Dospěl k závěru, že povolení předmětné stavby bylo v souladu s územním plánem obce X jak z hlediska maximální zastavěnosti pozemku, tak z hlediska výšky stavby. Za nedůvodnou považoval i žalobní argumentaci k nedostatečnému odůvodnění závazného stanoviska vyžádaného v odvolacím řízení. 4. Kasační stížnost stěžovatelky Nejvyšší správní soud zamítl. V situaci, kdy územní plán obce X nedefinuje zastavěnou (či zpevněnou) plochu, se podle Nejvyššího správního soudu krajský soud správně zabýval skutečnou povahou a účelem plochy tvořené vegetačními tvárnicemi umístěnými ve svahu. Výsledná podoba tohoto stavebního prvku je podle Nejvyššího správního soudu z projektové dokumentace zřejmá a závěry krajského soudu i krajského úřadu, které plochu tvořenou vegetačními tvárnicemi nezapočítaly do zastavěné plochy, proto obstojí. Za souladnou s územním plánem Nejvyšší správní soud považoval stavbu též z hlediska její výšky. Konstatoval, že stavba je v podstatných parametrech podobná sousedícímu rodinnému domu stěžovatelky a nijak se nevymyká tomu, co je v dané lokalitě obvyklé. II. Argumentace stěžovatelky 5. Stěžovatelka namítá, že vzhledem k místním poměrům a regulaci územního plánu jí vzniklo legitimní očekávání, že i v budoucnu bude zachována velmi vysoká úroveň soukromí, kterou měla dosud ve svém rodinném domě zajištěnu. Povolená stavba má vést k nepřiměřenému snížení úrovně stěžovatelčina soukromí, neboť ji vystaví neustálému obtěžování pohledem vzhledem k výšce a umístění stavby a orientaci oken směrem na stěžovatelčin rodinný dům. Správní soudy pochybily, když nijak nepřihlédly ke specifickým místním poměrům. 6. Stěžovatelka spatřuje porušení svého práva na soudní ochranu v tom, že se správní soudy nedostatečně vypořádaly s jejími námitkami a jejich rozhodnutí obsahují prvky libovůle. Vytýká správním soudům, že nepochopily její námitku ohledně překročení míry maximální zastavěnosti pozemku. Projektová dokumentace stavby byla v části týkající se zpevnění svahu vegetačními tvárnicemi nedostatečná. Správní orgány, natož správní soudy, tak nemohly "spekulovat nad povahou a účelem vegetačních tvárnic", neboť ten z projektové dokumentace neplyne. Závěr Nejvyššího správního soudu, že vegetační tvárnice budou osazeny a nebudou připomínat betonovou stěnu, nemá v projektové dokumentaci žádnou oporu. Proto jej stěžovatelka považuje za projev libovůle. Znovu opakuje, že vegetační tvárnice splňují znaky zpevněné plochy, měly tak být zohledněny při posouzení zastavěnosti pozemku (s jejich zohledněním by přesáhla 35 % stanovených územním plánem pro danou lokalitu). Závěry Nejvyššího správního soudu, že vegetační tvárnice zpevňují svah, ale nepředstavují zpevněnou plochu, považuje za vzájemně protichůdné. Dovolává se jednotné správní praxe, která vyžaduje, aby vegetační tvárnice představovaly zpevněnou plochu, neboť takto je pojímají územní plány jiných obcí. Nejvyšší správní soud měl v této souvislosti pochybit také tím, že řádně nepřezkoumal, že krajský úřad přihlédl k legislativní zkratce zpevněné plochy v § 6 odst. 5 zákona č. 338/1992 Sb., o dani z nemovitých věcí, ve znění účinném do 31. 12. 2023. 7. Stěžovatelka se vymezuje také proti tomu, že se závazné stanovisko vyžádané v odvolacím řízení nijak nevypořádalo s výškou sousední zástavby. Přesto správní soudy provedly vlastní ? a nesprávné ? zhodnocení naplnění výškové regulace zástavby, čímž překročily svoji úlohu přezkumných orgánů. Ani krajský úřad nebyl oprávněn dotvářet chybějící úvahy potvrzujícího závazného stanoviska, které bylo pro svou neúplnost nezákonné. III. Předpoklady řízení před Ústavním soudem a další průběh řízení 8. Ústavní soud nejprve posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Ústavní stížnost byla podána včas stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv. Ústavní stížnost je tedy přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). Ústavní soud je k řízení o ní příslušný. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 9. Ústavní soud předesílá, že není dalším instančně nadřízeným stupněm soustavy obecných soudů (srov. 91 odst. 1 Ústavy). Jeho úkolem je podle čl. 83 Ústavy ochrana ústavnosti, z čehož plynou omezení v jeho přezkumné činnosti. Do rozhodnutí obecných soudů zasahuje jen tehdy, došlo-li k porušení ústavou chráněných práv stěžovatele [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 45/94 ze dne 25. 1. 1995 (N 5/3 SbNU 17); všechna odkazovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz]. Řízení před Ústavním soudem tedy neslouží k pokračování v polemice s rozhodnutími obecných soudů v rovině podústavního práva, jestliže nemá přesah do roviny ústavou chráněných práv. Tomu odpovídá způsob, jímž Ústavní soud posoudil ústavní stížnost. 10. Ústavní soud nejprve podotýká, že v žalobě ani v kasační stížnosti stěžovatelka nepřiměřenost zásahu do svého práva na soukromí výslovně nenamítala a soustředila námitky na nezákonnost správních rozhodnutí, zejména pro rozpor s územním plánem. Námitku v ústavní stížnosti však Ústavní soud považuje i přesto za přípustnou [k materiálnímu vyčerpání jako podmínce přípustnosti viz např. nález sp. zn. II. ÚS 3383/14 ze dne 6. 9. 2016 (N 163/82 SbNU 565), bod 17]. Je totiž zřejmé, že nepřiměřenost zásahu do práva na soukromí stěžovatelka spatřuje v týchž skutečnostech, které namítala už před správními soudy. Ty se tak k její podstatě mohly vyjádřit, ač nevyslovily závěr přímo k přiměřenosti zásahu do práva na soukromí. To však samo o sobě nelze považovat za opomenutí, zejména pokud ani žaloba, ani kasační stížnost takovou námitku výslovně neobsahovaly. 11. Závěry napadených rozhodnutí považuje Ústavní soud za řádně odůvodněné, srozumitelné a vypovídající o přiměřené míře zásahu do práva na soukromí stěžovatelky. To, že dojde k jistému omezení dosavadní míry soukromí a "pohody bydlení" či "kvality prostředí", jíž se stěžovatelka těšila, Ústavní soud nezpochybňuje. Nic však nesvědčí o tom, že by zásah dosahoval nepřiměřené míry. Jak uzavřely správní soudy, předmětná stavba splňuje požadavky územního plánu a nevymyká se tomu, co je v lokalitě obvyklé. Očekávání, která stěžovatelka vyjadřuje ? zejména že každá stavba v lokalitě musí mít okna situovaná pouze ze svahu (tzn. u povolované stavby směrem do silnice, nikoli směrem do zahrad), nemá v ničem oporu. To, že se pro takové řešení rozhodli ze soukromých důvodů stavebníci okolních staveb (alespoň podle tvrzení stěžovatelky), automaticky nevytváří pravidlo zavazující stavebníky na okolních pozemcích. Pro závěr, že stěžovatelka bude vystavena omezení v míře obvyklé a očekávatelné, svědčí i vzájemný odstup mezi rodi