IV.ÚS 2880/21 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2880/21 ze dne 30. 11. 2021   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatele P. N., zastoupeného Mgr. Jiřím Weiglem, advokátem, sídlem Masarykovo náměstí 22/13, Brandýs nad Labem, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. srpna 2021 č. j. 7 Tdo 757/2021-469, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 16. února 2021 č. j. 10 To 27/2021-438 a rozsudku Okresního soudu v Mělníku ze dne 21. října 2020 č. j. 1 T 32/2020-409, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Mělníku, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Praze a Okresního státního zastupitelství v Mělníku, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že napadeným rozsudkem Okresního soudu v Mělníku (dále jen "okresní soud") byl stěžovatel uznán vinným přečinem usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, kterého se zkráceně uvedeno dopustil tím, že dne 21. 3. 2019 řídil na Slovensku na silnici I. třídy v obci S. nákladní soupravu tvořenou z tahače tovární značky Mercedes s připojeným návěsem tovární značky Schmitz, přičemž na rovném úseku komunikace s nákladní soupravou na 2 minuty a 6 sekund z důvodu vyvolaných silničním provozem zastavil v koloně vozidel, při následném rozjezdu vpřed z nulové rychlosti se plně nevěnoval řízení motorového vozidla a sledování situace v silničním provozu, přes předměty umístěné na palubní desce u spodní části čelního skla tahače Mercedes, znemožňující mu řádný výhled před vozidlo, přehlédl podnapilého chodce poškozeného J. K. (dále jen "poškozený"), který zde mimo přechod pro chodce spolu se psem na vodítku přecházel uvedenou komunikaci, došlo k povalení poškozeného, přitlačení jeho těla k vozovce podvozkovou částí vozidla za současného vláčení a rotace těla poškozeného, v důsledku čehož poškozený utrpěl mnohočetná drtivá poranění těla s poraněním životně důležitých orgánů a s mnohočetnými zlomeninami kostí skeletu, kterým na místě dopravní nehody podlehl. 3. Za popsané jednání a sbíhající se trestnou činnost byl stěžovatel odsouzen podle § 143 odst. 1 trestního zákoníku za použití § 43 odst. 2 trestního zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvaceti čtyř měsíců. Podle § 68 odst. 1, odst. 2 trestního zákoníku mu byl současně uložen peněžitý trest ve výměře sto denních sazeb s výší jedné denní sazby 600 Kč, tedy celkem 60 000 Kč, přičemž podle § 68 odst. 5 trestního zákoníku byly stanoveny podmínky zaplacení peněžitého trestu. Podle § 73 odst. 1, odst. 2 trestního zákoníku mu byl dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu osmnácti měsíců. Podle § 43 odst. 2 trestního zákoníku byl zrušen výrok o trestu, jenž se týkal sbíhající se trestné činnosti. 4. Z podnětu odvolání stěžovatele Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") shora označeným rozsudkem podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, rozsudek okresního soudu zrušil ve výroku o trestu a za podmínek § 259 odst. 3 písm. b) trestního řádu stěžovatele odsoudil podle § 143 odst. 1 trestního zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců, jehož výkon mu podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání dvou let. Podle § 73 odst. 1, odst. 2 trestního zákoníku mu současně uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel v trvání osmnácti měsíců. Shledal, že závěr o vině stěžovatele byl spolehlivě podložen provedeným dokazováním a že na správná skutková zjištění okresního soudu navazuje přiléhavé právní posouzení věci. Ztotožnil se i s uloženými tresty s výjimkou peněžitého trestu, u něhož po doplnění dokazování přisvědčil výhradám stěžovatele uplatněným v odvolání, neboť tento trest byl fakticky převzat do uloženého souhrnného trestu, aniž by bylo přihlédnuto k tomu, že stěžovatel částku 60 000 Kč uloženou předchozím rozsudkem, k němuž byl ukládán souhrnný trest, zaplatil dne 3. 8. 2020. Pouze z tohoto důvodu výrok o trestu zrušil. 5. Dovolání stěžovatele proti rozsudku krajského soudu Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu. Konstatoval, že stěžovatelem uplatněné námitky o možnosti jiného průběhu skutkového děje, pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu nebylo možno podřadit. Verze stěžovatele, že poškozeného srazilo jiné vozidlo, byla podle Nejvyššího soudu vyvrácena provedenými důkazy, jejichž hodnocením se soudy prvního i druhého stupně náležitě zabývaly a přesvědčivě odůvodnily, proč mají obhajobu za vyvrácenou. Nejvyšší soud zdůraznil, že ve věci sice nejsou přímé důkazy o tom, kde se poškozený pohyboval před střetem s vozidlem, ale rozhodné je, že provedenými důkazy bylo zjištěno, kde se nacházel v době srážky s vozidlem stěžovatele. O skutečnosti, že byl sražen právě vozidlem řízeným stěžovatelem, svědčí podle Nejvyššího soudu, ve shodě s názorem okresního soudu i krajského soudu, zejména závěry znalce doc. Ing. Pavla Kohúta, Ph.D., které korespondují i s dalšími provedenými důkazy. Nejvyšší soud ve věci neshledal žádný, natož extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, a nezjistil ani porušení pravidla in dubio pro reo. 6. Za neopodstatněnou označil Nejvyšší soud námitku údajné absence subjektivní stránky přečinu usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1 trestního zákoníku. Podle jeho názoru se subjektivní stránkou žalovaného přečinu soudy nižších stupňů náležitě zabývaly, přičemž závěr o nedbalostním zavinění stěžovatele u přečinu usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1 tr. zákoníku z provedeného dokazování vyplývá, když v obci, kde mohl předpokládat pohyb chodců, řídil vozidlo aniž z něj měl dostatečný rozhled, neboť mu v něm bránily předměty rozložené na palubní desce. Zachoval-li by stěžovatel potřebnou míru opatrnosti a neřídil s částečně zakrytým výhledem či se jinak o situaci před vozidlem přesvědčil před rozjetím ze stojící kolony, nutně by spatřil i na vozovce se pohybujícího poškozeného. Nejvyšší soud se ztotožnil se závěrem soudů nižších stupňů, že spoluzavinění poškozeného nezbavuje stěžovatele odpovědnosti, neboť i přesto je zachována příčinná souvislost mezi jeho jednáním a způsobeným následkem. II. Argumentace stěžovatele 7. Stěžovatel v ústavní stížnosti podrobně rekapituluje dosavadní průběh trestního řízení a poukazuje na četnou judikaturu Ústavního soudu týkající se práva na spravedlivý proces a pravidla in dubio pro reo. Opětovně rozebírá a ze svého pohledu hodnotí výpovědi svědka R. K. a svědkyně A. S., ze kterých podle jeho mínění nelze seznat, jak došlo ke sražení poškozeného. Má za to, že ani z výpovědí jmenovaných svědků ani z pořízeného videozáznamu z místa činu nebylo zjištěno jednak to, že poškozeného skutečně svým vozidlem srazil, jednak skutečnost, že byl poškozený v době, kdy jej nákladní souprava přejela, ještě živ. Za neobjektivní označil i vypracovaný znalecký posudek znalce doc. Ing. Pavla Kohúta, Ph.D. Jmenovaný znalec podle něj pracoval s fiktivními předpoklady, na základě kterých určil výhledové poměry z vozidla a výchozí místo, na němž měl poškozený stát. Podotýká, že celá dopravní nehoda mohla a nejspíš i proběhla jinak - poškozený mohl přecházet vozovku na jiném místě, mohl být v jiné pozici apod. Připustil, že i kdyby způsobil smrt poškozeného tím, že do něj narazil a přejel jej, což podle něj nebylo postaveno na jisto, měly se obecné soudy zabývat také tím, zda danou dopravní nehodu nezavinil svým jednáním pouze poškozený. K tomu odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 25. 10. 2016 sp. zn. IV. ÚS 3159/15 (pozn. N 199/83 SbNU 197, všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Dodal, že vynesený trest zákazu řízení motorových vozidel je pro něj coby profesionálního řidiče likvidační. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 8. Ústavní soud posoudil splnění procesních