IV.ÚS 2882/22 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2882/22 ze dne 22. 11. 2022   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa, soudce Radovana Suchánka a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele Petra Pultara, zastoupeného Mgr. Davidem Hejzlarem, advokátem se sídlem 1. máje 97/25, Liberec, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 17. srpna 2022 č. j. 10 Afs 383/2021-52 a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. srpna 2021 č. j. 31 Af 37/2020-84, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníků řízení, a Odvolacího finančního ředitelství, se sídlem Masarykova 427/31, Brno, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Vymezení věci 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho práva zaručená v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. II. Rekapitulace skutkového a procesního vývoje 2. Finanční úřad pro Královehradecký kraj (dále jen "správce daně") doměřil stěžovateli celkem šesti dodatečnými platebními výměry ze dne 20. 3. 2019 daň z přidané hodnoty (dále jen "DPH") za zdaňovací období červen, červenec, září, říjen, listopad a prosinec 2015 a uložil mu povinnost zaplatit penále. Důvodem bylo, že ve zdaňovacích obdobích září, říjen a listopad 2015 stěžovatel nesplnil podmínky při pořízení a dodání zboží formou třístranného obchodu podle § 17 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění účinném do 31. 8. 2020 (dále jen "zákon o DPH"). Ve zdaňovacích obdobích červen, červenec, září až prosinec 2015 pak nesplnil podmínky pro osvobození od DPH při dodání zboží do jiného členského státu podle § 64 zákona o DPH. 3. Proti dodatečným daňovým výměrům podal stěžovatel odvolání a navrhnul provedení několika dalších důkazů k doplnění dosud zjištěného skutkového stavu. Vedlejší účastník řízení návrhům na doplnění dokazování nevyhověl a odvolání zamítl rozhodnutím ze dne 9. 7. 2020 č. j. 26693/20/5300-22441-708274. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel žalobu ke Krajskému soudu v Hradci Králové (dále jen "krajský soud"), v níž zejména namítal, že vedlejší účastník nereagoval na jeho důkazní návrhy a v daňovém řízení nebyl dokončený stav dokazování. 4. Krajský soud ústavní stížností napadeným rozsudkem žalobu stěžovatele zamítl. Dospěl k závěru, že postup vedlejšího účastníka a potažmo i správce daně lze označit za zákonný. Ztotožnil se přitom se závěry vedlejšího účastníka, že stěžovatel své tvrzení o naplnění podmínek pro osvobození od daně na základě třístranného obchodu pro kupujícího z Polska v řízení neprokázal žádnými relevantními důkazními prostředky. Stěžovatel neprokázal dodání zboží osobě registrované k dani v jiném členském státě, ani to, že zboží bylo skutečně dodáno deklarovanému polskému odběrateli - panu W. Czopkovi; současně nepředložil žádné důkazní prostředky k prokázání toho, komu a jakým způsobem předmětné zboží předal, a toho, zda zboží fyzicky opustilo území České republiky. Krajský soud neshledal pochybení v tom, že stěžovatelem navrhovaný výslech svědka (W. Czopka) nebyl proveden, neboť navrhovaný výslech by nemohl prokázat skutečnosti, jejichž absence mu je vytýkána. Stěžejním důkazem je totiž podle krajského soudu sdělení polské daňové správy pořízené správcem daně na základě výměny informací, ze které lze nepochybně dovodit, že odběratel W. Czopek zboží fyzicky nepřevzal, nehradil náklady spojené s přepravou a vědomě se podílel na nelegálním obchodu. 5. Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel kasační stížnost, kterou zamítl Nejvyšší správní soud ústavní stížností napadeným rozsudkem jako nedůvodnou. Nejvyšší správní soud neshledal pochybení v postupu správních orgánů při výměně informací s polskými orgány daňové správy, ze kterých ve svých rozhodnutí vycházely. Částečně Nejvyšší správní soud přisvědčil stěžovateli v tom, že jak správní orgány, tak i krajský soud, přejaly některé závěry polské daňové správy, které nebyly dostatečně podložené. Ačkoli mohl vedlejší účastník pečlivěji postupovat při práci s informacemi polské daňové správy, Nejvyšší správní soud uzavřel, že vedlejší účastník ve všech posuzovaných zdaňovacích obdobích dospěl k přesvědčivému závěru o nesplnění podmínek § 17 a § 64 zákona o DPH a v obou případech je opřel i o relevantní a dostatečně podložené závěry polské finanční správy. Ostatní (dostatečně nepodložené) informace z výměny informací nebyly striktně vzato pro argumentační "jádro" rozhodnutí potřeba. K námitce stěžovatele, že jako svědek nebyl vyslechnut jeho odběratel v Polsku (W. Czopek), Nejvyšší správní soud uvedl, že nelze správci daně vyčítat, že po opakovaných nezdarech provést svědeckou výpověď nepřistoupil k předvolání svědka. Ani další vznesené námitky stěžovatele neshledal Nejvyšší správní soud důvodné. III. Argumentace stěžovatele 6. Stěžovatel namítá, že postupem správních soudů bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu, neboť "slepě" převzaly závěry polské daňové správy, které nejsou v daňovém spisu stěžovatele ničím podloženy. Uvedené právo porušuje rovněž závěr správních soudů, že stěžovatel neunesl ohledně svých tvrzení důkazní břemeno, a to v situaci, kdy správce daně odmítl zajistit provedení důkazních prostředků, které stěžovatel za účelem prokázání svých tvrzení výslovně (a opakovaně) navrhoval, a to zejména důkazního prostředku v podobě výslechu klíčového svědka (W. Czopka). Stěžovatel dále namítá, že správní soudy v jeho věci postupovaly nesprávně, když porušení jeho ústavních práv ze strany české daňové správy ve svých rozsudcích dostatečně nereflektovaly a svými rozhodnutími její závěry potvrdily. 7. Stěžovatel si je vědom, že Ústavní soud v obdobné věci stěžovatele (za jiná zdaňovací období) odmítl jeho ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou usnesením ze dne 4. 10. 2022 sp. zn. III. ÚS 991/22 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz), avšak toto usnesení je podle něj založeno na jednoznačně nepravdivých výchozích předpokladech, které jsou v rozporu se skutečným stavem věci. Třetí senát Ústavního soudu nesprávně v usnesení uvedl, že správce daně vycházel důkazním návrhům stěžovatele vstříc, ačkoli správce daně nevyvinul žádnou procesní aktivitu, aby důkaznímu návrhu na výslech klíčového svědka vyhověl. Stejně tak závěr třetího senátu Ústavního soudu, že správní orgány měly na základě vlastního šetření i spolupráce s polskými daňovými orgány dostatek podkladů pro přijetí učiněných závěrů, není správný, neboť české správní orgány v dané věci neprovedly takřka žádné vlastní šetření, neboť ve zcela převažující míře ve svých závěrech odkázaly na vyjádření polské daňové správy. Stěžovatel se proto nyní obrací na Ústavní soud, aby při posouzení jeho ústavní stížnosti nepostupoval automaticky podle šablony dřívějšího usnesení vydaného ve věci sp. zn. III. ÚS 991/22, ale aby naopak tyto předešlé závěry třetího senátu Ústavního soudu podrobil pečlivé revizi. IV. Předpoklady řízení před Ústavním soudem 8. Ústavní stížnost byla oprávněnou osobou podána včas [§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], a není nepřípustná ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatel je řádně zastoupen advokátem (§ 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu). Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. V. Vlastní hodnocení Ústavního soudu 9. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. 10. Ústavní soud zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci, neboť je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Proto postup ve správním a v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního (správního) práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí správních orgánů a posléze správních soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v extrémním nesouladu, a zda podaný výklad práva je i ústavně konformní, resp. není-li naopak zatížen libovůlí (viz např. usnesení ze dne 15. 2. 2022 sp. zn. II. ÚS 96/21 nebo ze dne 22. 6. 2021 sp. zn. I. ÚS 1030/21). Taková pochybení Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. 11. Argumentace stěžovatele představuje pokračující polemiku se skutkovými závěry správních soudů o tom, že stěžovatel neprokázal, že předmětné zboží skutečně dodal odběrateli do Polska, resp. o tom, že stěžovatel nedodržel podmínky třístranného obchodu podle zákona o DPH, jejichž přehodnoce