IV.ÚS 2883/22 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2883/22 ze dne 15. 11. 2022   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti REKOMET STEEL, s. r. o., sídlem J. Jabůrkové 308, Otrokovice, zastoupené Mgr. Jakubem Hajdučíkem, advokátem, sídlem Sluneční náměstí 2588/14, Praha 13 - Stodůlky, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 9. srpna 2022 č. j. 7 Afs 39/2022-18, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a Odvolacího finančního ředitelství, sídlem Masarykova 427/31, Brno, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti věci a obsah napadeného rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Nejvyššího správního soudu s tvrzením, že jím bylo porušeno její právo na soudní ochranu zahrnující, mimo jiné, právo na zákonného soudce a právo na projednání věci bez zbytečných průtahů podle čl. 38 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod. 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatelka se žalobou na ochranu proti nečinnosti u Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") domáhala určení, že vedlejší účastník je nečinný v řízení o jejím odvolání proti rozhodnutí Finančního úřadu pro Zlínský kraj (dále jen "správce daně") ze dne 16. 3. 2018 č. j. 468703/18/3306-52525-708414. Proto požadovala, aby krajský soud vedlejšímu účastníkovi uložil povinnost rozhodnout o jejím odvolání do tří dnů od právní moci rozsudku. Krajský soud žalobu stěžovatelky rozsudkem ze dne 20. 1. 2022 č. j. 62 A 99/2021-47 zamítl, protože neshledal, že by byl vedlejší účastník v řízení o odvolání stěžovatelky nečinný, a nepřisvědčil ani jejímu názoru, že vedlejší účastník měl postupovat podle § 71 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů, a rozhodnout o odvolání bezodkladně, nejpozději ve lhůtě 30 dnů od vydání předchozího rozsudku krajského soudu, kterým došlo ke zrušení předešlého rozhodnutí vedlejšího účastníka. Nepřípadný byl v této souvislosti i stěžovatelčin odkaz na usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 8. 2005 č. j. 2 Afs 144/2004-110 (dále též jen "usnesení rozšířeného senátu"), neboť toto usnesení se týká odlišné situace, a to stanovení lhůty k vydání rozhodnutí o námitkách proti postupu pracovníků správce daně při daňové kontrole podle § 16 odst. 4 písm. d) zákona České národní rady č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění účinném do 31. 12. 2010 (dále jen "zákon o správě daní a poplatků"). Při posuzování nečinnosti je podle krajského soudu vždy nutné zohlednit konkrétní okolnosti případu, v němž má k nečinnosti docházet. 3. Následnou kasační stížnost stěžovatelky Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení, neboť se ztotožnil s právními závěry krajského soudu s tím, že na odvolací řízení vedené vedlejším účastníkem nelze aplikovat § 71 správního řádu, a tedy vyžadovat, aby vedlejší účastník vydal rozhodnutí bezodkladně nebo nejpozději do 30 dnů od zahájení řízení. Opačný závěr o použití § 71 správního řádu podle Nejvyššího správního soudu neplyne ani z usnesení rozšířeného senátu, jehož závěry se týkaly výhradně podmínek při podání námitek proti postupu pracovníků správce daně při daňové kontrole. Námitkami bylo možno podle zákona o správě daní a poplatků operativně (a méně formálně) napadat postup pracovníka správce daně při provádění daňové kontroly, přičemž takové námitky neměly suspenzivní ani devolutivní charakter a naopak tehdejší právní úprava námitek preferovala rychlost při sjednání eventuální nápravy, jíž bylo lze námitkami dosáhnout. Námitky bylo možno vyřídit i proto v relativně krátkých lhůtách. Oproti tomu v odvolacím řízení před vedlejším účastníkem jde o komplexní posouzení věci, odvolací orgán posuzuje správnost a zákonnost postupu rozhodnutí správce daně a jeho rozhodnutí je vázáno formalizovaným postupem. Předmětem odvolacího řízení vedeného vedlejším účastníkem tak není pouhý jednotlivý úkon pracovníka správce daně při daňové kontrole, jako tomu bylo v řízení o námitkách. Uvedené závěry o obecné neaplikovatelnosti § 71 správního řádu na řízení před vedlejším účastníkem ovšem neznamenají, že by měl vedlejší účastník - respektive obecně odvolací orgán Finanční správy ČR - neomezenou lhůtu k vydání rozhodnutí o podaném odvolání. I odvolací orgán finanční správy tak musí postupovat bez zbytečných průtahů. Tato podmínka byla v postupu vedlejšího účastníka podle Nejvyššího správního soudu splněna, když tento soud v napadeném rozsudku popsal jednotlivé úkony provedené vedlejším účastníkem a jejich časový harmonogram. Dále Nejvyšší správní soud připomenul, že na řízení před orgány daňové správy se aplikují i pokyny Ministerstva financí, jež přispívají k dodržování obvyklých lhůt přiměřených pro jednotlivé úkony správce daně, což rovněž vede k minimalizaci disproporce, která by mohla mezi jednotlivými orgány Finanční správy ČR nastat. II. Argumentace stěžovatelky 4. Stěžovatelka namítá, že vedlejší účastník při svém rozhodování o odvolání musí být vázán nějakou zákonnou lhůtou, a není-li tato lhůta stanovena, musí být situace vyřešena minimálně za pomoci analogie. Podle jejího názoru musí být výkon státní moci vždy omezen zákonem, tedy, mimo jiné, stanovením lhůty. Takový závěr lze podle ní dovodit i z interpretační praxe v řízení před Soudním dvorem Evropské unie, zejména například co se týká podmínek pro dodatečné vyměření cla. Dále stěžovatelka odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 9. 2014 sp. zn. 5 Afs 81/2014, který se zabýval lhůtou omezující možnost předepsat daňovému subjektu úroky z prodlení. Ostatně podle nálezu ze dne 18. 5. 2021 sp. zn. Pl. ÚS 23/20 (230/2021 Sb.) nemůže ani daňové řízení stát mimo hranice spravedlivého procesu a i pro něj tedy platí, že musí probíhat bez zbytečných průtahů. Dospěl-li Nejvyšší správní soud v napadeném rozsudku k jiným závěrům, dopustil se tím diskriminace odvolatelů v daňových řízeních oproti odvolatelům v ostatních správních řízeních. 5. Dále stěžovatelka odkázala na nález Ústavního soudu ze dne 24. 8. 2021 sp. zn. IV. ÚS 3523/20, podle něhož projednatelnost žaloby na nečinnost před správními soudy nelze podmiňovat bezvýsledným vyčerpáním ochranného prostředku předpokládaného jiným právním předpisem. Senát Nejvyššího správního soudu, který vydal napadený rozsudek, ve svém důsledku porušil stěžovatelčino právo na zákonného soudce, neboť se podle stěžovatelky odchýlil od odkazovaného usnesení rozšířeného senátu, když toto usnesení se podle stěžovatelky zabývalo odstraněním všeobecného nedostatku lhůt v daňovém řízení; tento nedostatek rozšířený senát překonal obecnou analogií. Hodlal-li se ve věci rozhodující senát Nejvyššího správního soudu odchýlit od právního názoru vyjádřeného rozšířeným senátem tohoto soudu, měl povinnost věc stěžovatelky předložit rozšířenému senátu k posouzení. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byl vydán rozsudek napadený ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka před jejím podáním vyčerpala veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 7. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře uplatňuje požadavek minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, což je odrazem skutečnosti, že není součástí soustavy soudů (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Proto mu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných orgánů veřejné moci, nedošlo-li jejich činností k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v běžných zákonech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávný výklad či použití podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů je takový výklad právních předpisů, který se jeví v daných souvislostech jako projev libovůle [srov. nález ze dne 23. 1. 2008 sp. zn. IV. ÚS 2519/07 (N 19/48 SbNU 205)]. K takové situaci ve stěžovatelčině věci podle zjištění Ústavního soudu nedošlo. 8. Stěžovatelčina argumentace se míjí s těžištěm