IV.ÚS 2887/09 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2887/09 ze dne 27. 1. 2010   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl dne 27. ledna 2010 v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické o ústavní stížnosti R. B., zastoupeného Mgr. Petrou Schinnenburgovou, advokátkou, AK se sídlem V Nových domcích 13, 102 00 Praha 10, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 7. 2009 čj. 56 Co 82/2009-717 a rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 2. 2. 2009 čj. 0P 76/2006-592, spojené s návrhem na odklad vykonatelnosti a na přednostní projednání věci, takto: Ústavní stížnost a návrhy s ní spojené se odmítají. Odůvodnění: Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel, otec nezletilé Jany (jedná se o pseudonym), s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 10 odst. 2, čl. 11 odst. 1, čl. 25 odst. 1, čl. 32 odst. 1 a 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 18 a čl. 27 odst. 2 Úmluvy o právech dítěte a čl. 4 odst. 1 Úmluvy o styku s dětmi, a porušení práv jeho dcery zaručených v čl. 10 odst. 2, čl. 12, čl. 16 Úmluvy o právech dítěte a čl. 3 a čl. 6 písm. c) Evropské úmluvy o výkonu práv dětí domáhal zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů, kterými bylo rozhodnuto o změně úpravy rodičovské zodpovědnosti a styku otce s nezletilou. Ze spisu Okresního soudu v Olomouci sp. zn. 0 P 76/2006, který si Ústavní soud vyžádal, vyplynulo, že k návrhu H. B., matky nezletilé Jany, Okresní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 29. 9. 2005, čj. 40 Nc 43/2005-96 schválil dohodu rodičů, kterou byla nezletilá svěřena i pro dobu po rozvodu do výchovy matky, otec se zavázal přispívat na její výživu stanovenou částkou, zavázal se uhradit dluh na výživném, byl určen rozsah styku otce s nezletilou a stanoven závazek obou rodičů vzájemně se informovat o důležitých skutečnostech týkajících se nezletilé. Návrhem ze dne 22. 6. 2007 se matka s ohledem na začátek povinné školní docházky nezletilé domáhala změny úpravy jejího styku s otcem, dne 2. 11. 2007 podal návrh i otec, který žádal svěření nezletilé do své péče, resp. následně do střídavé péče, s odůvodněním, že je to přání nezletilé. Po provedeném dokazování Okresní soud v Olomouci ústavní stížností napadeným rozsudkem návrhy otce na změnu výchovy nezletilé a na snížení výživného zamítl (výroky I. a II.), stanovil rozsah styku otce s nezletilou (výrok III.) a rozhodl o nákladech řízení (výroky IV., V., VI.). Okresní soud po zhodnocení provedených důkazů kladně hodnotil výchovné schopnosti obou rodičů, dospěl však k závěru, že je v zájmu nezletilé, aby zůstala v péči matky. K nařízení střídavé výchovy či ke svěření nezletilé do výchovy otce okresní soud neshledal podmínky [§ 26 odst. 2, § 28 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině (dále jen "zákon o rodině")]. Poukázal na narušené vztahy rodičů, kteří aktuálně nejsou schopni se ve výchově akceptovat a doplňovat tak, aby střídavá forma výchovy byla v zájmu jejich dítěte; ke svěření nezletilé plně do výchovy otce soud neshledal důvod, neboť nedošlo ke změně poměrů takové závažnosti, že by toto opatření bylo namístě. Okresní soud upravil styk nezletilé s otcem tak, aby vyhovoval povinné školní docházce a návrhu na snížení vyživovací povinnosti nevyhověl, neboť měl za to, že od prvotní úpravy nedošlo k podstatné změně poměrů, takže částka 350 EUR je za daného stavu odpovídající. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Ostravě po doplnění dokazování rozsudek soudu prvého stupně v zamítavých výrocích potvrdil. Ve shodě s okresním soudem konstatoval, že ke změně poměrů, která by odůvodnila změnu výchovného prostředí a byla v zájmu dítěte, nedošlo, argumenty otce stran snížení výživného označil za nedostačující. Úpravu styku otce s nezletilou, jak byla stanovena okresním soudem, krajský soud označil za zčásti nevyváženou a zčásti nekonkrétní, a proto rozsudek okresního soudu v odst. III. výroku změnil a o změně dosavadní úpravy styku otce s nezletilou rozhodl sám. Krajský soud nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů, avšak otce zavázal povinností zaplatit náklady státu spojené s pořízením znaleckého posudku ve výši 11 741,90 Kč. Stěžovatel zrekapituloval dosavadní průběh a výsledky řízení a závěrům obecných soudů podrobně oponoval. Podstatnou část své argumentace předestřené v ústavní stížnosti uplatnil již v odvolání proti rozsudku Okresního soudu v Olomouci, a proto ji na tomto místě netřeba opakovat, neboť její obsah je všem účastníkům řízení znám. Stěžovatel dále vytkl obecným soudům, že se nezabývaly konkrétními okolnostmi případu, nevypořádaly se řádně s životními poměry obou rodičů a byly vedeny pouze snahou vyhovět přáním matky, aniž by reflektovaly návrhy otce, přání a zájmy nezletilé, či závěr znalkyně doporučující střídavou péči za podmínek, které byly z jeho strany naplněny. Stěžovatel opakovaně namítl diskriminaci své osoby, neboť mu byl přiznán styk s nezletilou v rozsahu, který je výrazně nižší než doba, kterou dítě tráví s matkou, např. dobu mimoškolního volna, mezi kterou patří i víkendy, obecné soudy nezohlednily. Podle stěžovatele svědčí úprava styku otce s nezletilou o tom, že obecné soudy nemají s rozhodováním péče o nezletilé s mezinárodním prvkem žádné zkušenosti, kriticky zejména hodnotil úsudek soudu o možnosti plnění školní docházky v různých zemích, či každoměsíční dojíždění za dcerou a zpět, což s ohledem na vzdálenost není v jeho finančních ani fyzických silách. Práci opatrovníka nezletilé stěžovatel označil za byrokratickou, liknavou a jednostrannou, negativně se vyjádřil i k výchovným metodám matky a zdůraznil, že je to ona, která odmítá se stěžovatelem komunikovat, a činí tak až na intervenci opatrovníka. Stěžovatel nesouhlasil s povinností zaplatit státu na nákladech řízení částku ve výši 11 741,90 Kč za zpracování znaleckého posudku, namítl, že znalecký posudek byl vyhotoven na návrh opatrovníka nezletilé a měly jím být zjištěny nejen výchovné předpoklady obou rodičů, ale i to, jak nezletilá chápe současnou situaci a jaké je její přání. Stran výživného stěžovatel uvedl, že v současné situaci není schopen je ve stanovené výši platit, navíc podmínky, za kterých se v roce 2005 k placení výživného zavázal, se podstatně změnily. Poukázal na to, že obecné soudy zohlednily jeho hrubý příjem a nereflektovaly jeho skutečnou příjmovou situaci; závěr soudu o měsíčním příjmu z pronájmu plážových košů ve výši 200 až 300 EUR zpochybnil s tvrzením, že jde o příjem sezónní. Svoje dojmy z řízení stěžovatel shrnul do konstatování, že soudy nerozhodovaly nestranně a nezávisle a jejich rozhodnutí označil za extrémně nesouladná s vykonanými skutkovými zjištěními, a tudíž protiústavní. S ústavní stížností stěžovatel spojil návrh na odklad vykonatelnosti napadených rozsudků a požádal, aby Ústavní soud projednal věc přednostně s ohledem na její závažnost. Okresní soud v Olomouci ve vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 4. 12. 2009 odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku s tím, že řízení bylo vedeno korektně s respektováním základních práv garantovaných Listinou, ústavními zákony, mezinárodními smlouvami, jimiž je Česká republika vázána, a v souladu se zákony České republiky. Okresní soud vyjádřil přesvědčení, že k porušení ústavně zaručených práv nedošlo a ústavní stížnost proto nepovažuje za důvodnou. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí obecných soudů z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a poté rozhodl, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud se již dříve ve své rozhodovací praxi vyjádřil k hlediskům, za nichž může přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů. Ve své judikatuře vymezil rámec, ve kterém obecné soudy vykonávají nezávisle svoji činnost a formuloval obecné podmínky, za nichž může do jejich rozhodování ingerovat (srov. nález sp. zn. III.ÚS 84/94, Sb. n. u., sv. 3, str. 257). Vyložil rovněž, že mu jako soudnímu orgánu ochrany ústavnosti nepřísluší posuzovat celkovou zákonnost, či dokonce správnost rozhodnutí, včetně jeho odůvodnění, ale jeho úkolem je zjistit, zda napadeným rozhodnutím došlo k zásahu do základních práv zaručených ústavním pořádkem. Ústavní soud jako orgán ochrany tak zasahuje do rozhodovací činnosti obecných soudů pouze tehdy, když porušení běžné zákonnosti nebo jiná nesprávnost představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody. Jde-li o výklad a aplikaci předpisů podústavního práva, hodnotí je zpravidla jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován, resp. jež odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním