IV.ÚS 2888/07 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2888/07 ze dne 12. 5. 2008 N 84/49 SbNU 205 K závaznosti rozhodnutí Ústavního soudu, náležité odůvodnění rozhodnutí obecných soudů a náhrada nákladů exekuce   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedkyně senátu Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného - ze dne 12. května 2008 sp. zn. IV. ÚS 2888/07 ve věci ústavní stížnosti H & D, a. s., proti usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. července 2007 č. j. 9 Co 577/2007-38 a Okresního soudu v Ostravě ze dne 24. května 2007 č. j. 92 Nc 10502/2004-28 ve výrocích o nákladech exekuce, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Ostravě jako účastníků řízení. I. Usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. července 2007 č. j. 9 Co 577/2007-38 se ruší, neboť jím bylo porušeno základní právo stěžovatelky vlastnit majetek garantované čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, přičemž v řízení, jež vydání tohoto rozhodnutí předcházelo, bylo nerespektováním čl. 89 odst. 2 Ústavy porušeno právo stěžovatelky na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. II. Ve zbytku se ústavní stížnost odmítá. Odůvodnění I. 1. Podáním učiněným ve lhůtě a splňujícím i další podmínky podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo narušeno její ústavně zaručené právo spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Shora citovaným usnesením rozhodl Okresní soud v Ostravě tak, že exekuční řízení zastavil (výrok I.), oprávněnému (stěžovatelce) stanovil povinnost zaplatit na náklady exekuce soudnímu exekutorovi částku 7 735 Kč (výrok II.) a povinnému stanovil povinnost zaplatit oprávněnému náklady oprávněného ve výši 7 735 Kč (výrok III.). K odvolání stěžovatelky proti výrokům o nákladech exekuce rozhodl napadeným usnesením Krajský soud v Ostravě tak, že usnesení soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a žádnému z účastníků řízení nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.). 3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, že oba soudy dospěly k závěru, že při zjevné nemajetnosti povinného by měla náklady soudního exekutora uhradit oprávněná. Tedy, že oprávněná jako věřitelka musí nést riziko nesolventnosti dlužníka (povinného) a riziko s marnou exekucí nelze přenášet na soudního exekutora, kterému nelze předkládat neúspěšnost exekuce. Soudy nezohlednily její námitku, že důvody zastavení exekuce by měly být spjaty především s povinným. Odvolací soud však poukázal na to, že nepříznivý stav vyvolala z procesního hlediska právě stěžovatelka tím, že podala návrh na nařízení exekuce, aniž by se věnovala zkoumání poměrů povinného s takovou mírou aktivity, kterou lze po každém jiném subjektu požadovat. 4. Výklad ustanovení § 89 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění do 31. prosince 2007, (dále jen "exekuční řád") provedený obecnými soudy považuje stěžovatelka za naprosté pominutí zásady obsažené v ustanovení § 271 o. s. ř. Současně představuje nepřípustný zásah do právního postavení oprávněné v exekučním řízení, který je v rozporu s právem na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny). 5. Napadená rozhodnutí pomíjí ustálenou soudní praxi a současně judikaturu Ústavního soudu k dané problematice (např. usnesení sp. zn. III. ÚS 282/06, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Stěžovatelka namítla, že není možné přenášet na ni (na oprávněného) povinnost placení nákladů, pokud se neprokáže, že zavinila zastavení exekuce. 6. Za účastníka řízení, Krajský soud v Ostravě, se vyjádřil předseda senátu 9 Co, který uvedl, že uvedené rozhodnutí není vybočením ze standardů výkladu ustanovení § 89 exekučního řádu, ale jedním z alternativních výkladů. Současně poukázal, že tento postup byl verifikován i novelou dotčeného ustanovení účinnou od 1. ledna 2008, proto navrhl odmítnutí ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné. 7. Druhý účastník řízení, Okresní soud v Ostravě, se k věci nemohl vyjádřit, neboť soudkyně, která věc rozhodovala, je na mateřské dovolené. 8. Vyjádření účastníka neobsahovalo žádné skutečnosti mající vliv na rozhodování soudu, a proto nebylo stěžovatelce k případné replice zasíláno. II. 9. K projednávané věci si Ústavní soud vyžádal spis Okresního soudu v Ostravě sp. zn. 92 Nc 10502/2004. Poté, co se Ústavní soud seznámil s obsahem ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí i s obsahem spisu, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná. 10. Ústavní soud předesílá, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky). Není součástí soustavy obecných soudů, není jim soudem nadřízeným a nepřísluší mu do jejich pravomoci zasahovat, pokud postupují v souladu s principy hlavy páté Listiny. Úkolem Ústavního soudu není zabývat se porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob, chráněných "běžnými" zákony, pokud takové porušení neznamená zároveň porušení ústavně zaručeného práva nebo svobody. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétních předpisů jsou záležitostí obecných soudů [srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 81/95 Sb. ze dne 10. 9. 1996 (U 22/6 SbNU 575)]. 11. Ústavní soud neposuzuje zákonnost vydaných rozhodnutí (pokud jimi není porušeno ústavně zaručené právo), neboť taková činnost přísluší právě obecným soudům, pod jejichž ochranou jsou podle čl. 4 Ústavy České republiky rovněž základní práva a svobody. Z ustálené a obecně dostupné judikatury Ústavního soudu je patrné, za jakých podmínek a okolností je Ústavní soud oprávněn zasáhnout do jurisdikční činnosti obecných soudů, případně jak se jeho pravomoc projevuje ve vztahu k důkaznímu řízení, které proběhlo před těmito soudy. V daném případě však Ústavní soud stěžovatelkou namítané porušení čl. 36 odst. 1 Listiny shledal. III. 12. Ústavní soud především konstatuje, že jeho čtvrtý senát se obdobnou věcí ve vztahu ke Krajskému soudu v Ostravě již zabýval a shodným způsobem ji rozhodl nálezem ze dne 15. ledna 2008 sp. zn. IV. ÚS 1903/07 (N 12/48 SbNU 127). V podrobnostech proto může na tento judikát odkázat. 13. Ústavní soud konstatuje, že právo na spravedlivý proces je nevyhnutelně založeno i na povinnosti soudů odůvodnit svá rozhodnutí a tím vyloučit jejich libovůli v rozhodování. Pokud odůvodnění neodkazuje na relevantní důkazy, a posuzované rozhodnutí soudu je tedy nepřezkoumatelné, právní závěry soudu jsou v rozporu s tímto základním právem [viz nález sp. zn. III. ÚS 271/96 ze dne 6. 3. 1997 (N 24/7 SbNU 153), nález sp. zn. III. ÚS 170/99 ze dne 22. 6. 2000 (N 96/18 SbNU 339) či nález sp. zn. IV. ÚS 1007/07 ze dne 17. 9. 2007 (N 145/46 SbNU 421)]. V projednávané věci taková situace nastala vydáním napadených rozhodnutí, a došlo tak k porušení zaručeného práva stěžovatelky. 14. K projednávané věci a jejímu zákonnému vymezení, i s odkazem na vyjádření účastníka, Ústavní soud konstatuje, že si je vědom nové právní úpravy § 89 věty druhé exekučního řádu "V případě zastavení exekuce pro nemajetnost povinného hradí paušálně určené či účelně vynaložené výdaje exekutorovi oprávněný.", účinné od 1. ledna 2008. Ústavní soud však pro posouzení věci vycházel z právní úpravy platné v době rozhodování obecných soudů. 15. K problematice náhrady nákladů exekuce se vyjádřil i Ústavní soud ve stanovisku pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 23/06 ze dne 12. září 2006 (ST 23/42 SbNU 545). V uvedeném stanovisku vyjádřený názor byl potvrzen i v nálezu ze dne 1. března 2007 sp. zn. Pl. ÚS 8/06 (N 39/44 SbNU 479; 94/2007 Sb.). Ústavní soud konstatoval, že není porušením čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny, jestliže obecný soud při rozhodování o nákladech exekuce v případech, že je exekuce zastavena pro nedostatek majetku na straně povinného a na straně oprávněného nelze shledat procesní zavinění za zastavení exekuce (při respektování požadavku náležité opatrnosti a uvážlivosti), přizná exekutorovi náhradu nákladů řízení vůči povinnému. Dále Ústavní soud uvedl, že hlediska rozhodování o náhradě nákladů exekučního řízení při zastavení exekuce, včetně rozhodování o náhradě nákladů exekuce, jen ze samotného specifického postavení soudního exekutora neplynou. Východiskem je určení a hodnocení důvodů, pro něž k zastavení exekuce došlo, přičemž mezi hlediska zkoumání nenáleží majetnost, resp. nemajetnost povinného. Výjimkou je situace, kdy oprávněný nedbal požadavku náležité opatrnosti a uvážlivosti a návrh na nařízení exekuce podal, ačkoli mu byly k dispozici poznatky, z nichž se dal takový výsledek předvídat. Lze-li mu přičítat takovou účast na zastavení exekuce, nic nebrání (§ 89 exekučního řádu, § 271 o. s. ř.), aby byla oprávněnému uložena povinnost ne