IV.ÚS 2889/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2889/23 ze dne 15. 11. 2023   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka, soudce Josefa Fialy a soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti stěžovatele Tomáše S. (jedná se o pseudonym), t. č. Věznice Vinařice, zastoupeného Mgr. Jaroslavem Mazůrkem, advokátem, sídlem Šmeralova 272/22, Praha 7 - Bubeneč, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. srpna 2023 č. j. 4 Tdo 691/2023-656, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. března 2023 č. j. 5 To 8/2023-555 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 14. listopadu 2022 č. j. 2 T 1/2022-497, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a Krajského státního zastupitelství v Brně, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1, 2 a 3 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 47 Listiny základních práv Evropské unie. Stěžovatel v ústavní stížnosti též podle § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu požádal o odložení vykonatelnosti napadeného rozsudku Krajského soudu v Brně ve spojení s napadeným rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci. 2. Z ústavní stížnosti a připojených listin se podává, že napadeným rozsudkem Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu znásilnění podle § 185 odst. 1 a 3 písm. a) a c) trestního zákoníku, za což byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání šesti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Skutek, za nějž byl stěžovatel odsouzen, spočíval - stručně vyjádřeno - v tom, že stěžovatel opakovaně (v průběhu více než jednoho roku) osahával na intimních místech nezletilou (tehdy desetiletou až jedenáctiletou) dceru své tehdejší družky, a to přes odpor poškozené, což mělo u poškozené za následek vznik těžké újmy na zdraví v podobě posttraumatické stresové poruchy. 3. Proti uvedenému rozsudku okresního soudu podal stěžovatel odvolání, na základě kterého Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") napadeným rozsudkem zrušil rozsudek krajského soudu v celém rozsahu, upravil skutkovou větu, uznal stěžovatele vinným ze spáchání stejného trestného činu a uložil mu stejný trest. 4. Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání stěžovatele podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako zjevně neopodstatněné odmítl. II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel uvádí, že hlavním důkazem, o který obecné soudy opřely svá rozhodnutí, byla výpověď poškozené. Má za to, že tato výpověď se v podstatných směrech rozcházela s dalšími svědectvími, a to konkrétně svědectvími kamarádek poškozené, Evy B. a Jitky B. (jedná se o pseudonymy). Uvedený rozpor spatřuje stěžovatel v tom, že poškozená ve své výpovědi před policejním orgánem uvedla, že o jednání stěžovatele uvedeným svědkyním nic neřekla, zatímco ty vypověděly, že se jim poškozená o tomto zmínila. Uvádí, že poškozenou nemohl v této souvislosti konfrontovat, neboť ta byla vyslechnuta na počátku trestního řízení a uvedené nesrovnalosti vyšly najevo až poté. Brojí proti tomu, že obecné soudy odmítly provést výslech Evy B. a spokojily se s přečtením protokolu o výpovědi této svědkyně z přípravného řízení, přestože šlo o klíčovou výpověď a v době konání hlavního líčení byla svědkyně již téměř zletilá. Obecným soudům vytýká, že se rozporům mezi výpovědí poškozené a výpovědí uvedené svědkyně věnují pouze okrajově. Stěžovatel rovněž upozorňuje na nesrovnalosti ve výpovědi poškozené, její sestry a svědkyň Evy B. a Jitky B. Poukazuje na nález Ústavního soudu ze dne 11. 10. 2004 sp. zn. IV. ÚS 538/03 (N 142/35 SbNU 21). Dále v ústavní stížnosti pak tvrdí, že obecné soudy měly vyslechnout i Jitku B. 6. Stěžovatel brojí proti závěru, že poškozená utrpěla těžkou újmu na zdraví v podobě posttraumatické stresové poruchy v důsledku jednání, jež je mu kladeno za vinu. Upozorňuje na události z rodinného života poškozené, ke kterým došlo ještě předtím, než se dostal do blízkého okruhu poškozené a její matky. Ze znaleckých posudků podle něj nelze zjistit, do jaké míry na psychický stav poškozené mělo vliv jeho údajné jednání a do jaké míry šlo o následek nestabilního rodinného zázemí. Domnívá se, že krajský soud závažně pochybil, když akceptoval, že v řízení nebyly zkoumány anamnestické údaje poškozené, které by určily, zda je posttraumatická stresová porucha skutečně důsledkem skutku, pro nějž byl odsouzen. 7. Nepřiměřený postup krajského soudu spatřuje stěžovatel v tom, že tento soud s ohledem na jeho sexuální minulost argumentoval, že byť je stěžovatel heterosexuálně zaměřeným jedincem, neváhal v sexuální oblasti "experimentovat". V této souvislosti uvádí, že se cítí být bisexuálem, takže jeho zkušenosti s pohlavním stykem s osobami stejného pohlaví nemohou být považovány za experimentování. Tvrdí, že krajský soud na základě uvedené skutečnosti dovodil jeho vinu ze stíhaného skutku. Poukazuje na skutečnost, že podle výpovědi Pavla K. (jedná se o pseudonym) měla poškozená po údajném znásilňování klidně odejít na hlídání ke stěžovatelově matce, přičemž soud prvního stupně se s tímto důkazem nijak nevypořádal. Krajskému soudu rovněž vytýká, že jako přímý důkaz posoudil výpověď matky poškozené. 8. Další skupinu námitek stěžovatel zaměřuje vůči postupu vrchního soudu. Vytýká mu především porušení zásady zákazu reformationis in peius, což spatřuje v tom, že vrchní soud do skutkové věty odsuzujícího rozsudku doplnil část o záměru stěžovatele dosáhnout popsaným jednáním vlastní sexuální uspokojení. Tvrdí, že takový závěr nemá žádnou oporu v provedeném dokazování. V návaznosti na to uvádí, že jestliže nebyl prokázán jeho záměr dosáhnout vlastního sexuálního uspokojení, neměl být předmětný skutek posouzen jako trestný čin znásilnění, ale jako trestný čin pohlavního zneužití podle § 187 trestního zákoníku. Odvolací soud podle něj pochybil také tím, že v průběhu veřejného zasedání o odvolání (po skončení dokazování) nedovolil jeho tehdejšímu obhájci doplnit odvolání o další body. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný s výjimkou té části, kterou směřuje proti rozhodnutí krajského soudu (viz níže bod 10). Stěžovatel je v posuzované věci právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv. 10. Stěžovatel ústavní stížností napadá rozsudek krajského soudu, avšak vrchní soud rozsudek krajského soudu v celém rozsahu zrušil a ve věci sám rozhodl rozsudkem. K rozhodování o ústavnosti zrušeného rozsudku krajského soudu není Ústavní soud příslušný (není povolán rušit, co již bylo zrušeno). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 11. Ústavní soud nejprve připomíná, že zásadně nemá oprávnění zasahovat do rozhodovací činnosti trestních soudů, neboť nepředstavuje vrchol jejich soustavy, ale zvláštní soudní orgán ochrany ústavnosti (srov. čl. 83 a 90 až 92 Ústavy). Nepřísluší mu tedy přehodnocovat skutkové a právní závěry trestních soudů, a neposuzuje proto v zásadě ani jejich stanoviska a výklady ke konkrétním ustanovením zákonů, nejedná-li se o otázky ústavněprávního významu. Do rozhodovací činnosti trestních soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl excesivní do té míry, že by překročil meze ústavnosti [srov. např. nález ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98 (N 98/15 SbNU 17); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz]. O takovou situaci však v posuzovaném případě nejde. 12. Z napadených rozhodnutí je zřejmé, že výše uvedené námitky stěžovatel uplatňoval již v průběhu trestního řízení a s hodnocením důkazů a se skutkovými i právními závěry soudů polemizuje stejným způsobem, jakým to činil ve své obhajobě. Stěžovatel tak staví Ústavní soud do postavení další přezkumné soudní instance, což mu však nepřísluší, neboť jeho kasační pravomoc je založena jen tehdy, pokud by napadená rozho