IV.ÚS 2891/08 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2891/08 ze dne 3. 4. 2009   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Pavlem Rychetským ve věci navrhovatele S. N., zastoupeného JUDr. Vratislavem Kohoutem, advokátem se sídlem AK v Praze 3, Milešovská 6, o ústavní stížnosti proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. října 2007 sp. zn. 5 To 352/2007 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 22. března 2007 sp. zn. 2 T 81/2006, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Návrhem na zahájení řízení o ústavní stížnosti navrhovatel napadl v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že se jimi cítí být dotčen ve svých ústavně zaručených základních právech plynoucích z čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Dle jeho tvrzení obecné soudy porušily jeho základní právo na soudní ochranu a nedostály ani své ústavní povinnosti uložené jim čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"). Dále stěžovatel namítal, že v řízení bylo porušeno právo na spravedlivý proces a že to vedlo k jeho nespravedlivému potrestání a nezákonnosti, neboť došlo k porušení základní zásady zákonnosti trestního procesu zakotvené v § 2 odst. 1 tr. řádu ve spojení s čl. 90 Ústavy a čl. 8 odst. 2 Listiny a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 14 odst. 2 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech. Podle odůvodnění ústavní stížnosti, obsahově shodného s jeho stanovisky a závěry pojatými do mimořádného opravného prostředku, stěžovatel tvrdil, stručně řečeno, že k porušení označených ústavních práv došlo tím, že k prokázání viny stěžovatele nebyly shromážděny takové důkazy, které by ho jednoznačně usvědčovaly. Dále tvrdil, že v řízení před obecnými soudy byla porušena celá řada ustanovení trestního řádu, v důsledku čehož stěžovateli bylo upřeno právo na obhajobu a na řádné prošetření věci. Dle názoru stěžovatele ze skutkového stavu, který je obecnými soudy považován za úplný a správně zjištěný, nelze dovodit, že by jeho jednání naplňovalo všechny znaky skutkové podstaty trestného činu výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zákona a vydírání podle § 325 odst. 1 tr. zákona Soud nalézací i odvolací vycházel z výpovědi poškozeného V. Ž., který byl pod vlivem Policie ČR a nevypovídal dle pravdivého skutkového děje. Upozornil na rozpor v chování poškozeného po spáchání skutku a při hlavním líčení. Dále namítal, že byla porušena ustanovení tr. řádu, neboť jako důkaz bylo převzato podání vysvětlení dle § 158 tr. řádu družky poškozeného J. S. a poškozeného V. Ž., kteří byli poprvé vyslechnuti až po výpovědi obžalovaných, které byli přítomni u hlavního líčení. Výpověď byla deformována celým trestním řízením, kdy měli možnost nahlížet do spisu a připravit se na svoji výpověď. Stěžovatel v ústavní stížnosti i dovolání nesouhlasil s uložením trestu vyhoštění na dobu neurčitou, neboť neodpovídá zákonné dikci ustanovení § 57 tr. zákona a nebyly zjištěny potřebné skutečnosti, které by odůvodňovaly uložení tohoto trestu. II. Z obsahu ústavní stížnosti i napadených soudních rozhodnutí zjistil Ústavní soud následující: Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 22. března 2007 sp. zn. 2 T 81/2006 byl stěžovatel spolu s B. N. a V. M. uznán vinným trestným činem výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zákona ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zákona, trestným činem vydírání podle § 235 odst. 1 tr. zákona ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zákona, kterého se dopustil jednáním popsaným ve výroku o vině a byl mu dle § 235 odst. 1 tr. zákona za použití § 35 odst. 1 tr. zákona uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání 15 měsíců. Podle § 39a odst. 2 písm. b) tr. zákona byl pro výkon trestu zařazen do věznice s dozorem. Proti odsuzujícímu rozsudku podal B. N. a státní zástupce v neprospěch obviněných B. N. a S. N. odvolání. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 9. října 2007 (5To 352/2007) zrušil rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. b), d), e), odst. 2 tr. řádu ve výroku o vině pod bodem I. a ve výrocích o trestech obou obviněných a podle § 259 odst. 3 tr. řádu znovu rozhodl tak, že obviněné B. N. a S. N. uznal vinnými trestnými činy výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zákona a trestnými činy vydírání podle § 235 odst.1, 2, písm. b), c), d) tr. zákona. Za tyto trestné činy a za trestný čin výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zákona, jímž byl obviněný B. N. uznán vinným napadeným rozsudkem soudu prvního stupně pod bodem II., byl obviněný B. N. odsouzen podle § 235odst. 2 tr. zákona za použití § 35 odst. 1 tr. zákona k úhrnnému trestu odnětí svobody v trváním sedmi a půl let, pro jehož výkon byl zařazen podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zákona zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zákona mu byl uložen trest vyhoštění na dobu neurčitou. S. N. byl podle § 235 odst. 2 tr. zákona za použití § 35 odst. 1 tr. zákona odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi let, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zákona zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zákona mu byl uložen trest vyhoštění na dobu neurčitou. Odvolací soud podle § 256 tr. zákona zamítl odvolání obviněného B. N. Nejvyšší soud usnesením ze dne 13. srpna 2008 (7 Tdo 844/2008) podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl dovolání obviněných B. N. a S. N., jako dovolání zjevně neopodstatněné. III. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí soudů z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv na soudní ochranu a na spravedlivý proces a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná. Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel a obviněný B. N. dovolání z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Stěžovatel podal dovolání též z důvodu § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu. Nejvyšší soud usnesením ze dne 13. srpna 2008 sp. zn. 7 Tdo 844/2008 dovolání stěžovatele a B. N. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné. V řízení o ústavní stížnosti se uplatňuje maxima, dle níž Ústavní soud je ve smyslu své ustálené judikatury vázán petitem návrhu na zahájení řízení a sám jej nemůže měnit (viz např. nálezy sp. zn. II. ÚS 305/99, N 172/20 SbNU 217, I. ÚS 603/2000, N 99/27 SbNU 129, sp. zn. IV. ÚS 98/03, N 1/32 SbNU 3, sp. zn. IV. ÚS 314/05, N 159/38 SbNU 267). Vázán petitem ústavní stížnosti, jímž stěžovatel vymezil rozhodnutí, u něhož se přezkumu z pohledu ústavnosti domáhá, posoudil Ústavní soud návrh stěžovatele co do jeho meritorní projednatelnosti, jak je ve výroku usnesení uvedeno, když vyšel z následující argumentace. V ustanovení § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, má svůj právní základ zásada subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne též princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti orgánů veřejné moci, což znamená, že ústavní stížnost je krajním prostředkem k ochraně práva, nastupujícím tehdy, kdy náprava před těmito orgány již není standardním postupem možná. Především obecným soudům a priori je adresován imperativ formulovaný v čl. 4 Ústavy. Ochrana ústavnosti v právním státě nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž musí být úkolem celé justice. Ústavní stížnost představuje prostředek ultima ratio (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 117/2000, N 111/19 SbNU 79) a je nástrojem ochrany základních práv, nastupujícím po vyčerpání všech dostupných efektivních prostředků k ochraně práv uplatnitelných ve shodě se zákonem v systému orgánů veřejné moci. Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, přičemž toto neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení. Zmíněnými procesními prostředky se ve smyslu § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu rozumí řádné opravné prostředky, mimořádné opravné prostředky (s výjimkou výše uvedenou) vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiné procesní prostředky k ochraně práva, s jejichž uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. V souladu se zásadou subsidiarity tedy stěžovatel musí před podáním ústavní stížnosti vyčerpat všechny procesní prostředky, přičemž musí předcházející procesní prostředky, které jsou ovládány zásadou dispozitivní, uplatnit efektivně. To znamená, že v nich musí již namítat porušení ústavně zaručených základních práv, jež se stanou předmětem ústavní stížnosti (viz nález III. ÚS 117/2000 nebo usnesení IV. ÚS 159/06 dostupná na http://nalus.usoud.cz). Pokud stěžovatel uplatní námitky porušení svých práv až v ústavní stížnosti, neposkytnuv obecným soudům možnost se s nimi vypořádat, nemůže k nim přihlédnout ani Ústavní soud (tzv. zásada setrvalosti námitek). V daném případě stěžovatel navrhuje z