IV.ÚS 2892/17 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2892/17 ze dne 10. 10. 2017   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl dne 10. října 2017 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jaromíra Jirsy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti obchodní společnosti EXIM TOURS a. s., IČ 45312974, se sídlem Revoluční 23, 110 00 Praha 1, zastoupené JUDr. Josefem Svobodou, advokátem se sídlem Argentinská 38, 170 00 Praha 7, proti výrokům pod body II, IV, VI, VIII, X, XII, XIV, XVI, XVIII, XX, XXII, XXIV, XXVI a XXVIII rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 19. května 2017 č. j. 41 C 159/2016-186, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníka řízení, a za účasti 1. Miroslava Šenkýře, 2. Evy Chalupské, 3. Davida Kosíka, 4. Martiny Balážové, 5. Michaely Švaříčkové, 6. Miroslava Dvořáka, 7. Evy Markové, 8. Anny Králové, 9. Zdeňka Duchoně, 10. Lukáše Saláta, 11. Jaroslava Koudelky, 12. Jana Kachlíka, 13. Michaely Zemanové, 14. Nikoly Žaloudkové, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Obchodní společnost EXIM TOURS a. s., (dále rovněž "stěžovatelka" nebo "žalovaná"), provozující cestovní kancelář, se v ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 13. 9. 2017, domáhá zrušení v záhlaví označeného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 19. 5. 2017 č. j. 41 C 159/2016-186 v jí vymezeném rozsahu, a tvrdí, že uvedenými body výroku napadeného rozhodnutí bylo porušeno její právo na spravedlivý proces a na rovnost účastníků řízení ve smyslu čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i právo vlastnit majetek (čl. 11 Listiny). II. Z obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí se zjišťuje: V občanskoprávním sporu, vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále též "nalézací soud") pod sp. zn. 41 C 159/2016, se každý ze žalobců, vystupujících v řízení před Ústavním soudem jako shora jmenovaní vedlejší účastníci, domáhal po žalované zaplacení částky 1 481,21 Kč s příslušenstvím, jako slevy z ceny zájezdu, pořádaného žalovanou v termínu od 17. 9. do 24. 9. 2015 v turecké destinaci Egejská riviéra. Žalobci se žalovanou uzavřeli dne 1. 7. 2015 smlouvy o zájezdu č. 122032891 a č. 122032900. Předmětem smluv bylo poskytnutí služeb žalovanou, včetně zprostředkování ubytování v pětihvězdičkovém hotelu Vista Hill, nacházejícího se nedaleko letoviska Kusadasi. Hotel byl žalovanou v katalogu inzerován jako nedávno zrekonstruovaný ubytovací komplex, nabízející služby odpovídající pětihvězdičkovému zařízení. Již v průběhu zájezdu však klienti u žalované reklamovali některé vady poskytnutých ubytovacích služeb, neodpovídajících uzavřeným cestovním smlouvám. Reklamovány byly pokoje, které podle uzavřených smluv měly být s výhledem na moře; takové pokoje však klientům nebyly poskytnuty. Výhled z pokojů byl směřován k popelnicovým stáním hotelového komplexu, pokoje byly znečistěné, v některých případech byla na pokojích objevena plíseň. Další reklamace klientů se týkaly výskytu švábů na pokojích, nefunkční klimatizace, výpadků elektřiny, nefunkčních toalet, zrezivělého a znečistěného koupelnového příslušenství a špíny na pokojích. Celý hotelový komplex, včetně bazénu a mobiliáře, vykazoval podle žalobců známky značného opotřebení a neodpovídal pětihvězdičkové kategorii. Žalobci uplatnili reklamace z vad nejprve přímo v místě pobytu u delegátky žalované, posléze písemně prostřednictvím pojišťovny právní ochrany AXA ASSISTANCE; nárokovali poskytnutí slevy z ceny zájezdu, přičemž za přiměřenou považovali slevu ve výši 20% z ceny zájezdu pro každého z žalobců. Nárok na přiměřenou slevu byl žalovanou akceptován jen do výše 10% slevy z ceny zájezdu, s čímž se klienti nespokojili a podali občanskoprávní žalobu. Nalézací soud po provedeném dokazování, a to jak listinnými důkazy, tak fotodokumentací a svědeckými a účastnickými výpověďmi, dospěl k závěru, že žalobcům ve smyslu ustanovení § 2521 odst. 1 a § 2540 občanského zákoníku (dále jen "o. z") vznikl nárok na slevu z ceny zájezdu v požadované dvacetiprocentní výši, neboť úroveň a charakter poskytnutého ubytování neodpovídala úrovni služeb pětihvězdičkového hotelu. Žalobci vytkli žalované vady zájezdu včas a opakovaně, reklamované vady však nebyly v průběhu zájezdu odstraněny. Žalobci prokázali, že služby cestovního ruchu, k jejichž poskytnutí se žalovaná zavázala ve smlouvě o zájezdu ve smyslu ustanovení § 2521 a násl. o. z., nebyly žalobcům poskytnuty ve sjednané a řádné kvalitě. Proto nalézací soud žalobě v meritu věci vyhověl. Výrok o náhradě nákladů řízení odůvodnil nalézací soud odkazem na ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. s tím, že jde o náhradu nákladů řízení účelně vynaložených žalobci. Náklady sestávají z nákladů soudního poplatku ve výši 1 000,- Kč u každého z žalobců, náhrady nákladů zastoupení advokátem, které u každého žalobce činí částku 11 525,61 Kč. K této částce soud připočetl soud hotové výdaje žalobců na cestovné, parkovné a náhradu ušlého výdělku u každého z jednotlivých žalobců zvlášť. Protože napadeným rozsudkem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 10 000 Kč, přičemž k příslušenství pohledávky se nepřihlíží, nalézací soud v poučení rozsudku konstatoval, že podle ust. § 202 odst. 2 o. s. ř. není odvolání přípustné. III. Stěžovatelka v ústavní stížnosti tvrdí, že byla porušena její výše označená práva tím, že vedlejším účastníkům řízení byla soudem přisouzena náhrada nákladů řízení "ve zjevně nepřiměřené výši vzhledem k požadovanému plnění, náročnosti i veškerým dalším okolnostem sporu". Stěžovatelka uvádí, že šlo "o relativně jednoduchou věc, a to jak po skutkové, tak i po právní stránce", přičemž předmětem sporu byla částka 20 737,- Kč s příslušenstvím a přisouzená náhrada nákladů řízení činí 217 280,21 Kč. Právní zastupování vedlejších účastníků podle názoru stěžovatelky nevyžadovalo větší časovou a administrativní zátěž, neboť nároky vedlejších účastníků řízení byly uplatněny hromadně, přičemž skutková tvrzení jednotlivých vedlejších účastníků byla "naprosto totožná". Stěžovatelka tvrdí, že nárok na slevu z ceny zájezdu mohl být uplatněn objednatelem zájezdu a skutečnost, že tento postup vedlejší účastníci řízení nezvolili, nelze prý přičítat k tíži stěžovatelky. S odkazem na nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 7. 2012 sp. zn. I. ÚS 988/12 a ze dne 6. 2. 2015 sp. zn. I. ÚS 3768/14 stěžovatelka namítá, že nalézací soud při rozhodování o nákladech řízení nevzal v úvahu kritérium účelnosti a přiměřeností nákladů, a to navzdory tomu, že tak učinil v dříve vydaném platebním rozkaze ze dne 22. 11. 2016 č. j. 41 C 156/2016-30. IV. Ústavní soud ověřil, že ústavní stížnost byla podána včas a osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou advokátem na základě speciální plné moci, přičemž ústavní stížnost i v ostatních ohledech splňuje náležitosti a podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). V. Po přezkoumání připojeného spisového materiálu a posouzení vznesených námitek Ústavní soud shledal, že návrh stěžovatelky je zjevně neopodstatněný, neboť k tvrzenému porušení jejích ústavně zaručených práv namítaným postupem, resp. rozhodnutím nalézacího soudu zjevně nedošlo. Především je třeba poukázat na dlouhodobou judikaturu Ústavního soudu, týkající se ústavněprávního přezkumu rozhodování obecných soudů o nákladech řízení. K takovému přezkumu Ústavní soud přistupuje krajně zdrženlivě. Zastává totiž názor, že rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně jejich doménou, neboť se zde zobrazují aspekty nezávislého soudního rozhodování. Ústavní soud není tudíž oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení. Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenzi toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo nastat např. v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen prvek svévole. Případy, kdy Ústavní soud ústavní stížnost otevřel věcnému posouzení, jsou zcela výjimečné. Podrobnější argumentace, z níž Ústavní soud konstantně vychází při rozhodování o nákladech řízení, je obsažena např. v usneseních sp. zn. I. ÚS 457/05, IV. ÚS 10/98, II. ÚS 130/98, I. ÚS 30/02, IV. ÚS 303/02, III. ÚS 255/05, I. ÚS 457/05, III. ÚS 4612/12 a dalších, dostupných v internetové databázi NALUS (http://nalus.usoud.cz); na odůvodnění těchto judikátů je možno odkázat i v této věci. V posuzovaném případě nebyly žádné důvody pro odchýlení se od této judikatury shledány. Nad rámec řečeného Ústavní soud konstatuje: Základní zásadou, která ovládá rozhodování o náhradě nákladů civilního sporného řízení, je zásada úspěchu ve věci. Ta je v platném právu vyjádřena v ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. Citované ustanovení ukládá soudu, aby přiznal tomu účastníkovi, kte