IV.ÚS 2893/18 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2893/18 ze dne 29. 1. 2019   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Jana Filipa a Jana Musila (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti obchodní společnosti LIME Bohemia v. o. s., se sídlem Osečná, Osečná 157, zastoupené JUDr. Martinem Köhlerem, advokátem se sídlem Liberec X - Františkov, Vysoká 149/4, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 6. 2018 č. j. 6 As 16/2018-27 a proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 4. 12. 2017 č. j. 59 A 65/2016-43, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci, jako účastníků řízení a za účasti A. České obchodní inspekce, Ústředního inspektorátu, se sídlem v Praze 2, Štěpánská 15 a B. České obchodní inspekce, Inspektorátu pro Ústecký a Liberecký kraj, se sídlem v Ústí nad Labem, Prokopa Diviše 1386/6, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. V ústavní stížnosti ze dne 20. 8. 2018 se obchodní společnost LIME Bohemia v. o. s., (dále jen "žalobkyně" nebo "stěžovatelka") domáhala, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí vydaná ve věci pokuty za správní delikt. II. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti. Dne 8. 4. 2016 rozhodnutím č. j. ČOI/35591/16/2500/0094/RZ/BL ředitelka Inspektorátu České obchodní inspekce Ústeckého a Libereckého kraje (dále jen "správní orgán") uložila stěžovatelce pokutu ve výši 2 000 Kč za správní delikt podle § 24 odst. 7 písm. t) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění ke dni spáchání správního deliktu (dále též jen "zákon o ochraně spotřebitele"), pro porušení § 19 odst. 1 téhož zákona, kterého se stěžovatelka měla dopustit tím, že jako prodávající nevydala spotřebiteli písemné potvrzení o uplatnění reklamace dne 1. 7. 2015 na elektrickou tříkolku de Luxe, ve kterém by bylo uvedeno, kdy spotřebitel právo uplatnil a co je obsahem reklamace. Stěžovatelce byla zároveň uložena povinnost nahradit paušální částkou náklady řízení ve výši 1 000 Kč. Dne 30. 6. 2016 rozhodnutím č. j. ČOI 52567/16/O100/2500/15/16/Ad/Št Česká obchodní inspekce, Ústřední inspektorát (dále též "žalovaná") zamítla odvolání stěžovatelky a potvrdila rozhodnutí správního orgánu ze dne 8. 4. 2016 č. j. ČOI/35591/16/2500/0094/RZ/BL. Dne 4. 12. 2017 rozsudkem č. j. 59 A 65/2016-43 Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci (dále jen "správní soud") zamítl žalobu proti rozhodnutí žalované ze dne 30. 6. 2016 č. j. ČOI 52567/16/O100/2500/15/16/Ad/Št (výrok I). Podle správního soudu se žalobní námitky shodují s námitkami obsaženými v odvolání proti rozhodnutí správního orgánu. Správní soud konstatoval, že již rozhodnutí správního orgánu ve vztahu k porušení § 19 odst. 1 zákona o ochraně spotřebitele obsahuje srozumitelně a dostatečným způsobem formulované odůvodnění, a souhlasil též s jeho závěrem, že písemnost ze dne 30. 6. 2015, doručenou žalobkyni dne 1. 7. 2015, je třeba považovat za uplatnění práva z vadného plnění, tj. za reklamaci, byť ji spotřebitel takto nenazval. Písemnost žalobkyně ze dne 9. 7. 2015, v níž spotřebiteli sdělila, že s odstoupením od smlouvy nesouhlasí, lze považovat za písemné potvrzení o uplatnění reklamace, které však obsahuje pouze údaj o tom, jaký způsob vyřízení reklamace spotřebitel požadoval. Z tohoto písemného potvrzení již ale nelze zjistit, kdy spotřebitel reklamaci uplatnil, ani co bylo obsahem reklamace, tj. jaké vady byly vytknuty, jak požaduje § 19 odst. 1 zákona o ochraně spotřebitele. Dne 20. 6. 2018 rozsudkem č. j. 6 As 16/2018-27 Nejvyšší správní soud (dále jen "kasační soud") zamítl kasační stížnost žalobkyně proti rozsudku správního soudu ze dne 4. 12. 2017 č. j. 59 A 65/2016-43 (výrok I) jako nedůvodnou. Kasační soud dospěl k závěru, že krajský soud na základní argumentaci stěžovatelky stran rozhodující otázky, tj. stran jí tvrzeného nenaplnění podmínek pro konstatování její viny, jasně reagoval. III. V ústavní stížnosti stěžovatelka tvrdila, že napadeným rozsudkem správního soudu byla porušena její základní práva zaručená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Dle názoru stěžovatelky se správní soudy dostatečně nevypořádaly s jejími argumenty a vycházely pouze z ustanovení o odstoupení od smlouvy v § 2106 odst. 1 písm. d) zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. z."). Stěžovatelka poukázala na judikaturu Ústavního soudu ve vztahu k odůvodňování soudních rozhodnutí a opakovaně tvrdila, že se soudy dostatečně nevypořádaly s jejími argumenty týkajícími se odstoupení od smlouvy, čímž jí upřely právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Stěžovatelka dále uvedla, že porušení svých práv spatřuje v tom, že správní soudy svůj výsledný právní názor řádně nezdůvodnily, citovaly pouze zákonná ustanovení a formálně je vykládaly, ačkoliv dle jejího názoru se měly zabývat smyslem těchto ustanovení a zákonodárcem zamýšleným účelem, a také argumentací stěžovatelky, že odstoupení od smlouvy není reklamací. Stěžovatelka poukázala na § 2001 o. z., jeho obsah vyložila a dovodila, že k uložení pokuty správním orgánem chyběl jakýkoliv právní rámec. Stěžovatelka též namítla, že v její věci nebylo šetřeno podstaty a smyslu označených základních práv, čímž došlo k porušení čl. 4 odst. 4 Listiny, a dále polemizovala s právním posouzením její věci obecnými soudy. Závěrem vyjádřila přesvědčení, že v její věci nastal extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a právními závěry z nich vyvozenými, obdobně jako v nálezu Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257). IV. Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a vyčerpala zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. V. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Podstatu ústavní stížnosti Ústavní soud shledal v nesouhlasu stěžovatelky se skutkovými a právními závěry správních orgánů a soudů ve správním soudnictví, jež dospěly k závěru, že posuzované jednání stěžovatelky naplnilo znaky správního deliktu podle § 19 odst. 1 zákona o ochraně spotřebitele; jinak řečeno, stěžovatelka nesouhlasila s právním posouzením své věci těmito orgány veřejné moci. K tvrzení o porušení základního práva na spravedlivý proces nesprávným právním posouzením věci Ústavní soud opakovaně připomíná, že jeho pravomoc ověřovat správnost interpretace a aplikace zákona obecnými soudy je omezená, a že zejména není jeho úlohou tyto soudy nahrazovat [srov. nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93, N 5/1 SbNU 41 (45-46)]; jeho rolí je (mimo jiné) posoudit, zda rozhodnutí soudů nebyla svévolná nebo jinak zjevně neodůvodněná, k čemuž v případě stěžovatelky zjevně nedošlo; navíc skutkovými nebo právními omyly obecných soudů, pokud by byly shledány, by se Ústavní soud mohl zabývat toliko v případě, pokud by jimi bylo současně zasaženo do některého ze základních práv nebo svobod; takový zásah však v pojednávaném případě neshledal. V projednávaném případě byla napadená soudní rozhodnutí podrobně a srozumitelně odůvodněna a splňovala tak požadavek spravedlivého procesu, aby soudní rozhodnutí dostatečně uváděla důvody, na nichž byla založena. Ústavní soud již v nálezu ze dne 7. 7. 1994 sp. zn. I. ÚS 2/93 (N 37/1 SbNU 267) uvedl, že "[k] porušení práva na soudní ochranu by došlo jen tehdy, jestliže by byla komukoli v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinným.... Právo na soudní ochranu je v podstatě právem na proces, včetně vydání soudního rozhodnutí. K odstranění možných omylů při hodnocení skutkového stavu slouží soustava opravných prostředků podle soudních řádů a v tomto směru nemůže Ústavní soud činnost obecných soudů nahrazovat." Věc stěžovatelky byla posouzena žalovaným (jako odvolací správním orgánem) a následně i ve správním soudnictví. Důvody, pro které správní soud a kasační soud žalobu resp. kasační stížnost stěžovatelky zamítly, jsou v jejich rozhodnutí přehledně a zcela srozumitelně vyloženy, pročež Ústavní soud na tyto odkazuje, nemaje potřebu cokoli k nim dodávat. Ústavní soud je dále toho názoru, že v projednávaném případě je zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti dána již bagatelní výší uložené pokuty za