IV.ÚS 2896/22 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2896/22 ze dne 17. 1. 2023   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky M. S., zastoupené JUDr. Milanem Trlicou, advokátem, Horní náměstí 3, Vsetín, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. července 2022 č. j. 6 Tdo 536/2022-594, usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 15. září 2021 č. j. 68 To 96/2021-540 a rozsudku Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 4. března 2021 č. j. 1 T 134/2018-473, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci a Okresního soudu ve Vsetíně, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Ostravě - pobočky v Olomouci a Okresního státního zastupitelství ve Vsetíně, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi došlo k porušení jejích ústavních práv vyplývajících z čl. 2 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že v záhlaví uvedeným rozsudkem Okresního soudu ve Vsetíně (dále jen "okresní soud") byla stěžovatelka uznána vinnou ze spáchání přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník. Toho se podle okresního soudu dopustila, stručně řečeno, tak, že při vědomosti o fyzické zdatnosti a nedostatečném zajištění československého vlčáka pootevřela dne 31. 10. 2017 branku vedoucí na její pozemek, aniž by zkontrolovala dostatečné zajištění psa jeho vlastníkem (stěžovatelčiným partnerem), načež pes vyběhl brankou ven, kde napadl poškozenou a jejího psa, přičemž jí způsobil tržná poranění na hlavě a drobná poranění na zbytku těla, po nichž zůstaly trvající jizvy. V následku útoku se u poškozené rozvinula posttraumatická stresová porucha. Za uvedené jednání byla stěžovatelka odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání jednoho měsíce, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Poškozené (dále i pojišťovna) byli odkázány na řízení ve věcech občanskoprávních. Okresní soud rozhodoval v dané věci již podruhé, neboť jeho první rozhodnutí bylo [spolu s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci (dále jen "krajský soud") ze dne 25. 2. 2019 č. j. 68 To 20/2019-216, kterým bylo rozhodnuto o odvolání stěžovatelky a poškozené] zrušeno usnesením Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2019 č. j. 6 Tdo 1309/2019-281. Skutkový stav v dané věci byl zjištěn bez důvodných pochybností ze svědeckých výpovědí, jakož i stěžovatelčina doznání. Podle soudu lze jednání stěžovatelky považovat za trestný čin. Je nerozhodné, zda byl stíhán rovněž vlastník psa přítomný na místě činu. Z hlediska příčinné souvislosti je významné, že stěžovatelčino jednání (otevření branky) bylo okolností významnou při způsobení následku (poranění poškozené). Ostatní působící okolnosti (jednání dalších osob), které ke vzniku následku přispěly, nejsou z hlediska trestní odpovědnosti stěžovatelky rozhodné. Soud dospěl k závěru, že trestně odpovědným by mohl v dané věci být rovněž vlastník psa, avšak nikoliv namísto stěžovatelky, nýbrž s ní. Podle provedených důkazů je stěžovatelka faktickou spolumajitelkou psa (byl pořizován společně a žijí ve společné domácnosti, stěžovatelka se účastnila i výcviku psa). Podle okresního soudu jsou tak splněny rovněž podmínky stěžovatelčiny odpovědnosti za škodu způsobenou zvířetem podle § 2933 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (ať již jako spoluvlastníka nebo osoby, jíž bylo zvíře svěřeno). Konečně by bylo možné dovodit její odpovědnost podle § 2910 občanského zákoníku. I kdyby však v konkrétním civilním řízení nebyla stěžovatelka shledána odpovědnou, nebrání to vzniku její trestní odpovědnosti. Stěžovatelka při otevření branky věděla, že pes ještě není zabezpečen. Podle soudu jednala v nedbalosti, neboť psa velmi dobře znala (včetně jeho síly a velikosti) a sama měla s vlastníkem dohodnutá bezpečnostní opatření, která však daný den nedodržela. Tím došlo podle soudu k naplnění všech znaků uvedené skutkové podstaty, avšak nelze přehlédnout, že jde především o běžnou shodu nešťastných okolností, čemuž odpovídá i mírný trest. 3. Proti rozsudku podala stěžovatelka odvolání, které krajský soud napadeným usnesením zamítl. Krajský soud dospěl k závěru, že stěžovatelka svým jednáním naplnila všechny znaky skutkové podstaty těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti. Stěžovatelka si podle vlastní výpovědi byla vědoma bezpečnostních rizik a zároveň toho, že poškozená se se svým psem prochází pravidelně ulicí (lidé v okolí si na ni dokonce stěžovali, že dráždí jejich psy) a její pes nereaguje na přítomnost psa poškozené dobře. Otevření branky bylo hlavní příčinou vzniku škodlivého následku. Majetková práva k psovi a konstrukce občanskoprávní odpovědnosti za následky jeho chování jsou z hlediska trestní odpovědnosti nerozhodné. Stěžovatelčině odpovědnosti za nedbalostní trestný čin rovněž nebrání, že škodlivý následek měl více příčin (např. v jednání vlastníka psa). S ohledem na následek pak není namístě uplatnit zásadu subsidiarity trestní represe podle § 12 odst. 2 trestního zákoníku. 4. Proti usnesení krajského soudu podala stěžovatelka dovolání, které Nejvyšší soud odmítl napadeným usnesením. Nejvyšší soud potvrdil závěr, že občanskoprávní úprava vlastnictví psa (a odpovědnosti za jeho chování) je z hlediska trestního práva nerozhodná. Důležité je, že stěžovatelka porušila obecnou prevenční povinnost podle § 2900 občanského zákoníku. Usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 1509/2014, z nějž obhajoba dovozovala beztrestnost stěžovatelčina jednání, neuvádí nic, co by odporovalo závěrům soudů nižších stupňů (v uvedené starší věci ani nemohla být dovozena odpovědnost osoby odlišné od vlastníka). Soudy se rovněž dostatečně zabývaly stěžovatelčiným zaviněním. Nutnosti zabezpečit psa si byla stěžovatelka vědoma, avšak bez dostatečného důvodu se podle toho nechovala. Zároveň není pochyb o příčinné souvislosti mezi stěžovatelčiným jednáním a vznikem škodlivého následku. Soudy neporušily zásadu subsidiarity trestní represe, neboť daný případ nevykazuje znaky (zejména následky) významně menší společenské škodlivosti než případy, při nichž je totožné ustanovení použito. Rovněž nebyla porušena zásada totožnosti skutku. Mezi popisem skutku v usnesení o zahájení trestního stíhání a odsuzujícími rozhodnutími je shoda ve všech podstatných rysech. Ledabylé otevření branky bylo základem skutku v obou zněních. Právo na spravedlivý proces nebylo porušeno tím, že odsouzena byla pouze stěžovatelka, neboť pouze na ni byla podána obžaloba. II. Argumentace stěžovatelky 5. Stěžovatelka namítá, že soudy nesprávně posoudily míru jejího zavinění. Nebyl zjištěn žádný jiný případ, v němž by došlo k odsouzení osoby, jíž bylo zvíře dočasně svěřeno. Veškerá prejudikatura se zabývá zaviněním vlastníka psa (stěžovatelka zmiňuje např. věc řešenou usnesením Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2006 sp. zn. II. ÚS 112/2006; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz). Nadto zůstalo pochybné, zda pes byl stěžovatelce svěřen, byl-li na místě jeho vlastník. Podle stěžovatelky nebyl pes v její držbě. Základem stěžovatelčiny trestní odpovědnosti nemůže být porušení soukromé dohody mezi ní a vlastníkem psa. Vlastník psa nemůže na jiného převést svoji odpovědnost takovou dohodou (to ostatně explicitně potvrzuje i úprava v občanském zákoníku). Stěžovatelka tak byla fakticky odsouzena za porušení zákona jinou osobou. I kdyby snad podíl na celé události měla rovněž stěžovatelka, není možné odsoudit pouze ji. Došlo-li v přípravné fázi trestního řízení k vypuštění pojmu "svěřen" (myšleno pes stěžovatelce) z popisu skutku, došlo tím podle stěžovatelky ke změně podstaty celého skutku (tím byla porušena zásada totožnosti skutku). Nový skutek (otevření branky) pak již nemohl mít za následek újmu na zdraví poškozené, nýbrž útěk psa, kterého neudržel jeho vlastník. Soudy rovněž překvapivě zavázaly stěžovatelku k úhradě nemajetkové újmy, ačkoliv vlastník psa byl pojištěným a pojišťovna v dané věci plnila. Soudy rovněž nezohlednily zásadu subsidiarity trestní represe. Například v nálezu ze dne 5. 8. 2010 sp. zn. III. ÚS 2278/07 (N 157/58 SbNU 335) bylo dovození trestní odpovědnosti i u závažnějších následků shledáno jako nepřijatelné. Následek celé události považuje stěžovatelka za překvapivý a neobvyklý, k němuž u psů obvykle nedo