IV.ÚS 2898/17 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2898/17 ze dne 12. 12. 2017   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudce Jaromíra Jirsy a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti Z. S., zastoupené Mgr. Janou Latkovou, advokátkou AK Latková, Volfová & partneři, se sídlem Masarykovo nábřeží 2018/10, Praha 2 - Nové Město, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 6. 2017 č. j. 55 Co 128/2017-103, se žádostí o projednání mimo pořadí, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Řízení před obecnými soudy Obvodní soud pro Prahu 8 (dále "obvodní soud") v rozsudku č. j. P 284/2015-69 ze dne 25. 1. 2017 rozhodl ve věci úpravy péče o nezletilé děti stěžovatelky a vedlejšího účastníka (bývalého druha stěžovatelky) tak, že nezletilý R. se svěřuje do střídavé péče obou rodičů. V každém sudém týdnu bude v péči stěžovatelky, v každém lichém týdnu v péči vedlejšího účastníka. K předání a převzetí nezletilého bude docházet vždy v pátek předcházejícího týdne po skončení školního vyučování ve školském zařízení, které nezletilý navštěvuje. Výživné se ani jednomu z rodičů nestanoví. Obvodní soud dále rozhodl, že nezletilý F. se svěřuje do péče stěžovatelky, přičemž vedlejšímu účastníkovi se stanoví povinnost přispívat na jeho výživu částkou 2 500 Kč měsíčně. Dále soud udělil souhlas stěžovatelce, aby podala za nezletilého F. přihlášku do Základní školy v M. K odvolání vedlejšího účastníka, který směřoval jen do výroků týkajících se péče o nezletilého F., změnil Městský soud v Praze ústavní stížností napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvého stupně a nezletilého F. svěřil taktéž do střídavé péče rodičů. Střídavá péče byla vymezena tak, že v péči vedlejšího účastníka bude nezletilý vždy první lichý kalendářní týden do pátku, poté týden v péči stěžovatelky, poté týden v péči vedlejšího účastníka, o navazujícím víkendu v péči stěžovatelky a čtvrtý týden od pondělí do neděle v péči vedlejšího účastníka. K předání a převzetí nezletilého bude docházet po skončení školního vyučování ve škole (družině), jinak v 15 hod. v bydlišti rodiče, kde právě pobýval. Soud dále stanovil povinnost stěžovatelce přispívat na výživu částkou 1 500 Kč měsíčně a vedlejšímu účastníkovi povinnost přispívat na výživu částkou 1 000 Kč měsíčně. Soud dále nahradil souhlas stěžovatelky s docházkou nezletilého F. do Základní školy P. V odůvodnění soud mj. uvedl, že "bylo třeba specifikovat dobu a místo předání nezletilého, přičemž odvolací soud tak učinil obdobně jako u nezletilého R., pouze s upřesněním pro případ, že v pátek vyučování nebude (prázdniny, svátky, ředitelské volno apod.). V rámci vyhotovení odůvodnění rozhodnutí odvolací soud shledal jistou nedůslednost v řešení této otázky v případě víkendu na konci třetího týdne, kdy pochopitelně školní docházka nebude. Pokud se rodiče nedohodnou tak, že k předání dojde v pondělí čtvrtého týdne odvezením do školy, bude na otci, aby F. vyzvedával v neděli v 15 hod. v bydlišti matky dle obecné úpravy". II. Tvrzení stěžovatelky Stěžovatelka v ústavní stížnosti tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu porušilo její ústavně zaručené práva na rodinný život a spravedlivý proces, konkrétně čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatelka tvrdí, že střídavá péče ve věci nezletilého F. je nastavena asymetricky tak, že syn bude převážně v péči otce. Podle Ústavního soudu mají na péči o děti zásadně stejné právo oba rodiče, přičemž toto právo je naplněno tehdy, pokud každý rodič má možnost pečovat o dítě po stejnou dobu jako rodič druhý. Pokud se soud od tohoto principu odchýlí, měl by nalézt dostatečně závažné důvody, které převáží nad zájmem dítěte být v péči obou rodičů rovnoměrně. Podle stěžovatelky soud nekriticky nadřadil zájem na zachování a upevňování sourozeneckého vztahu mezi oběma syny a z něj plynoucí zájem, aby byli co nejvíce spolu, nad zájmy jiné. Soud dostatečně nezohlednil přání dítěte, jeho začínající školní docházku i schopnost stěžovatelky jej na školu lépe připravovat. Soud zájmy nezletilého dostatečně nezkoumal a neposuzoval komplexně. Stěžovatelka upozorňuje na možnost odcizení od matky, rizika při dojíždění do školy, i potřebu vybudovat si vztah k novému sourozenci, tedy dítěti z nového partnerství stěžovatelky. Každý čtvrtý týden, s ohledem na nastavený režim střídání bude nezletilý F. u otce beztak sám bez bratra. Systém nastavení střídavé péče ve věci nezletilého F. je dle stěžovatelky nepřípustným zásahem do jejího práva na rodinný život. Stěžovatelka dále tvrdí porušení práva na spravedlivý proces, neboť rozsudek je nevykonatelný kvůli formálním pochybením. Soud v rozhodnutí uvedl u nezletilého F. datum narození jeho staršího bratra R. a adresu bydliště uvedl shodnou jako adresu otce. Soud tedy fakticky ve věci péče o nezletilého F. nerozhodl. Dále pak stěžovatelka upozorňuje na nedostatek ve výroku rozhodnutí. Nezletilý má být o víkendu předcházejícímu čtvrtému týdnu v péči stěžovatelky a v následujícím čtvrtém týdnu v péči vedlejšího účastníka. Ve výroku rozhodnutí soud nijak nevyřešil otázku předání a převzetí nezletilého F. na konci uvedeného víkendu. Soud si je nedostatku vědom a vyjadřuje se k němu až v odůvodnění (srov. citovaná část odůvodnění v bodě I. - pozn. ÚS). Takový postup je dle stěžovatelky nepřípustný. III. Posouzení Ústavním soudem Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Pokud jde o výhrady týkající se práva na spravedlivý proces, je nutno uvést, že z rozhodnutí je jasně patrno, navzdory pochybení spočívajícímu v záměně data narození, které osoby se rozhodnutí týká. Nezletilý F. je identifikován jménem a z obsahu celého rozhodnutí je zjevné, že se týká právě jeho. Odvolání bylo podáno pouze ve vztahu k péči o nezletilého F., tudíž k jakékoli záměně či nejasnosti v tomto ohledu nemůže dojít. Pokud jde o tvrzení ohledně doplňování obsahu výroku vysvětlující pasáži v odůvodnění, nelze uvedené pochybení soudu řešit přímo cestou ústavní stížnosti. Podle § 166 odst. 1 o. s. ř. platí, že "nerozhodl-li soud v rozsudku o některé části předmětu řízení [...], může účastník do patnácti dnů od doručení rozsudku navrhnout jeho doplnění. Soud může rozsudek, který nenabyl právní moci, doplnit i bez návrhu". Podle odst. 2 citovaného ustanovení "doplnění o část předmětu řízení učiní soud rozsudkem, pro nějž platí obdobně ustanovení o rozsudku; jinak o doplnění rozhodne usnesením. Nevyhoví-li soud návrhu účastníka na doplnění rozsudku, usnesením návrh zamítne". Má-li kterýkoli účastník řízení za to, že soud opomenul ve výroku rozsudku upravit nějaký z aspektů týkající se péče o děti, bez nějž je rozsudek v dané části nevykonatelný, je nutno nejprve využít návrhu dle § 166 o. s. ř. a pokusit se problém odstranit nejprve v rámci obecné justice. Řešení tedy musí spočívat v doplnění rozhodnutí, nikoli v jeho derogaci. Napadat rozhodnutí pro tvrzenou neúplnost výroku přímo ústavní stížností zakládá v daném rozsahu nepřípustnost ústavní stížnosti dle § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní soud se tedy touto námitkou nemohl pro nepřípustnost věcně zabývat. Nad rámec uvedeného lze dodat, že budou-li se oba rodiče dobrovolně řídit vysvětlujícím pravidlem, který soud vtělil do odůvodnění rozhodnutí, bude to v nejlepším zájmu dětí, neboť tento přístup eliminuje případné konflikty. Pokud jde o výhrady vůči skutkovým závěrům odvolacího soudu a jejich právnímu hodnocení, z čehož je dovozováno porušení práva na rodinný život, je nutno předeslat, že Ústavní soud se k otázce ústavních aspektů svěřování dítěte do péče po rozchodu rodičů již opakovaně vyjádřil [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 568/06 ze dne 20. 2. 2007 (N 33/44 SbNU 399); nález sp. zn. III. ÚS 1206/09 ze dne 23. 2. 2010 (N 32/56 SbNU 363; nález sp. zn. III. ÚS 3007/09 ze dne 26. 8. 2010 (N 172/58 SbNU 503); nález sp. zn. I. ÚS 266/10 ze dne 18. 8. 2010 (N 165/58 SbNU 421); nález sp. zn. I. ÚS 2661/10 ze dne 2. 11. 2010 (N 219/59 SbNU 167); nález sp. zn. II. ÚS 4160/12 ze dne 23. 4. 2013; nález sp. zn. I. ÚS 1506/13 ze dne 30. 5. 2014; nález sp. zn. I. ÚS 2482/13 ze dne 26. 5. 2014 (N 105/73 SbNU 683); nález sp. zn. I. ÚS 1554/14 ze dne 30. 12. 2014 (N 236/75 SbNU 629) či nález sp. zn. III. ÚS 2298/15 ze dne 15. 3. 2016]. Lze souhlasit se stěžovatelkou, že Ústavní soud obecně vychází z teze, že na péči o děti mají zásadně stejné právo oba rodiče, přičemž toto právo je naplněno tehdy, pokud každý rodič má možnost pečovat o dítě po stejnou dobu jako rodič druhý. Zároveň se však může soud od tohoto principu odchýlit, jsou-li k tomu dostatečně závažné důvody. Ústavní soud po konfrontaci argumentace stěžovatelky s obsahem napadeného rozhodnutí shledává, že v napadeném rozhodnutí soud jasně důvody pro odchýlení se