IV.ÚS 2899/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2899/24 ze dne 13. 11. 2024   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Milana Hulmáka a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatelů Ing. Vlastimila Šicha a Mgr. Jany Šichové, zastoupených Mgr. Jaromírem Henyšem, advokátem, sídlem Rýmařovská 561, Praha 18 - Letňany, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. července 2024 č. j. 22 Cdo 1812/2024-468 a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 31. října 2023 č. j. 23 Co 111/2023-421, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Růženy Šromové, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jejich základní práva zaručená čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 a čl. 11 Listiny základních práv a svobod. 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Okresní soud v Příbrami (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 12. 10. 2022 č. j. 15 C 133/2020-355 uložil stěžovatelům povinnost umožnit na nezbytně nutnou dobu, v rozsudku blíže specifikovanou, dodavateli či dodavatelům vstup na pozemek v jejich spoluvlastnictví k provedení údržby a opravy vodovodního a kanalizačního potrubí, jímž je k těmto sítím napojena stavba vedlejší účastnice (I. výrok), zamítl žalobu, kterou se stěžovatelé domáhali, aby soud zrušil věcné břemeno spočívající v právu chůze, resp. jízdy užitkovými motorovými vozidly za účelem otevírání a uzavírání přívodu vody, opravy a údržby vodovodní a kanalizační přípojky a odečtu stavu vodoměru přípojky sloužící opět k napojení stavby ve vlastnictví vedlejší účastnice na tyto sítě (II. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (III. až V. výrok). V odůvodnění konstatoval, že vedlejší účastnici bylo rozhodnutím soudu zřízeno věcné břemeno spočívající v právu chůze a jízdy užitkovými vozidly mj. za účelem opravy a údržby vodovodní a kanalizační přípojky na dotčeném pozemku, a dospěl k závěru, že plánovanými pracemi vedlejší účastnice naplňuje svá práva z tohoto věcného břemene. Zamítnutí žaloby stěžovatelů odůvodnil okresní soud zjištěním, že nedošlo k takové změně služebné věci, která by vedla k zániku služebnosti, ani k takové trvalé změně, která způsobí hrubý nepoměr mezi zatížením služebné věci a výhodou panujícího pozemku. 3. Proti rozsudku okresního soudu podali stěžovatelé odvolání, které neshledal Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") důvodným, a proto napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek okresního soudu ve správném znění (I. výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (II. výrok). Krajský soud se ztotožnil se zjištěným skutkovým stavem, shledal správným i právní posouzení věci okresním soudem a zaměřil se na odvolací námitky stěžovatelů. Podobný závěr učinil krajský soud i ohledně vzájemného návrhu stěžovatelů na zrušení věcného břemene. 4. Následné dovolání stěžovatelů Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl (I. výrok), zamítl návrh na odklad vykonatelnosti rozsudku krajského soudu (II. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů dovolacího řízení (III. výrok). Odmítnutí dovolání odůvodnil jeho nepřípustností, neboť stěžovatelé v dovolání neformulovali žádnou otázku, která by jeho přípustnost založila, přesto na jejich otázky v odůvodnění reagoval. II. Argumentace stěžovatelů 5. Stěžovatelé namítají, že v jejich věci bylo rozhodnuto jinak, než ve skutkově a právně obdobných věcech, a napadená rozhodnutí nejsou řádně odůvodněna. Obecné soudy se v prvé řadě odmítly zabývat posouzením výlučného vlastnictví přípojek vedlejší účastnice. Dovozují-li obecné soudy vlastnictví vedlejší účastnice z § 3 odst. 3 zákona č. 274/2001 Sb., o vodovodech a kanalizacích pro veřejnou potřebu a o změně některých zákonů (zákon o vodovodech a kanalizacích), setrvale přehlíží, že vlastníkem přípojek mohou být i majitelé sousedních staveb, a proto vedlejší účastnice nikdy nemohla být jejich výlučnou vlastnicí. Stěžovatelé také nesouhlasí s tím, že s ohledem na princip koncentrace řízení nemohli zpochybňovat aktivní legitimaci vedlejší účastnice k podání žaloby a tím i její vlastnické právo k přípojkám. V ústavní stížnosti stěžovatelé opětovně tvrdí, že řízení mělo být přerušeno a soudy měly vyčkat na rozhodnutí v jiném soudním řízení ohledně otázky určení vlastnického práva k přípojkám, neboť tuto otázku nemohly posoudit jako předběžnou [v této souvislosti odkazují na rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP") ze dne 13. 4. 2023 ve věci č. 54168/15 Dohnal proti České republice]. Pokud by obecné soudy vyšly z toho, že vedlejší účastnice nebyla výlučnou vlastnicí přípojek, ale toliko spoluvlastnicí, pak o jejich osudu nemohla rozhodnout sama, ale bylo potřeba dosáhnout shody spoluvlastníků, kteří za těchto okolností s věcí nakládají jako jediná osoba (v daném kontextu stěžovatelé odkazují na § 1116 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník). 6. Krajský soud i Nejvyšší soud měly podle stěžovatelů v plném rozsahu přezkoumat povolení změny žaloby vedlejší účastnice, kterou připustil okresní soud [s odkazem na stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 15. 11. 2016 sp. zn. Pl. ÚS-st. 43/16 (ST 43/83 SbNU 933; 394/2016 Sb.)]. 7. Podle stěžovatelů z jejich námitek vyplývá, že Nejvyšší soud se nedostatečně vypořádal s jejich dovolací argumentací, ignoroval ji nebo toliko paušálně odkázal na odůvodnění přezkoumávaného rozhodnutí, což nelze za přesvědčivou argumentaci považovat. Soudy se dostatečně nezabývaly rozsahem změn a zásahů do původních přípojek, ač se měly zabývat tím, že zásahy do původních přípojek byly tak rozsáhlé, že přípojky zjevně nemohly dále sloužit svému účelu a zanikly. Ostatní spoluvlastníci přípojek je nemohou nadále využívat a museli by si vybudovat přípojky vlastní. Z judikatury Ústavního soudu lze rovněž dovodit, že pojmy používané napříč právním řádem je nutno vykládat stejně. Není tedy možné, aby soudy interpretovaly pojmy oprava a údržba rozdílně podle toho, zda se týkají soukromoprávního nebo veřejnoprávní vztahu. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelé před jejím podáním vyčerpali veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 9. Ústavní soud zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že není součástí soustavy soudů (čl. 83 a 91 Ústavy). Proto mu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných orgánů veřejné moci, nedošlo-li jejich činností k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále vyložil podmínky, za nichž má nesprávná interpretace či aplikace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů je výklad právních norem, který se jeví v daných souvislostech jako svévolný [srov. nález ze dne 23. 1. 2008 sp. zn. IV. ÚS 2519/07 (N 19/48 SbNU 205)]. K takové situaci, ani k žádnému srovnatelnému pochybení, v posuzované věci podle zjištění Ústavního soudu nedošlo. 10. Argumentace stěžovatelů se podle Ústavního soudu míjí s podstatou celého řízení, z něhož vzešla napadená rozhodnutí. Jeho předmětem totiž byla otázka, zda - zjednodušeně řečeno - práce plánované vedlejší účastnicí na pozemku stěžovatelů jsou ještě uplatněním práva z věcného břemene, anebo jde o výkon práva, které obsah věcného břemene již překračuje. Této základní otázce se stěžovatelé v ústavní stížnosti nevěnují a naopak zpochybňují otázky jiné, o kterých soudy nyní nerozhodovaly. Podle Ústavního soudu rovněž neobstojí obecné tvrzení stěžovatelů, že napadená rozhodnutí jsou nedostatečně odůvodněná a že se odchylují od skutkově a právně obdobných věcí. V napadených rozhodnutích je vysvětleno, že vlastnictví vedlejší účastnice k přípojkám je dovozováno z vyvratitelné domněnky ve smyslu § 3 odst. 3 zákona o vodovodech a kanalizacích. Soudy ani nemusely posuzovat vlastnický režim dané přípojky, stačilo prokázat, že vedlejší účastnice byla oprávněnou z věcného břemene. 11. Nejvy