IV.ÚS 29/07 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 29/07 ze dne 12. 9. 2007   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě, složeném z předsedy senátu Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické, o ústavní stížnosti A. V., zastoupeného JUDr. Petrem Vališem, advokátem Advokátní kanceláře v Praze 7, pplk. Sochora 4, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 6 Tdo 884/2006, ze dne 2. 8. 2006, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. 1. Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností domáhá s odvoláním na porušení čl. 36, čl. 39 a čl. 40 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 3 Ústavy ČR zrušení shora označeného rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, včetně rozhodnutí obecných soudů jemu předcházejících. 2. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že Nejvyšší soud ČR svým usnesením, sp. zn. 6 Tdo 884/2006, ze dne 2. 8. 2006, odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání stěžovatele proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ze dne 26. 10. 2005, sp. zn. 14 To 272/2005, kterým tento soud zamítl stížnost stěžovatele proti usnesení Okresního soudu v Pardubicích ze dne 7. 7. 2005, č. j. 1 T 169/2004. Okresní soud v Pardubicích předmětným usnesením zastavil podle ustanovení § 314c odst. 1 písm. b) a § 172 odst. 2 písm. c) tr. ř. trestní stíhání stěžovatele, který měl podle podané obžaloby zapůjčit předmětný vojenský materiál zástupci civilních firem, ačkoliv k tomu jako velitel vojenského útvaru nebyl oprávněn, přičemž v tomto jednání byl obžalobou spatřován trestný čin porušování služebních povinností podle § 288a odst. 2 tr. z. Shora citovaným usnesením Nejvyššího soudu ČR byla podle stěžovatelova názoru porušena výše uvedená ustanovení Listiny a Ústavy ČR, když Nejvyšší soud ČR nezrušil dovoláním napadené usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích, jímž tento soud zamítl stěžovatelovu stížnost proti usnesení Okresního soudu v Pardubicích. V této stížnosti stěžovatel napadl zastavení trestního stíhání podle ustanovení § 172 odst. 2 písm. c) tr. ř. prvoinstančním soudem a navrhl zastavení trestního stíhání v souladu s § 172 odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť jemu vytýkaný skutek není podle jeho názoru trestným činem. 3. Stěžovatel vyslovuje v ústavní stížnosti své přesvědčení, že orgány činné v trestním řízení, jakož i soudy, dostatečně nešetřily jeho práv a nepřípustným, extenzivním výkladem interpretovaly jak právní předpisy, tak i armádní normy, a porušily tak zejména jeho právo na spravedlivý proces. Pokud jde o materiální znak jím údajně spáchaného trestného činu, považuje stěžovatel z provedeného dokazování za nepochybné, že laserový dálkoměr DB 1A nebyl v evidenci jeho útvaru ani jiných útvarů pozemních sil Armády ČR. Stěžovatel velel bojovému útvaru a nikoliv skladu armádního vybavení a neměl ve své rozhodovací pravomoci, a tudíž ani v hmotné odpovědnosti, materiál nepotřebný nebo dočasně nepotřebný, o němž hovoří rozkaz ministra obrany ČR č. 7, v jehož údajném porušení je spatřována stěžovatelova trestněprávní odpovědnost. Stěžovatelem zapůjčený materiál byl podle názoru stěžovatele materiálem nepodléhajícím uvedenému rozkazu ministra obrany č. 7 a stěžovatel tedy jeho zapůjčením nemohl tento rozkaz porušit. Neexistoval ostatně žádný armádní předpis, který by upravoval evidenci, hospodaření či právní statut armádního materiálu, který není v evidenci VÚ a ani vedený jako nepotřebný nebo nadbytečný materiál dle předpisu. Zapůjčený materiál navíc již neměl podle stěžovatelova názoru žádnou zůstatkovou ani evidenční hodnotu a armáda neutrpěla jakoukoliv škodu v souvislosti s jednáním stěžovatele, neboť materiál byl vrácen zpět k útvaru. Na podporu své argumentace stěžovatel připomíná stanovisko Vojenské policie armády ČR, že stěžovatel neporušil žádný vojenský předpis a proto byl případ ze strany vojenské policie pravomocně odložen. O výpůjčce materiálu stěžovatel v rámci své pravomoci vydal písemný rozkaz, tak jak byla obdobná situace řešena vždy. Stěžovatel je navíc přesvědčen, že nenaplnil ani subjektivní stránku předmětného trestného činu. 4. Stěžovatel sice souhlasí s názorem vysloveným v napadeném usnesení Nejvyššího soudu, že tento je vázán uplatněnými dovolacími důvody uvedenými v návrhu na dovolání, a že nepřezkoumává skutkové námitky, které nejsou s to naplnit dovolací důvod dle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je ale přesvědčen, že jeho námitky uvedené v dovolání směřují vůči nesprávnému hmotněprávnímu posouzení daného skutku. Jeho hmotněprávní námitky, stejně jako rozhodnutí soudů, vycházejí ze zjištěného skutkového stavu, jehož posouzení je rozhodující pro zvážení naplnění nebo nenaplnění hmotněprávních znaků trestného činu a jeho subjektivní stránky. Bez uvedení toho, v čem stěžovatel spatřuje nesprávné vyhodnocení zjištěného skutkového stavu, není možno namítat hmotněprávní nedostatky napadeného rozhodnutí. Jím uplatněné hmotněprávní námitky tak nelze pominout s poukazem na to, že v odůvodnění rozhodnutí soudů prvního a druhého stupně se s nimi soudy vypořádaly, a stěžovatel se domnívá, že dovoláním napadená rozhodnutí obou soudů jsou v hrubém rozporu s důkazy provedenými v přípravném řízení. V závěru ústavní stížnosti pak stěžovatel namítá, že postupem‚ který orgány činné v trestním řízení zvolily, mu bylo fakticky odňato právo na ústní proces a zároveň i právo na obhajobu. Stěžovateli bylo sděleno obvinění pro skutek uvedený v usnesení o zahájení trestního stíhání‚ v rámci přípravného řízení byl dvakrát vyslechnut a následně byla podána obžaloba‚ přičemž pak již obdržel písemná rozhodnutí soudů, kterými byl uznán vinným. Ze všech výše uvedených důvodů stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR zrušil, včetně rozhodnutí jemu předcházejících. II. 5. K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud připojil spis Okresního soudu v Pardubicích, sp. zn. 1 T 169/2004. III. 6. Po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a připojeného spisového materiálu Ústavní soud v prvé řadě konstatuje, že stěžovatel v ústavní stížnosti v zásadě opakuje námitky, které vznesl již ve stížnosti podané proti usnesení Okresního soudu v Pardubicích a v podaném dovolání. Ústavní soud v této souvislosti zjišťuje, že stížnostní soud se zmíněnými námitkami stěžovatele zabýval, ale nepřisvědčil jim, Nejvyšší soud pak tyto námitky posoudil v rozsahu zákonem stanovených dovolacích důvodů uvedených v hlavě sedmnácté trestního řádu. Pokud tedy stěžovatel tyto námitky opakuje v ústavní stížnosti, staví tak Ústavní soud do role další, třetí (čtvrté) soudní instance, která Ústavnímu soudu, jak vyslovil již v řadě svých rozhodnutí, nepřísluší. Do rozhodovací činnosti obecných soudů může Ústavní soud zasahovat pouze v případě, že jejich rozhodnutím bylo zasaženo do ústavně zaručených základních práv a svobod (§ 82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů(. 7. Podstatou ústavní stížnosti je tvrzení stěžovatele, že v jeho případě nebyla naplněna jak materiální stránka, tak i subjektivní stránka trestného činu porušování služebních povinností podle § 288a odst. 2 tr. z., jehož se měl stěžovatel podle obžaloby dopustit. Trestní stíhání tak mělo být v jeho případě zastaveno nikoliv podle ustanovení § 172 odst. 2 písm. c) tr. ř., ale v souladu s § 172 odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť uvedený skutek podle stěžovatelova názoru není trestným činem. 8. Ústavní stížnost stěžovatel směřuje především proti usnesení Nejvyššího soudu ČR, kterému stěžovatel vytýká, že se na základě uplatněného dovolacího důvodu podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nezabýval skutkovými zjištěními obecných soudů, která jsou přitom rozhodující pro zvážení naplnění nebo nenaplnění hmotněprávních znaků trestného činu a jeho subjektivní stránky. K této námitce Ústavní soud zdůrazňuje, že dovolací důvod vymezený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. slouží k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, a v rámci jeho uplatnění lze především namítat, že skutek, tak jak byl v předchozím řízení zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako konkrétní trestný čin, ačkoli ve skutečnosti šlo o jiný trestný čin, či se dokonce o žádný trestný čin nejednalo. Lze také namítat jiné hmotněprávní posouzení (než posouzení skutku), které může být nesprávné, pokud spočívá v posouzení některé jiné skutkové okolnosti, jež má svůj základ v hmotném právu, a to jak v hmotném právu trestním, tak případně i v dalších právních odvětvích. 9. Vycházeje z výše uvedeného, dovolací soud ve svém rozhodnutí zdůraznil, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoliv k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je v řízení před soude