IV.ÚS 29/20 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 29/20 ze dne 14. 4. 2020   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní korporace Choagro spol. s r. o., sídlem Sládkova 219, Zbiroh, zastoupené Mgr. Robertem Kaše, advokátem, sídlem U Svépomoci 2020/9, Plzeň, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. října 2019 č. j. 30 Cdo 4634/2017-724, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. června 2017 č. j. 14 Co 35/2017-670 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 21. listopadu 2016 č. j. 19 C 18/2004-594, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva pro místní rozvoj, sídlem Staroměstské náměstí 932/6, Praha 1 - Staré Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí, neboť má za to, že jimi došlo k porušení jejích základních práv podle čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Z ústavní stížnosti, jakož i z napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatelka se po vedlejší účastnici domáhala náhrady škody podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, která měla vzniknout v příčinné souvislosti s nesprávným úředním postupem správních orgánů v řízení o vydání územního rozhodnutí, v jehož důsledku byla nucena zastavit těžbu písku na dobu 18 měsíců. Konkrétně jde o částku 3 400 000 Kč s příslušenstvím představující ušlý zisk ze zmařené smlouvy se společností BÖGL a KRÝSL, k. s., částku 348 000 Kč s příslušenstvím představující skutečnou škodu vzniklou vynaložením nákladů za odvoz svrchní vrstvy zeminy, částku 928 000 Kč s příslušenstvím představující ušlý zisk z nemožnosti provozovat skládku a částku 2 520 000 Kč s příslušenstvím představující ušlý zisk za zmařený prodej písku, celkem tedy částku 7 196 000 Kč. 3. Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 21. 11. 2016 č. j. 19 C 18/2004-594 zamítl žalobu o zaplacení 7 196 000 Kč s úrokem z prodlení od 19. 6. 2003 do zaplacení (výrok I), uložil stěžovatelce zaplatit vedlejší účastnici náklady řízení ve výši 8 100 Kč (výrok II) a uložil stěžovatelce uhradit České republice náhradu nákladů řízení ve výši 70 740 Kč (výrok III). 4. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") k odvolání stěžovatelky rozsudkem ze dne 9. 6. 2017 č. j. 14 Co 35/2017-670 změnil zamítavý výrok I rozsudku obvodního soudu tak, že vedlejší účastnice je povinna zaplatit stěžovatelce částku 1 276 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 2 % ročně od 12. 12. 2003 do zaplacení; ve vztahu k částce 5 920 000 Kč požadované se zákonným úrokem z prodlení ve výši 3 % ročně od 12. 12. 2003 do zaplacení a ve vztahu k 1% ročnímu úroku z prodlení z částky 1 276 000 Kč od 12. 12. 2003 do zaplacení výrok I rozsudku obvodního soudu potvrdil (výrok I). Dále uložil stěžovatelce zaplatit vedlejší účastnici náklady řízení ve výši 14 700 Kč (výrok II). Městský soud vyhověl stěžovatelce ohledně jejího tvrzeného nároku na náhradu škody způsobené zmařením nákladů na odvoz skrývky v částce 348 000 Kč a ve vztahu k nároku na ušlý zisk za znemožnění provozu skládky v tomu odpovídajícím rozsahu, tedy ohledně částky 928 000 Kč. 5. K dovolání stěžovatelky rozhodl Nejvyšší soud usnesením ze dne 23. 10. 2019 č. j. 30 Cdo 4634/2017-724 tak, že se dovolání odmítá (výrok I) a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (výrok II). Shledal, že otázka, zda překročení zákonných lhůt k vydání správního rozhodnutí bez dalšího vede k závěru o nesprávném úředním postupu, nemůže založit přípustnost dovolání, neboť při jejím řešení se městský soud neodchýlil od jeho řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu. Ani při posuzování otázky, za jakých podmínek nastává odpovědnost státu za škodu v situaci, kdy postupem státu nedošlo ke zmaření možnosti zisku jednou provždy, ale pouze k odsunutí této možnosti na pozdější dobu, se městský soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, když dospěl k závěru, že nárok na ušlý zisk nemá sám o sobě charakter opětujícího se plnění ve formě peněžitého důchodu, který by bylo možno přiznat jako rentu do budoucna, nýbrž je časově i věcně limitován právě tím, zda má poškozený možnost zcela či zčásti obnovit původní činnost. Ani při posouzení, za jakých podmínek má organizační složka státu právo na náhradu nákladů vynaložených na právní zastoupení advokátem, se městský soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, když vyšel z toho, že tam, kde je organizační složka státu k hájení svých zájmů vybavena finančně i personálně ze státního rozpočtu, není důvod, aby výkon svých práv a povinností v této oblasti přenášela na soukromý subjekt (advokáta), a jestliže tak přesto činí, není důvod pro uznání takto jí vzniklých nákladů jako účelně vynaložených. K argumentaci stěžovatelky, podle které městský soud na stěžovatelku uvalil nesplnitelné důkazní břemeno, neboť stěžovatelka nemůže doložit neexistující obchodní transakce, a současně opomněl vypořádat stěžovatelkou uplatněné námitky k těmto skutečnostem, Nejvyšší soud uvedl, že v tomto směru nelze vytknout městskému soudu žádné pochybení, pročež není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry. K námitce stěžovatelky, že ušlý zisk je nutné stanovit jako to, o co se nerozmnožily její majetkové hodnoty, a nikoli "porovnáním neporovnatelného na bázi potenciálních hypotetických a spekulativních úvah o možnosti dosažení zisku pohledem do daleké budoucnosti", shledal, že se týká otázek, na jejichž vyřešení rozhodnutí městského soudu nezáviselo. Přípustnost dovolání též nezakládá otázka, zda skutečnost, že zisk lze realizovat v budoucnu, vylučuje právo na náhradu ušlého zisku, neboť městský soud se neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Stejně pak shledal u otázky, zda lze v průběhu soudního řízení na základě včas uplatněného nároku na náhradu škody upřesnit a tím stanovit přesnou výši ušlého zisku během tohoto soudního řízení, když pro podání žaloby o náhradu škody postačuje i jen orientační znalost výše škody. Při jejím řešení se městský soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu, když přihlédl k tomu, že změnou návrhu (žaloby nebo návrhu na zahájení řízení) se zejména rozumí změna spočívající v tom, že navrhovatel (žalobce) na základě stejného skutkového základu požaduje stejné plnění (jde o tzv. rozšíření návrhu) ve větším rozsahu, než se domáhal v návrhu. II. Argumentace stěžovatelky 6. Stěžovatelka je zejména přesvědčena, že ve vztahu k jejímu tvrzenému právu na náhradu škody za ušlý zisk z běžného provozu pískovny, městský soud dospěl ke zcela absurdnímu a nesprávnému právnímu závěru, že škoda ve formě ušlého zisku sice vznikla, ale protože písek, který se neprodal za dobu nuceného zastavení pískovny, se určitě prodá někdy v budoucnu, a protože ceny těženého písku se nezměnily, mohla stěžovatelka dosáhnout stejného zisku, jelikož podle názoru obecných soudů došlo pouze k odsunutí realizace zisku na pozdější dobu. Stěžovatelka v této souvislosti poukazuje na skutečnost, že stanovení výše ušlého zisku není libovolné a musí být provedeno tak, aby byla zjištěna pravděpodobná výše blížící se podle běžného uvažování jistotě, co poškozenému ušlo, a nikoliv jako hypotetický zisk z budoucnosti. K tvrzenému právu na náhradu škody za ušlý zisk z předmětné obchodní smlouvy stěžovatelka uvádí, že městský soud pro ni nastavil protiústavně nesplnitelné důkazní břemeno, jelikož za prokázaný by její nárok považoval jen tehdy, jestliže by doložila, za jakou cenu a s jakým ziskem byla stěžovatelka v roce 2003 a později schopna prodat surovinu, kterou nikdy neprodala vzhledem k její specifičnosti. Městský soud tedy opřel své rozhodnutí o skutečnosti v řízení nezjistitelné (uvalil na stěžovatelku nesplnitelné důkazní břemeno) a současně neprovedl stěžovatelkou navrhované důkazy, nevypořádal se s jejími námitkami uplatněnými právě k těmto skutečnostem před městským soudem, čímž zatížil své rozhodnutí takovými vadami, pro které jsou vyslovené právní závěry v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými a právními zjištěními, která vedou k porušení principu zákazu libovůle při rozhodování, včetně nedodržení zákonných požadavků kladených na odůvodnění rozhodnutí. Právní