IV.ÚS 290/22 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 290/22 ze dne 28. 6. 2022   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelů obchodní společnosti NAVETINA, a. s., sídlem V Parku 2294/4, Praha 11 - Chodov, a JUDr. Miloše Červenky, obou zastoupených Mgr. Terezou Šlampovou, advokátkou, sídlem náměstí Kinských 601/3, Praha 5 - Malá Strana, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 23. listopadu 2021 č. j. 6 As 405/2020-107 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. listopadu 2020 č. j. 9 A 63/2020-342, za účasti Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a hlavního města Praha, sídlem Mariánské náměstí 2/2, Praha 1 - Staré Město, a obchodní společnosti ČEPS, a. s., sídlem Elektrárenská 774/2, Praha 10 - Michle, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají zrušení rozhodnutí označených v záhlaví s tvrzením, že jimi byla porušena jejich základní práva zaručená v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že zastupitelstvo vedlejšího účastníka dne 21. 3. 2019 usnesením č. 5/8 schválilo aktualizaci č. 3 zásad územního rozvoje hl. m. Prahy (dále jen "AZÚR3") a vydalo tuto aktualizaci formou opatření obecné povahy č. 60/2019. Předmětem aktualizace bylo zpřesnění koridorů pro plánované vedení přenosové soustavy [zvláště vysokého napětí 400 kV (ZVN), především koridoru pro dvojité vedení 400 kV Čechy-střed - Chodov a dvojité vedení 110 kV TR Chodov - TR Uhříněves - TR Běchovice (dále jen "koridor Střed")] přes pozemky ve vlastnictví stěžovatelů. 3. Stěžovatelé se u Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") návrhem na zrušení opatření obecné povahy domáhali zrušení AZÚR3, eventuálně pouze její části vymezující koridor Střed. Městský soud jejich návrh zamítl shledav, že napadené opatření obecné povahy bylo vydáno v souladu se zákonem a zákonem stanoveným způsobem. 4. Rozsudek městského soudu stěžovatelé napadli kasační stížností, kterou Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem zamítl. Postupně se vyjádřil k námitkám obsaženým v kasační stížnosti, které rozdělil a vypořádal v pěti kapitolách III. části rozsudku: a) vady řízení před městským soudem, b) relevantní znění stavebního zákona a nutnost vyhodnocení vlivů AZÚR3 na udržitelný rozvoj území, c) povinnost vedlejšího účastníka posoudit jiné varianty trasy vedení ZVN, d) grafická část výroků AZÚR3 a šíře koridoru Střed, e) proporcionalita zásahu do práv stěžovatelů. Obsah těchto částí relevantních pro posouzení ústavní stížnosti je uveden níže u vypořádání jednotlivých námitek. II. Argumentace stěžovatelů 5. Stěžovatelé zmiňují množství pochybení, kterých se dopustil městský soud [neurčitost vymezení koridoru pro umístění sdruženého vedení, nesprávné posouzení proporcionality zásahu do vlastnického práva, nesprávné posouzení aplikace platné a účinné právní úpravy, nesprávná aplikace § 42 odst. 6 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon)]. Nesouhlasí s názorem Nejvyššího správního soudu, podle kterého městský soud nemusel reagovat na každou jejich dílčí námitku, jelikož z jeho rozsudku je zřejmé, proč vyhodnotil návrh na zrušení AZÚR3 jako nedůvodný. Podle stěžovatelů zakládá absence vypořádání jejich námitek nepřezkoumatelnost rozsudku městského soudu. Nejvyšší správní soud sice se stěžovateli souhlasil, že úvahy městského soudu o aplikovatelnosti rozhodné právní úpravy nejsou konzistentní, avšak uvedl, že to nevedlo k nesrozumitelnosti rozsudku, protože postup vedlejšího účastníka byl v souladu se stavebním zákonem ve znění před i po účinnosti zákona č. 225/2017 Sb. Stěžovatelé namítají, že tímto nekonzistentním přístupem byl porušen princip právní jistoty. 6. Nejvyšší správní soud vyšel z toho, že stavební zákon neukládá povinnost plánovat koridory nadmístního významu v zásadách územního rozvoje ve více variantách. Taková povinnost může vyplynout z obsahu uplatněných námitek či připomínek. Nejvyšší správní soud dále uvedl, že stěžovatelé ve svých připomínkách ze dne 13. 7. 2018 poukázali na variantní řešení pouze obecně bez bližší specifikace. Provedené vypořádání takto vznesené připomínky považoval Nejvyšší správní soud za dostatečné. Stěžovatelé v ústavní stížnosti namítají, že varianty řešení byly s vedlejším účastníkem diskutovány opakovaně. 7. Stěžovatelé dále nesouhlasí s názorem, že podle Nejvyššího správního soudu nevymezili, v čem má stanovení širšího koridoru Střed nepřiměřeně zasáhnout do jejich práv. Stěžovatelé již v podaném návrhu na zrušení uvedli, že se zásah do jejich práv projeví snížením ceny pozemků, ušlým ziskem, ztrátou obchodního kreditu a znehodnocením vynaložených nákladů na zajištění plánovaného projektu. 8. Stěžovatelé rovněž namítají, že Nejvyšší správní soud nedostatečně vypořádal námitku, podle které přijatým řešením dojde k neproporcionálnímu zásahu do jejich práv. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou zastoupeni v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 10. Ústavní soud nejprve připomíná, že přípustnost ústavní stížnosti podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu (její subsidiarita) nespočívá jen ve vyčerpání procesních prostředků ve "formálním" smyslu v předchozích řízeních u obecných soudů, nýbrž i v předestření argumentů s ústavněprávní relevancí v těchto procesních prostředcích. Ústavní soud nemůže posuzovat, zda obecné soudy selhaly při ochraně stěžovatelových ústavních práv, nedostaly-li jeho vinou právem předvídanou příležitost se jejich tvrzeným porušením účinně zabývat [nález sp. zn. III. ÚS 117/2000 ze dne 13. 7. 2000 (N 111/19 SbNU 79)]. Z toho plyne, že v soudním řízení správním je v ústavní stížnosti v zásadě zbytečné namítat vady, kterých se měl dopustit soud prvního stupně, nevznesl-li stěžovatel námitky proti těmto vadám v řízení o kasační stížnosti, jelikož takové námitky jsou nepřípustné z důvodu nenaplnění podmínky materiální přípustnosti [srov. usnesení ze dne 17. 9. 2008 sp. zn. I. ÚS 1324/08, ze dne 24. 4. 2018 sp. zn. I. ÚS 681/17 nebo ze dne 5. 4. 2022 sp. zn. IV. ÚS 423/22 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná z https://nalus.usoud.cz)]. Stěžovatel má uvádět vady, kterých se dopustil Nejvyšší správní soud při přezkumu rozhodnutí prvostupňového soudu. Je to právě Nejvyšší správní soud jako soud poslední instance v soustavě soudů, který má poskytnout ochranu právům stěžovatele, jehož postup Ústavní soud posuzuje. Stěžovatel může namítat pochybení v postupu či úvaze Nejvyššího správního soudu spočívající v nenapravení vad, jichž se dopustil soud prvního stupně. I tak je nutné vztáhnout námitku k rozhodnutí Nejvyššího správního soudu. V nyní posuzované věci stěžovatelé v ústavní stížnosti obsáhle popisují vady, kterých se měl dopustit městský soud. Tyto námitky nejsou vzhledem k výše uvedenému samy o sobě pro posouzení ústavní stížnosti podstatné a Ústavní soud je může vzít v potaz pouze jako dokreslení a dovysvětlení vad, které stěžovatelé vytýkají Nejvyššímu správnímu soudu. Podle Ústavního soudu je právě takto ústavní stížnost koncipována a myšlena. Ústavní soud tak posoudil vady, kterých se měl dopustit Nejvyšší správní soud v rozsahu námitek vznesených stěžovateli v ústavní stížnosti a s přihlédnutím k tvrzením uváděným o rozsudku městského soudu. 11. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní", instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jedno